Přetvářka

Anotace: Trochu depresivní...:-)

Nikdo vlastně nevěděl, proč to vlastně Anna udělala, kdyby se více snažili tuto záhadu pochopit, našli by v jejím pokoji krvavě rudý deník. Kdysi ho koupila na trhu...ihned se jí zalíbil a ona po něm zatoužila. Vytáhla své úspory a koupila ho.
Dlouho do něj nepsala, snad jen ze strachu, aby neporušila jeho krásu. Ale přece jenom se odhodlala a o Vánocích napsala poprvé.

24.prosince
Dnes je štědrý den, rodiče se snaží vypadat v pohodě, ale nejsou moc přesvědčiví. Každé Vánoce u nás doma visí pořád stejná atmosféra plná napětí. Každý se snaží vyhnat myšlenku na mou sestru Anetu, která jako čtyřletá zemřela v tento den. Nechtěj po mě, abych ti o tom vyprávěla...vzpomínka je hrozně bolestivá i po pěti letech, které od té doby uplynuly.
Od těch Vánoc se vše změnilo, samozřejmě jsme je slavili, ale nikdo se doopravdy nebavil, nebyl šťastný - tedy až na mého čtyřletého brášku Bena, který o Anetě nic neví...zatím. Vždy se v tichosti navečeříme a s falešnými, zubatými úsměvy rozbalujeme dárky. Cítím, že každému v domě se chce plakat.

25.prosince
Celý včerejší den jsem prožila jako ve snu, po večeři nás otec dovedl ke ozdobenému stromečku, pod kterým ležela spousta dárků. Vůně jehličí a pryskyřice mě nepříjemně štípala v nose.
Ben se ihned rozběhl s pískotem ke stromku a rozbaloval dárky, za chvilku ho přes papír a stužky bylo stěží vidět. Já tam jen tak stála a nemohla se pohnout, stromek s dárky mě odpuzoval, bála jsem se ho. Mamka do mě dloubla prstem:
,,No tak Aničko! Jdi!" povzbuzovala mě se širokým úsměvem. Vzdychla jsem a sedla si vedle Bena, který s nadšením trhal papíry s jeho jménem, které jsem ho stačila naučit, aby poznal své dárky.
Rozbalila jsem své dárky, slušně za ně poděkovala...a se slzami v očích jsem utekla do pokoje. A teď tu sedím na posteli a pláču...ani na papír nevidím....nenávidím se.

26.prosince
Tyhle Vánoce mi začínají lézt na nervy! Nesnáším ty jejich falešné úsměvy a slizké lži. Vše začalo u oběda:
,,No nejsou ty Vánoce letos hezké?" začala matka pisklavým hláskem.
,,Myslím, že ano. Alespoň byl letos sníh." potvrdil otec a strčil si do pusy kus bramboru.
,,Mami? Kde je teď Ježíšek?" přidal polínko do ohně Ben
,,Ježíšek? Asi spinká, aby nabral síly na příští rok." vysvětlovala máti.
Se zlostí a nenávistí jsem se šťourala v jídle a přemáhala jsem se, abych nevybuchla.
,,Jsem ráda, že jsme teď takhle pohromadě, celá rodina..." nakousla má ctěná a falešná matka.
,,NEJSME VŠICHNI!!!!" slyšela jsem se křičet a cítila jsem jak na mě Ben s překvapeně civí.
,,Anno!! Uklidni se laskavě!" napomenul mě otec.
,,Neuklidním se!! Každé Vánoce si hrajete na šťastnou rodinu a mě je z toho zle. Bolí mě to, ubližujete mi!" křičela jsem.
Ben nevěděl jestli se smát nebo plakat, byl zmatený...nadechla jsem se a pokračovala:
,,Pochopte už, že Anetinu smrt nemůžete jednoduše smazat! Nejde ignorovat to co se stalo! Nenávidíte mě! Vidím to! Když přijdu za vámi, přestanete mluvit, ztuhnete a tváříte se jako bych něco provedla!
Máte pravdu! Můžu za to! To já Anetu nechala samotnou ve vaně, aby se po večeři vykoupala. Je to moje vina!" po tvářích mi tekly slzy, myslela jsem si že puknu žalem.Anetu jsem milovala.
,,JÁ JI ZABILA!!!!" utekla jsem k sobě a začala psát.
Teď když je vše venku...už nenapíšu, nebudu moci. Moc dlouho jsem Tě deníčku neměla, ale doufám, že Tě někdo najde a osvobodí mě....aspoň mou duši. Sbohem Anna

Poslední zápis...ten je vždy smutný. Chcete opravdu vědět, co bylo dál? Tak poslouchejte...
V noci se svlékla do naha a vkročila do koupelny, napustila ji po okraj. Podívala se na sebe do zrcadla, koukala na ní cizí dívka, černé vlasy ji rámovaly bledý obličej a modré oči byly podlité krví. Tužka, která jí oči tvarovala byla rozmazaná po tvářích, od slz. Pokusila se o úsměv, ale ve zrcadle to vypadalo jako křečovitý škleb.
Pokrčila rameny a vstoupila do příjemně teplé vody, která ji přijala.
Anna se naposledy nadechla a ponořila se pod hladinu celá...navždy. Cítila silnou bolest na plicích a hlava jakoby jí měla každou chvilkou vybuchnout. Měla silné nutkání se nadechnout, dlouho s ním bojovala. Otevřela ústa a lačně vdechla vodu, snad jakoby opravdu věřila, že se Bůh smiluje a ona ucítí v plicích vzduch.
Cítila jak bolesti polevují a ona se propadá do temnot. Náhle, ale někoho viděla, v té tmě se rýsovala postavička, tak drobná jako větší panenka. A stále se přibližovala...Anna nakonec rozeznala, kdo to je...
,,Anetko?" zeptala se.
,,Jsem to já sestřičko...pojď už budeme jen a jen spolu..."
Vzaly se za ruce a odešly...navždy...