Temná zahrada

Anotace: Hledání toho, co se nalézt nedá. Lásky ukryté v rostlinách, které jen mlčí, mlčí a mlčí...

Svit měsíce ozzařoval tichou, mlčenlivou zahradu. Zaléval jí vlídným světlem a díval se, jak květiny spí. V některých místech se slabé světlo nedostávalo, byla tam jen temná, pustá tma. V zahradě bylo ticho až na vrzání housliček cvrčků, které se občas ozvalo z místních křovin. Až po chvíli se přes nedýchatelné ticho ozvalo zaskřípání branky. Branky otevřené a poté rychle uzavřené.
Do zahrady se vplížila skrčená postava. Schovávala se ve stínech vzrostlých stromů a ohlížela se, jestli jí někdo nesleduje. Obratně se vyhýbala překážkám v podobě malých stromečků a pichlavých rostlin. Bylo vidět, že to tam ta osoba důvěrně zná. Každou rostlinu, kámen. Doplížila se až do středu zahrady k fontáně. Ještě několikrát se rozhlédla kolem sebe a shodila si z hlavy kapuci. Její vyděšené oči neustále neklidně těkali mezi stíny, co se mihly. Úsměv byste na její tváři jen těžce hledali. Byl ztracen... Po chvíli sledování vzdala. Otočila se k fontáně a vyšla k ní. Posadila se na její okraj a nabrala si do rukou vodu a opláchla si jí obličej. Dívala se mlčenlivě na svůj odraz ve vodě. Bylo poznat, že se jí ten pohled nelíbí. Ona se sama sobě nelíbí, nenávidí se. Odvrátila pohled od vodní hladiny a rozhlédla se. Něco hledala, ale sama nevěděla co. Povzdechla si. Nakonec se zvedla a pomalu procházela zahradou. Dotýkala se květin, vnímala žíhání listů, vnímala jejich vůni nejen nosem, ale celým svým tělem. Občas se u některé zastavila. Chvíli u ní byla, ale nakonec zakroutila hlavou, sklopila hlavu a šla hledat dál.
Začalo už pomalu svítat, když došla zpátky k fontáně. Zklamaná, se svěšenými rameny a otranými šaty od některých květin, když si je prohlížela. Znaveně se svalila vedle okraje fontány a opřela se o ní. Neurčitě se dívala někam do dáli. Dlaně položené na zemi, kroužili v písku kolem fontány. Teplé slzy jí začali stékat po tváři a podtrhovali výraz zničenosti. Z hrdla se jí ozval výkřik. Výkřik plný bolesti, nenávisti, samoty a úplného zoufalství. Topila se v slzách a v bolesti. Snažila se najít cestu. Bloudila. Ztratila se. Ztratila se ve svých vlastních pocitech, snech a v tom koho opravdu má ráda. Nikdo takovou bolest nevydrží. Nepřežije...
Vyskočila na nohy a utíkala. Věděla, že tomu neuteče, ale snažila se o to. Docházel jí dech, síly. Ztrácela orientaci, motala se v kruhu. Znaveně klesla k zemi. Popadala dech. Tlukot srdce pomalu odezníval. Než udělalo poslední ,,buch" a vydechlo i s ní naposledy...