White Butterfly

Anotace: Moje další povídka:)Někde jsem slyšela, že aby člověk psal dobře, musí psát o tom, co sám zná. Tato povídka je téma, se kterým nemám zkušenosti. Proto si ní nejsem příliš jistá. Zanechte svůj názor, prosím...

Vlastně jsem ani nevěděla, jak jsem v této nepoužívané, špinavé umyvárce, kam by dobrovolně nepáchla lidská noha, ocitla. Nechápala jsem, jak jsem sem vůbec byla schopná doběhnout. Netušila jsem, jak dlouho ležím na studených kachličkách, sleduju kapající kohoutek nad oprýskaným umyvadlem a vnímám pouze ticho, panující v ponuré místnosti a zalézající mi hluboko pod kůži, stejně jako chlad. Nevěděla jsem, jestli ten chlad pochází z mého srdce nebo z podlahy a ani jsem to vědět nechtěla. Nezajímalo mě to. Jediné, co mě zajímalo, mě opustilo, takže teď...Teď zbývalo jediné. Ztěžka jsem se vyhrabala ze země a vrávoravým krokem přistoupila k zašedlému zrcadlu, přes které se táhla dlouhá prasklina. Podívala jsem se na svůj vlastní odraz a vlastně mě ani nepřekvapil. Z voskově bílé tváře na mě zíraly dvě zamlžené oči, kdysi tak krásné a třpytivé, dnes prázdné a vyhaslé, jako dva vychladlé krby. Okoralé rty a vpadlé líce jen dokreslovaly obličej jako z horroru. V momentě jsem praštila do zrcadla pěstí a to se rozbilo na milion střepů, stejně jako moje srdce.

OoO

Vyběhl jsem z bytu a řítil se po ulici plné lidí. Sem tam jsem do někoho vrazil, ale bylo mi to jedno. Jediné, co jsem teď chtěl, bylo najít ji a říct jí, že to, co viděla, nebyla pravda. Pořád dokola se mi před očima promítal její poslední pohled, než se otočila na podpatku a zmizela. Snažil jsem se její smutné oči vyhnat z mysli, nemohlo mě nic zdržovat, nemohlo...Prodíral jsem se dál masou lidí a snažil se potlačit pocit bezmoci, který mě celého obalil. Kde ji mám hledat? Kde teď je? Co když přijdu pozdě? Co když....?

OoO

Bože, jak jsem mohla být tak pitomá a věřit mu? Důvěřovat jeho lžím, které mi tak rád a často opakoval?! Miluju tě, zvládneme to spolu, věř mi...On zničil význam těchto vět, zneuctil je! A já?! Ze mě je díky němu ještě větší troska, než kterou jsem byla před tím, dokud jsem ho nepoznala. Tenkrát jsem měla alespoň své sny, halucinace, způsobené tím svinstvem. On mě z něj vytáhl, pomohl mi se odrazit se od samého dna. A potom mě do té propasti shodil znovu. Bezcitně přelomil mé přesvědčení, že už všechno bude dobré, v půl. Jak kruté od něj bylo, že mi dal okusit pocitu vítězství, osvobodil mě od té tíhy, která mě držela v temnotě a pak mi podtrhnul nohy! Neplakala jsem. Pro něj ne. Zakázala jsem si oplakávat jeho sliby, že se mnou zůstane navždy a ochrání mě před vším zlým. Jak dojemné a zároveň hrůzné. Z ušmudlané tašky jsem vytáhla svoji vstupenku na věčnost. To, co jsem zavrhla a odpoutala se od toho, mi teď mělo pomoci odprostit se od bolesti ze zklamání.

OoO

Dál jsem se řítil zaplněnými ulicemi, nevšímal jsem si lidí, kteří se po mně otáčeli a potom se bez zájmu zahleděli jinam. Snažil jsem se ignorovat strach, který mě ochrnoval. Tak strašně moc jsem chtěl tu osudnou chvíli, kdy se na mě Elis vrhla a zrovna v ten moment do dveří vstoupila Theresa, vrátit! Živil jsem v sobě naději, že někde zahlédnu povědomé dlouhé černé vlasy štíhlé dívky. Zastavil jsem se a rozhlížel se kolem sebe. Pak jsem se dal znovu do běhu. Nesměl jsem to vzdát!

OoO

Vyhrnula jsem si rukáv mikiny, byl navlhlý a celý od prachu, jak jsem se válela na zemi. Prohlížela jsem si bílou kůži s vystupujícími, namodralými žílami. Kolem páteře mě zamrazilo. Bylo to už tak dlouho, že jsem zapomněla a nedokázala si vybavit ten pocit. Bála jsem se, jaké to bude. Zároveň se strachem se ve mě mísilo vzrušení.

OoO

Bez rozmyslů jsem bloudil, bezmocí jsem už nemohl ani dýchat. Něco mi říkalo, že ji ztratím, že nepřijdu včas, nestihnu to. Náhle jsem si všiml malého bílého motýlka. Lehce třepetal křídly a poletoval ve vzduchu, prosyceném růžovo-zlatou září právě zapadajícího slunce. Bylo to tak zvláštní a podivné. Silou vůle jsem od motýla odtrhl oči.

"Thereso! Kde jsi?!" vyřvával jsem a běžel dál. Cítil jsem slané slzy, které mi vytryskly a teď pomalu stékaly po upocené tváři.

OoO

Znovu to malé bodnutí, když se mi jehla zaryla pod kůži. Znovu ten zvláštní pocit, který mnou projel už tolikrát v minulosti. Asi to byl jen výplod mé fantazie, ale měla jsem pocit, že se kapalina ze stříkačky uvolňuje do mých žil a já cítím, jak se mísí s mojí krví. Potom, potom přišel ten tolik známý stav, ve kterém jsem se nacházela už tolikrát. Stav bezstarostnosti, lehkosti a radosti. Jedním slovem...faleš. Stav falešné beztíže. Jenže...tentokrát to bylo jiné. Tentokrát to měl být můj konec.

OoO

Vzdal jsem to. Došly mi síly. Sedl jsem si na chodník, mezi nedopalky a vložil hlavu do dlaní. Nepokrytě jsem brečel. Poprvé v životě.

OoO

Bílý motýlek. To bylo to poslední,co jsem spatřila, než jsem v zajetí mlhy zavřela oči. Poslední zatřepetání jeho křehkých křídel. Tma.