Slzy v nebi

Anotace: Tuto povídku jsem psala v depresi. Bylo mi smutno...ale to bývá někdy každému. Budu ráda, když si to někdo přečtete :)

Řekni...až se znovu potkáme, poznáš mě vůbec? Budeš vědět, kdo jsem? Budeš znát mé jméno? Vzpomeneš si na to, co si mi řekl a co jsem ti řekla já? Vzpomeneš si? Nebo...mě nebudeš znát? Budeš marně tápat v paměti? Až se znovu setkáme...ale kdy to bude.Mám strach, že ještě uplyne dlouhá doba, než tě znovu spatřím. Neumím si představit, jaké to bude. Nejistota mě okrádá o sny. Bojím se...že zapomeneš. Ta představa mě ničí. Víš co si přeji? Abych tenkrát odešla s tebou. Abych nezůstávala tady, zatímco ty jsi tam. Chtěla bych být s tebou...chci jít, ale neznám cestu! Kudy ? Zmocňuje se mě úzkost, proti které neumím bojovat.A už ani nechci! Nemám sílu...a jsem sama, tak moc sama.Opuštěná. Být opuštěná znamená být v největší nouzi. Ale i kdybych si vyřvala hlasivky, volala o pomoc, nikdo mě neuslyší. Ty jsi moc daleko...a nikdo jiný není. Nevím, jestli mě slyšíš. Myslím, že ne. Přes déšť, který padá z oblohy, na tebe ani nevidím a moje slova zanikají v bubnování kapek. Zvednu hlavu a nastavím dešti tvář. Voda mě laská a já mám pocit, že mě laskají tvoje prsty...slzám,které mi vyklouznou z očí, nezabráním. Moje slzy se mísí se slzami nebe, když zahřmí a vzduch prořízne blesk, ucítím náraz, horko a pak chlad. Rozpřáhnu ruce a padám. Už se nebojím, nemám důvod. Za chvíli budu přeci s tebou, skončí moje nejistota a já...budu volná.