Soused bez zábran

Anotace: Napsáno do soutěže, která ani nevím, jak dopadla...

Odpočívám jako každý den po náročné práci. Ne práci, ve které se vydělává, nýbrž práci, která se dělá v baráku. Pohovka je krásně měkká a zpříjemňuje mi tak hořkou realitu. Zítra musím zase uklidit chodbu, jinak by si pan Čmelík opět přišel stěžovat. Aby nedošlo k mýlce. Pan Čmelík je náš soused, který bydlí v tomhle baráku asi třicet let a neprávem si myslí, že mu to tu všechno patří. Všichni sousedé si už asi zvykli, my s Leošem ještě ne. Jsme tu noví. Nastěhovali jsme se teprve před čtyřmi měsíci a zatím to vypadá, že jsme totálně nemožní, protože buďto nestíháme plnit své povinnosti včas, nebo je děláme špatně. Jsem už dva týdny na nemocenské a drahému sousedovi to leze krkem, protože nejsem schopna dělat nic navíc. Copak můžu? Jsem přece doma proto, že mi je zle. Jinak bych tu asi neseděla – za marné peníze. Neustále u nás klepe. Jen co zavřu oči, zase ho slyším dupat po schodech nahoru. Během několika vteřin už klepe a za těch pět minut, co stojíme ve dveřích, si znovu vše vyslechnu.
Jednou jsem mu zabouchla dveře před nosem. To byla aféra. Jak jsme neslušní, že to jim v baráku chybělo, že to byl vždycky slušný a čistý barák a kdesi cosi.
Tak hrozně moc jsme se tu s Leem těšili. Vzali jsme se asi před půl rokem a dva měsíce jsme čekali na byt. Byli jsme tak šťastni, že se konečně něco naskytlo. Už dlouho jsme se těšili, až si svůj byteček pěkně zútulníme a budeme žít šťastně a spokojeně. Na začátku to byly jen problémy s nábytkem a celkovým zařizováním bytu, pak s Leošovou prací, za kterou teď musí dojíždět, pak jsme začali poznávat své sousedy, k tomu udržet celkový chod domácnosti a ještě nemocenská. Prostě se všechno postavilo na hlavu a my se teď nemůžeme nějak z toho vzpamatovat.
„Ahoj, zlato!“ vítám konečně příchozího manžela.
„Tak jak se dneska cítíme?“ vlepí mi na úvod pusu na čelo.
„Zase tu byl, asi desetkrát,“ vzdychnu.
„Já už nevím. Co chtěl tentokrát?“
„Zítra je řada, abychom vytřeli chodbu, ale to se našemu sousedkovi nezdá, protože to klidně můžeme udělat dnes.“
„To už je prostě jenom čistý naschvál. Vytře se zítra a hotovo. Nebudeme mu pořád ustupovat.“
„No,“ zase si vzdychnu.
„A víš vůbec, proč se tady uvolnil byt?“
„Někdo se odstěhovat?“ zkusím žertovat.
„To ano, ale hlavně proč se ten někdo odstěhoval.“
„Neznala jsem ty lidi,“ pokrčím rameny.
„Protože nemohli vydržet s drahým panem Čmelíkem. Natolik jim otrávil život, že to tady prostě vzdali. A víš, co chce?“
„Kdo?“ začnu se nějak ztrácet.
„No přece pan Čmelík.“
„Co chce? Uhnat nás!“
„To taky, ale hlavně nás chce taky vyštvat, protože jeho vnouček potřebuje prý vlastní byt a nikde mu ho nedají, jelikož je sám. Kazíme jim plány.“
„Ať mi vleze na hrb,“ popřeji si zbožně, když tu zaslechneme dupání slonů. Přesněji řečeno našeho souseda. Po ulici to on chodí o hůlkách a neustále žádá o pomoc. Zato do posledního patra paneláku leze pořád a bez hůlek.
Zvonek se ozve a my chvíli váháme, zda otevřít. Moc dobře ví, že jsme doma. Má to všechno zmapované. I tak si určitě dělá čárky, kdo chodí kolikrát s košem.
Leoš se zvedne. Otevře dveře a vyslechne si hned na úvod, jak prý dlouho má za těmi dveřmi čekat. To je prostě blázinec. Vyhrabu se z pohovky, abych šla svému manželovi na pomoc alespoň slovy.
„Copak se zase stalo?“ zeptám se s permanentním úsměvem.
„Jak co se stalo? Ta chodba!“ výskne.
„Uklidněte se. Rozpis služeb je jasný. Chodbu máme zítra,“ klidní ho Leo. Nevypadá to však, že by se náš drahý soused chtěl uklidnit, ba naopak. Začne červenat a křičet na celé kolo, až vyláká pár lidí z vedlejších bytů.
