Nečekejte...

Anotace: Fiktivní příběh...

Pekelně soustředěna na svůj dech,
překonávám další vlnu bolesti.

Ta je taky pekelná...
Přichází v nárazech: šplíchá, zaplavuje, topí mě.
Někdy jsou to vlnky, jako když házíš žabky.
Jsem chvilku šťastná.
Bolest je nepatrná, jen o sobě víme.

Jenže vzápětí mě drapne, mrcha,
a hodí se mnou proti zdi.
Vyrazí mi dech.
Lapám po něm, tvář v grimase.
To se pak dá soustředit jenom na to,
aby minula další vteřina...a další a další.

Svírám ruce do pěstí, a nehty mi působí zase jinou bolest, takže hurá! změna...
Snažím se nesténat, a tvářit se normálně.
Usmívám se.

Tak... ještě chvilku, vždyť je to naposled.

Naposled.
Jsem na besídce školy svého syna,konec školního roku... v jednom parku.
A bohudíky svítí sluníčko.

Proč?
Můžu mít tmavé brýle, a tak není vidět kruhy pod očima, ani zažloutlé bělmo.
Vůbec nevypadám dobře...

Šlo to rychle, tak jak to s touhle diagnózou bývá.
Ca pankreatu.
Zní to tak poeticky...jenže...

Je to prachsprostá rakovina...
hnusná rakoviny mojí slinivky.

Šlo to rychle, říkám si.

Já to říkám, a doktoři mlčí a krčí rameny...
Přišla jste pozdě, mladá paní,nádor už je velký
skoro 9,5 x 5 cm.
A pak jsou tu metastázy...měla byste...

Já vím, co bych měla. A taky vím, co nechci.
Nechci operaci, nechci chemošku.

Řekli mi, že to nepomůže.
Tak co bych se nechala týrat nějakou zbytečnou léčbou?
I po operaci zbývají jenom měsíce, ale v jakém stavu?!
Na tekuté dietě, na sondě a ležet ve špitálu ?!
Ani náhodou.

Rozhodla jsem se jinak.
Nejsem sama.
Mám syna a manžela...

A želvu!...napadá mě.

Musím jim dát vizitku s veterinářem...aha.
Připsat na rozvrh, aby nezapomněli.
Musí se odčervit...to už taky nestačím
Bude to v září.

Nosím s sebou velký diář.
Kluci si nic nepamatují, tak jim píšu,
co je potřeba,jak a kdy.
Abych mohla v klidu do nemocnice, až to doma nepůjde.

A pak - to už asi ne v klidu - umřít.

Šlo to rychle...nejdřív hubnutí.

Vida, jak mi ten rotoped pomáhá, jde to jako po másle.
Ty dobře vypadáš, říkali mi...
jasně, ale chce to cvičit a míň jíst.

Pak jsem neměla hlad.

Začalo mi být špatně, myslela jsem, že od žaludku,
asi nějaká střevní chřipka.
I to zvracení bude k tomu...to přejde.

Ale ono to nepřešlo.

Nakonec ta pitomá bolest, vlevo, pod žebry.
Chtěla jsem jí uklidnit prášky, ale těch se brzy přejedla.
Asi je mlsná.
Teď si pochutnává na náplastech s morfinem.
Vydrží tři dny, teda skoro.

No, právě teď už moje tělo vychytalo všechno, a já si zapomněla vyměnit flastřík.
Moje blbost, musím vydržet domů.
Náplasti, to je pohodička.
Lípnu, a můžu jít kam chci.

Ale čeká mě dávkovač se stříkačkou…

Je to paradox…tohle všechno znám.
Z práce.
Dělala jsem v hospicu.

Vím, jak z lidských těl, co jsou slabá jako dech, odkapává život po kapkách.
Vím, jak to bolí...no, spíš tuším, ještě není nejhůř.

A jsem si jistá, že nebudu trpět nesnesitelnou bolestí.
Sice budu drobet v limbu, ale křičet bolestí nebudu.
Věřím tomu.
Pomalu se zvýší dávky, až nebude stačit stříkačka dvacítka na den...
pomůže to, ale zároveň se bude zpomalovat tep...
až dotepe.
Smrti se nebojím.

Ale bojím se bolesti svých blízkých.
Znám etapy...psychické pochody, v myslích pacientů
i jejich rodin.

Někteří jenom plakali,
jiní se hroutili až po úmrtí příbuzného,
někteří byli sympatičtí,
další obdivuhodně stateční...
jiní agresivní a sprostí - příliš nešťastní.
A sestry byly po ruce.

Často jsem byla hromosvodem emocí těchto lidí.
Nebrala jsem si to osobně, i když to někdy bylo těžké.

Nejvíc mi vadilo, když svým nemocným lhali...
lhali jim, že zas bude dobře.
Tohle bych nesnesla.
Jsem ráda, že vím.

Mám toho tolik na práci.
Aspoň to rodině ulehčím ...v těch prvních dnech.

Před pár lety jsem pohřbila babičku, a za půl roku na to i tátu.
Vím, co je čeká.

Proto ten diář...
proto si hned do mobilu píšu upomínku : želva.

Tohle je banalita,
ale mě čeká, během těch pár měsíců,
něco mnohem důležitějšího.

Zanechat vzpomínku.

Kdysi jsem četla nádherné básně.
Byly od muže, co mu zemřela žena...
vzpomínal na ni s obrovskou láskou a vděčností.

Tehdy jsem se zhrozila.

Co zbude po mě !?!

Neumytá okna, špína za sporákem, koš prádla k žehlení...ale co hůř:

pachuť v ústech
hádky
sobectví

vždyť nic pěkného nebylo

zůstanou knihy, co jsem chtěla číst
pár amatérských obrázků
básničky, co doma nečtou
nevyřízené maily
lidi, co jsem chtěla poznat blíž
filmy, které neuvidím
místa, kam nepojedu

Chtěla bych to vrátit zpátky

Jenže to jde moc rychle...nestihnu to.

Ale vy, vy možná ano...když nebudete čekat.
Nečekejte.

Prosím...