Láska Bolí

Anotace: Newím co k tomu napsat, číst jenom půlku asi nestojí za to. Pro D.V.Xse .... dycky to tak bude ....

Poslouchala jsem stále zesilující zvuk kapek krve, pleskajícíh o zem. pod mou rukou, kterou jsem drřela chytře zpola opřenou o koleno se již vytvořila malá, ale rozlehlá skrvrnka od krve a každá další kapka, která překonala cestu od mého zápšstí, přes hřbet ruky a seskočila z konečku prstu do pro ni bazénu, plněho krve, každá taková kapka na sebe s tichým a přesto až ohlušujícím plesknutím upozornila. Cítila jsem, jak se z mých očí řinou také takové kapky, nevím jestli krvavé nebo ne. Snad ne. Napadlo mne, jak budu vypadat až mne najdou, linka pod očima se zaplete mezi slané kapky slz a vydá se s nimi na pout přez můj obličej, budu potom celá ušmudlaná a černá. Zvedla jsem pořezané zápěstí a obličej si utřela. Byl to velice špatný nápad, že se krvavá rosa zachytí i na mém obličeji mi došlo až později. Neměla jsem ale už sílu na to něco s tím udělat. Sklonila jsem tedy alespon hlavu, aby další slzy netekly přes můj špinavý obličej.
Pleskání kapek se ted začínalo ozývat častěji, všimla jsem si, že ke kapkám krve se přidaly i slzy, kterým jsem odepřela cestu přes můj obličej.
,, Ach jo " Pomyslela jsem si a odklonila svůj pohled na žiletku ležící opodál, její ostří bylo zbyrvené mou krví a ona přesto vyhlížela tak nevinně. Sáhla jsem po ní zdravou rukou, odlepila jí od dlaždice, jíž se vervomocí držela. Stiskla jsem jí v dlani a rukou mi náhle projela ostrá a přitom mírně tupá bolest.
Malinko jsem se zajíkla a pustila žiletku zpět k dlaždičkám.
Topení o které jsem se opírala mne pálilo do zad, ačkoli bylo ledové už pár měsíců, posunula jsem se a hlava mi klesla na studené dlaždice. Sbalila jsem se na nich do klubíčka a všemi možnými rovnicemi jsem počítala, kolik krve z mé rány už vyteklo a kdy už tomuhle bude konec.
Nevím jakým kouzlem, ale počty mne přivedly k tobě. K tobě jedinému, kterého jsem kdy milovala, k tobě, kvůli komu tu ted ležím na studených dlaždicích neschopna pohybu.
Víš, nechápala jsem moc dobře tebe, ani tvé kamarády když jsem tě poznala, nechápala jsem tvé koníčky, nechápala jsem tvé chování a přesto jsem to všechno co jsem na tobě milovala už od prvního okamžiku, kdy jsem tě poznala. Zprvu jsem si připadala jako jedna z těch zamilovaných školaček, co všude prohlašují vše nej o svém idolu, hledají na netu jeho fotky a jiné.
Ale možná si to ještě pamatuješ, kdy to bylo, pak jsem se s tebou začala bavit a aniž bych to čekala, ty jsi mne bral na vědomí, když jsi mě potkal, dal jsi se se mnou do řeči, zval jsi mě na procházky, na pití, do restaurací. Trávili jsme spolu hodně času. Každou vteřinu, kterou jsem mohla strávit s tebou jsem si milionrát vrývala do paměti a horoucně jsem za ni děkovala, každou vteřinu jsem tě víc a víc milovala a má láska se čím dál tím méně podobala té platonické.
Ani nevíš, jak mi ublížilo, když jsi přede mě přivedl dívku, vypadala nádherně, rudé vlasy na krátko sestřižené se jí vinuly okolo kulatého obličeje ve kterém byli vepsány pevné a výrazné rysy, měla oči zelené jak nejčistčí smaragd. triko barvy jejích očí jí pevně obepínalo krásné tělo a povolné kalhoty si stahovala kolem pasu zeleným páskem.
Řekl jsi : ,, To je Klára "
Objal jsi ji kolem pasu a vlepil jí polibek, v tu chvíli se kousek mého srdce odlomil a vzplál v plamenech pod ním.
