Ta kráska si to zaslouží!

Anotace: Tento text nemá vyzařovat úžasným příběhem nebo nějakým jiným kouzlem povídky. Je to čistě impresionistická krátká próza kterou jsem napsala kdysi dávno.. Nezachycuje nic jiného než mou tehdejší náladu.

Sama, smutná stojím v zahradě plné nádherných květin různých druhů a kochám s ejejich krásou. Sluneční paprsky pálí mé tváře a já znavena ulehám do trávy pod sebou. Dlouhé jazyky listů me koušou po holých částech těla a já přemýšlím nad smyslem života. Pootočím hlavou na stranu. Slza steče po líčku na krk. Modlím se aby se stalo něco, co mi ukáže směr, kterým se vydat. Zamrkám zamlženáma očima a vedle sebe spatřím až magicky světlou, bílou růži. Nevím proč, ale ta nevinnost a lehkost mě děsí tak jako nic na světě. Hrdlo se mi sevřelo a já věděla, že ta růže trápí. Je tak čistá, že se nemůže ubránit zlu, které je všude kolem ní. A tváří se tak falešně, že možná je daleko horší než to všechno. Přisunula jsem se k ní. Bála jsem se, ale něco mě lákalo. Ta touha byla mocnější než strach. Pohladila sjem ji po květu... po listech... a nakonec i po stonku. Její trny s emi zabodávalyhluboko do dlaně. Náhle jsem tu zákeřnou chudinku pevně sevřela a ucítila sjem pronikovou palčivou bolest. Pohlédla jsem na svou krví zalitou dlaň a opět pohladila celou růži. Krůpěje nejvzácnější tekutiny smáčely květ té bílé krásky. Už ne bílá. Přede mnou se náhle v plné kráse tyčí rudá růže, která dominuje celé zahradě. I šlechtěné vzácné orchideje musely pokorně sklonit hlavu před její falešnou krásou.

Ležím v zahradě s nataženou rukou, koukám na nebe, ztrácím vědomí. Ztratila jsem již mnoho krve, ale ta kráska si to zaslouží!