„Slyšíte to lidi? Válí se doma a není nic schopna udělat.“
„Je doma proto, že je nemocná, a vy, pane, nebudete rozhodovat o jejím čase.“
„Drzé to je,“ odplivne si.
„Jo, jo,“ zaslechneme další sousedy. Jsou jen dvě možnosti. Buďto mají z vůdčího souseda strach, respekt, nebo jsou stejně hloupí. Těžko říci.
„Pane Čmelík, my své povinnosti plníme a nenecháme si tady od vás rozkazovat. A laskavě buďte tak hodný, žena je nemocná, nemusíte s každou blbostí chodit pořád nahoru.“
„To jsi přestřelil, hošánku!“ rozječí se, až se začnu obávat o jeho zdraví. „Leží si doma!“ prskne nepřívětivě.
„Léčí se, ale nikdy se jí to nepodaří, pokud budete pořád za ní chodit. To bychom to taky mohli konečně řešit s policisty,“ použije Leoš těžšího kalibru, ale pan Čmelík se nezalekne ani toho.
„Hele hele, oni by vytahovali policajty,“ rozesměje se nahlas a jako stádo se k němu přidají zvědavě vykukující sousedé.
„Klidně. Když se nezačnete chovat normálně, nevidím v tom problém.“
„Na mě si nepřijdete, stejně tam mám známé,“ začne se smát a konečně odejde.
Leoš zavře dveře, abychom se za nimi na sebe mohli podívat. Nemusíme mluvit, oba si myslím to samé. Ten chlap se prostě nezalekne ničeho a nikoho.
Dojdu ohřát oběd, ale už dopředu vím, že toho zase moc nesním. Poslední dobou z toho stresu nemůžu na jídlo ani pomyslet. Výjimečně je dnes na tom stejně i Leoš, který se v tom prohrabává jako na zahrádce, která nás prý v létě také čeká, protože jsme noví, musíme ji okopat celou.
„Leo, je to tvoje oblíbené,“ zadívám se mu do talíře, kde knedlo-zelo-vepřo připomíná spíš guláš.
„Ale jo, jenže ten…!“ bouchne rukou do stolu. „Promiň, ale je to o nervy.“
„Mně to povídej.“
„Běž si lehnout.“
„Určitě půjdu, je mi čím dál hůř. Jsem pořád tak unavená, když on tu pořád chodí a nenechá mě zahmouřit oko.“
„Jen běž, já ho ohlídám,“ usměje se povzbudivě.
Hodlám odejít do pokoje, když mě Leoš zavolá ještě zpátky.
„Zlato, ty jsi zase zhubla?“
„Co mi není dobře, nějak nemůžu jíst. K tomu všemu stres. To se zlepší, uvidíš. Ale stejně jsem vždycky chtěla shodit,“ poslední větu řeknu v humorném duchu.
„Neblázni.“
„Já vím, nestojí to za potíže. Až se dají do pořádku ty vztahy v baráku, všechno bude lepší.“
„Tak už běž. Dobrou noc.“
Rozloučím se posláním pusy na dálku a konečně ulehnu do měkkého pelíšku, kde usnu dřív, než se stačím přikrýt.
Sny jsou více než divoké jako obvykle, ale probuzení je krásné. Leošek je hrozně ohleduplný a milý. Všude po pokoji rozsvítil svíčky, abych se cítila lépe. Teď ho slyším v kuchyni rámusit s nádobím. Tohle je chlap, kterého jsem si vždycky hrozně přála. Chodili jsme spolu od druháku na střední, když jsme se konečně po pěti letech odhodlali k velkému kroku a vzali se. Na naši svatbu nikdy nezapomenu. Byla to nádhera. Vše jsme si perfektně naplánovali. A i když jsem se bála, že právě nejvíce naplánované věci nevycházejí, nám se to vydařilo se vším všudy. Nezapomenu na to, jak jsem měla říct ano a všichni čekali a čekali, až jsem se vzpamatovala a zeptala se starosty „prosím?“ Většina zúčastněných se začala smát a starosta nakonec taky, takže to byla celkem bžunda. Nebo když mě Leošovi kámoši z práce unesli a on mě chudáček hledal dvě hodiny po celém městě a já byla přitom zavřená na záchodě. Na to moc rádi vzpomínáme.