Byla tak jiná jak já, byla dokonalá a já jsem naprotí ní neměla žádnou šanci, vypadala jako přincezna, jako nejkrásnější dívka pod sluncem. Doma jsem se dlouho dívala do zrcadla a srovnávala se s její podobou. Nešlo to.
Já měla dlouhé černé vlasy, které mi spadávali do ůzkého obličeje a zahalovaly tmavě hnědé až černé oči. na levé ruce jsem měla modré , černíé a bílé náramky a pod nimi propletené pruhované potítko, na prevé potom hebkou černou rukavičku, pod níž se skrývala sítka která mi sahala až k lokti. Místo trička zeleného a obepínajícího mé tělo jsem měla černé triko které na mě tak trochu pomírně viselo. 4erné uzké kalhoty, které stejně nebyli úzké dostatečně na mé nohy.
To jsem byla já, nebyla jsem princezna z pohádky, nebyla jsem vysńěná dívka, byla jsem ta, která vybočuje z řady, do které v obchodě naráží košíky, na kterou po škole pokřikují nadávky, ta na kterou všichni na ulici vrhají opovrhující pohledy. Byla jsem taková ta dívka, které by sim kluk jako ty neměl ani všimnout. Ale všiml jsi si mě a změnil jsi mi život.
Každá moje myšlenka byla myšlenka na tebe. Každou chvíli jsem trávila s tebou, když jsem mohla, a ty jsi mi udělal tohle. Chvíli jsem ještě smutně koukala do zrcadla a potom jsem šla spát. Jako by se nic nezměnilo, chovla jsi se úplně stejně, možná jsi byl veselejší a za to já jsem byla ráda. Pak přišel zlom, chodil si jak tělo bez duše, mluvil sotva půl slova za den, pořád jsi se díval někam jinak a někoho, něco hledal. Mnohokrát jsem se tě ptala co se stalo, nikdy jsi mi neodpověděl, vždy jsi jen pokrčil rameny a zavedl jiné téme. Po pár měsících jsi byl už zase normální. Smál jsi se, otevřeně konverzoval a byl jsi fajn. A potom z ničeho nic jsi nepřišel do školy, na icq, na sms jsi neodpovídal, byl to den, týden, dva... a potom se u mého domu objevila tvá matka. Vesele jsem ji přivítala, vždy jsem si s ní rozuměla, ale výraz v jejích očích mi napovídal že bych se neměla chovat tak přirozeně, s nevídaným odstupem se u nás posadila a požádala o čaj. Když jsem jí ho donesla, napila se, položila hrnek na poddšálek, zvedla oči a vyhrkla:
,, Umřel"
Z jejích očí se vyřinul příval slz a já jsem chvíly nechápala, ve vzlykách mi pověděla, že jsi dva týdny ležel v nemocnici, prý jsi si střelil kulku z pistole tvého otce kousek vedle srdce. Dvy týdny, prý jsi ze spánku šeptal moje jméno a když jsi se zpola probudil ve vzlykách jsi mne volal. Prý mne nechtěli volat, aby ho nerozptylovali, zakázal to doktor.
Když mi všechno dopověděla, podala mi dvě obálky a odešla.
Uklidila jsem čaj, umyla hrnek, odešla jsem do koupelny, zamkla za sebou dveře a svazla jsem se vedle nich, svoje záda jsem přitiskla na topení a roztrhla jsem první obálku. Byla v ní pozvánka na tvůj pohřeb.
Vztekle jsem ji zahodila odmítajíc si připustit, že tu již nejsi, slzy se mi pomalu řinuly z očí, tak pomalu, jak mi docházela realita, každá slza, jakoby stákala po mém srdci a zanechávala za sebou řeznou ránu.
Do roztřesených rukou jsem uchopila druhou obálku, též nadepsanou mým jménem, jako byla ta první, jenom rukopis byl jiný, rukopis byl tvůj.
Pomalu jsem ji rozlepila a vyndala z ní popsaný list.
Hned při první řádce mi vyhrklo tolik slz že by to stačilo na zatopení celé zamě a moje srdce prasklo nadobro....
Psal jsi....
