Ponurá neděle

Anotace: Tohle je zcela smyšlený příběh o tom, jak dokáže být někdo nám tolik blízký až nelidsky krutým tvorem.

Gloomy Sunday. Ponurá neděle. Každý týden v tento den si prozpěvovala Píseň sebevrahů, aby si připomněla, co se tehdy stalo a co ji přivedlo až sem, za zdi psychiatrické léčebny.
Dnes je neděle a ona opět zpívá. Stojí u zdi a nehtem do ní ryje. Další rýha přibyla, již dvacátá. „Dvacet neděl už jsem tady. Přesně před pěti měsíci jsem měla zemřít a odčinit tak vše špatné, co jsem za těch sedmnáct let svého života napáchala.“
Přistoupila k malému zamřížovanému oknu, skrze které do místnosti pronikala trocha světla. Vyhlédla ven a začala vzpomínat.
Její život započal jednoho lednového večera roku 1991, kdy se rodičům Mary a Luisovi narodila dcera Lorelain. Do svých šesti let vyrůstala Lory stejně jako každé jiné dítě ze Západní Virginie. Hrála si, běhala a dováděla s ostatními jejího věku atd. Byla šťastná. Avšak toto se změní jedné červnové noci, kdy její otec přijde domů silně opilý. Jeho příchod vzbudil jí a její matku, která žádala vysvětlení. A tehdy ji otec poprvé uhodil.
Život pokračoval dál relativně normálně. Rodiče se občas hádali, ale otec na matku již ruku nevztáhl. Jednoho dne opět měli jeden ze svých konfliktů, ale bylo to v něčem jiné. Matka řekla otci něco, co nechtěl slyšet. Velice ho to rozzuřilo a pak byl slyšet už jen křik a vzlykání matky.
Pak už to šlo z kopce. Skoro každý den ji krutě bil. Pokaždé hrozně brečela. Navenek to ale vypadalo, že se nic neděje. Matka ze strachu o své zdraví mlčela a nikomu nic neřekla. Vyhrožoval, že pokud někomu něco vyzradí, ublíží Lory. Šlo to tedy dál a dál a dál…
Uběhl necelý rok, od prvního napadení matky otcem a Luis se opět vrací domů opilý. Dnes ale nejde za Mary, aby si na ní doslova vybil zlost, ale vstupuje do pokoje malé Lory, která sladce spí. Přisedne k ní na postel a hladí ji po vlasech. Brzy ji však začne hladit i po krku a rukou sjíždí stále níže. Lory se s leknutím probouzí. Otec jí zacpe ústa vlastní rukou. Lorelain se brání, jak nejvíce dokáže, ale otec je daleko silnější. Stále se na ní ukájí, dokud on sám nemá dost. Do jejích 9ti let se tato scéna opakuje ještě 5krát.
Je odpoledne a Lory se vrací domů ze školy, kde na ní již čeká matka. Chytne ji hned u dveří a říká jí, ať si jde sbalit jen nejnutnější věci a peníze, které má. Doposud se nikdy nepokoušely utéci. Snad ze strachu, že je otec najde a vážně jim ublíží, ne-li rovnou zabije. Dcera poslechne a za 10 minut je s malým zavazadlem zpět u matky. Nasedají do auta a odjíždějí z domu, ve kterém si obě prožily tolik hrůz. „Sbohem Charlestone.“
Čím více se vzdalovaly od domu, tím se cítily klidnější, ale přesto žádná z nich neřekla ani slovo. Jejich cesta byla dlouhá. Vedla přes Virginii, Tennessee, Arkansas až do jižní Luisiany, kde si koupily malý domek.
Žily šťastně. Tedy až do doby, než 11tiletou Lory začaly pronásledovat noční můry. Vzpomínky na otce se jí zjevovaly jako film každou noc. Často křičela ze spaní, trhala sebou atd… Často si při tom také rozdírala nehty kůži na rukou. Až časem zjistila, že ji to svým způsobem uvolňuje a pomáhá jí to zvládat noční můry. Po mnoho dalších let si tajně ubližovala. Z mnoha důvodů. Většinou kvůli otci. Cítila se tak zahanbená a pošpiněná, že s ní prováděl takové nechutnosti. Chtěla se potrestat za to, že je tak špatná. A sebeničení se bylo asi nejlepším „řešením“. Nebála se vyzkoušet nože, oheň, jehly, žiletky… Bylo jí to jedno.
Tu osudnou neděli jela matka nakoupit do města. Nebylo na tom nic neobvyklého. Dělala to každé úterý, pátek a neděli. Ale dnes… Na křižovatce mezi ulicemi west street a baton street se přímo proti ní vyřítilo auto. Přímému střetu se nedalo zabránit. Lory bylo oznámeno, že její zranění byla neslučitelná se životem. Nemohla tomu uvěřit. Její milovaná matka, její zachránkyně před otcem je mrtvá a ona je na tomto světě již sama. Zmocnila se jí úzkost. Seděla doma a hodiny v kuchyni právě odbily 15:00. Cítila se tak osamělá. Její zrak spočinul na lékárničce.
Otevřela ji a vyndala několik platíček léků. Chvíli přemýšlela, pak je nasypala do sklenice a postupně polykala jeden za druhým. Nějaký čas se nic nedělo, pak se jí však udělalo nevolno a ona padla na podlahu.
Před pěti měsíci těsně před půlnocí se probudila na této posteli v místnosti s malým zamřížovaným oknem. Je zde stále. Touží po svobodě, ale na druhou stranu si uvědomuje, že venku nebude v bezpečí před svým otcem. Je si jistá, že ji stále hledá a chce se pomstít. „To raději budu zde, považována za blázna, než abych se opět dostala do rukou svého otce.“