,, Miluju Tě. vím že ty mne ne, neměl jsem dost odvahy na to, povědět ti to, možná kdybych to udělal, bylo by vše jinak, ale nechtěl jsem riskovat, že bych mohl přijít o možnost trávit s tebou chvíle i když jenom jako kamarád. Ptal jsem se Viktora, možná si na neho pamatuješ, dřív jsi s ním trávila dost času, ptal jsem se ho na tebe. Víš on chodí do školy jako ty, taky na 6.. Říkal mi že vždycky sedíš ve studovně, hlavu opřenou o ruce a plčeš, pryý pro někoho. Moc mě to bolelo, protože jsem věděl že ne pro mě. Bolelo mě, že pláčeš pro někoho, kdo za to určitě nestojí, protože kdyby za to stál, nenechal by tě plakat. Rozešel jsem se s Klárou se kterou jsem chodil jen pro útěchu, nikdy by mi nedokázala nahradit tebe. Pořád, každý den, každou noc jsem přemýšlel, kdo ti mohl ublížit tak moc, aby jsi pro něho plakala. Po pár měsících jsi prý už jen zadumaně sedávala a čekala na zvonění. Přišlo mi fajn, že už nejsi tak smutná a tak jsem si s tím už nedělal takové starosti.
Moc Tě miluju a vždycky budu, chci aby jsi to věděla, at se stane cokoli, musíš to vědět. Prosím nezapomen na mě, já tě budu vždycky milovat at budu kdekoli.
Možná ti ten dopis trochu nedává smysl.
Víš, už jsi mne nepotřebovala, už jsem nebyl ten, kdo by tě měl utěšovat a pomáhat ti v těžkých chvílích, nemohl jsem ti říct co k tobě doopravdy cítím , protože bych tě navždycky ztratil a nic bez tebe by už nemělo smysl, ani život, ani smrt. Říkám ti to tedy až takhle, doufám že na mne nezapomeneš a že mě nezavrhneš pro mou lásku k tobě. Nevím proč, čím jsi mě okouzlila, ale od prvního okamžiku, kdy jsi na mne promluvila jsem nikdy neviděl nikoho jiného než tebe. Miloval jsem tě nade vše a milovat budu.
Jsi to jediné co jsem opravdu chtěl, jsi to jediné, čeho jsem nedokázal dosáhnout, jsi to jediné co jsem nemohl mít a jsi jediná kterou jsem kdy miloval.
Prosím tě znovu, nezapomen na mne, at už jsem kdekoli, jsem přesto stále s tebou, stále tě miluju, dívám se do tvých očí, které nevím rpoč schováváš pod hebkými vlasy a pozoruji grimasy míhající se v tvém dokonalém obličeji. Jsi moje princezna, jsi ten nejdokonalejší člověk na celém světě.
Když na mne nezapomeneš, budu stále s tebou, budu doprovázet každý tvůj krok, budu slodovat jak miluješ a jak jsi štastná, jen prosím nezapomen.
Miluju tě
David "

Dočetla jsem dopis a se zamlženým viděním jsem se dostala ani nevím jakým způsobem k umyvadlu, otevřela jsem kosmetickou skřínku, odsunula šperkovničku a vyndala jsem žiletku, její ostří se lesklo v měsíčním světle, který si sem za tu dobu co odešla tvá matka stačilo najít cestu.
Jakoby srostla s mou rukou, nechtěla jsem jí pustit, nebála jsem se, nechtěla jsem to vzdát, dnes už ne, přiložila sjem jí k zápěstí, ten tenký kov příjemně chladil. Zavřala jsem oči, šeptla ,, Miluju tě" a vší silou jsem se opřela o žiletku a táhla. Cítila jsem, jak mi ostří protnulo kůži, jak. zajíždí do masa a jak se z rány řine horká krev. Bolest byla obrovská, ale pocit úlevy a štěstí ji překonával, odhodila jsem žiletku na dlaždičku, ke které se hned přisála, jako by tam ležela i dlouho, její ostří bylo rudě. Opřela jsem si ruku o koleno a začala počítat kapka krve, pleskající o zem. Krev, pláč, bolest, pláč, krev...
Miluju tě
Poslední má myšlenka a potom už jen tma...