Jsme spolu šťastni, i když jsem vždycky chtěla na vysokou, hned po maturitě jsem našla dobré místo ve firmě, kde jsem dělala „jenom“ sekretářku, ale po dvou letech zjistili mé schopnosti a stala jsem se pravou rukou ředitele. Ta práce mě baví. Vždycky jsem byla od toho, abych řešila složité problémy a na plat si rozhodně stěžovat taky nemůžu. Žijeme si hezky, nijak se nemusím omezovat, protože Leoš jako horník se taky za těch sedm let posunul s platem nahoru a tak už spoříme, abychom si mohli v budoucnu pořídit děťátko.
„Už nespíš?“ strčí můj milý hlavu do dveří.
„Právě jsem vstala.“
„Pojď ke mně,“ natáhnu ruce a on pochopí.

„Musíme zajet k našim,“ oznámím hned na úvod Leošovi, jakmile v neděli vstane.
„Nebyli jsme tam dlouho,“ zívne si.
„Zapomněla jsem, že má mamka svátek.“
„Říkali jsme přece jen narozeniny,“ vyčte mi.
„Už tak se s nimi vídáme málo, můžeme tam přece zajet.“
„Ale jo,“ obejme mě smířlivě.
A tak se rychle hrabeme z postele, oblíkáme se a běžíme do obchoďáku pro nějakou bonboniéru.
„Ahoj,“ zdraví nás máma a i v botech nás táhne dovnitř.
Z kuchyně se line krásná vůně řízečků, které máme všichni tak rádi. Posadíme se k velkému stolu, který speciálně přinesl táta od sousedů, abychom se vešli všichni. Konverzace je k velkému překvapení všech příjemná a ani si nevšimneme, kdy je večer. Leoš se tak dlouho určitě zdržet nechtěl, ale slůvkem mi nic nevytkne a jsem tomu jenom ráda. Zítra už bohužel musím do práce, protože i tak si šéf stěžoval, že mu hrozně chybím. Byli beze mne měsíc, ale až tak strádat nemuseli. Vzala jsem si nějakou práci domů a snažila se být s nimi v kontaktu aspoň e-maily. Jinak by byli vyřízení úplně jak podotkl Jirka v jednom ze svých e-mailů.
Do práce se vlastně vracím ráda, ale nějak nestíhám. Nevím, jestli toho na mě naložili tolik, nebo jsem se zpomalila já, ale nějak mi práce neubývá a nejde mi tak od ruky jako kdysi. Jirka si toho samozřejmě všimne a chce, abych si vzala ještě dovolenou. Jenže já už prostě nemůžu. Máme teď důležitou zakázku a u ní prostě nemůžu za nic na světě chybět.

„Miláčku, klaplo to!“ zajásám, jakmile vejde do pokoje.
Moc dobře ví, o čem mluvím. Taky jsem poslední měsíc nic jiného nedělala. V práci jsem byla kolikrát až do večera a to všechno pro jednu jedinou věc, ale podařilo se a to hlavně díky mně. Mám být proč pyšná.
„Však ty jsi šikulka,“ obejme mě, ale stejně není tak vroucný, jak bych čekala.
„Ty nejsi rád?“ odtáhnu se.
„Ale jo.“ Vzápětí mě však přesvědčí, že jsem se nepletla, něco se stalo. „Potkal jsem Čmeláka,“ použije naši novou přezdívku pro souseda, který je úplně stejně pilný jako čmeláček.
„Co zase?“ nadechnu se.
„Začíná jaro, děvenko,“ řekne ironicky.
„Pane Bože, on si nedá pokoj. Mně to přijde, že vážně nikoho jiného nedeptá, jenom nás.“
„Je to tak, jak jsem říkal. Potřeboval by náš byt.“
„Ale proč máme všechno dělat my. Je tu přece tolik dalších rodin.“
Dusot na schodech nás zase přesvědčí, že jsme tu pro něj hlavně my. A tak než ještě stačí zaklepat, otevřeme společně dveře, abychom civěli do jeho hrozících očí.
„Říkal jsem o té zahrádce,“ začne bez pozdravu.
„Také vás tak ráda vidím,“ řeknu slušně, aby to nevypadalo jako výsměch, ale stejně to tak bere.
„Jste úplně neschopní, ale jestli tady chcete bydlet, tak budete makat.“
„Pane Čmel-ík,“ opraví se v poslední chvíli Leoš a já bych v tu chvíli pukla smíchy. Udržím se jen proto, že se opětovně zadívám do Čmelákovy tváře, „chodbu vytřeme, protože po ní také chodíme, sklepy uklidíme, i když tam chodíme málo, ale na zahrádku nechodíme a chodit nebudeme, takže logicky ji nebudeme upravovat, když ji k životu nepotřebujeme. Ať si ji zařizují ti, jež tam chodit budou. Jsou tu desítky rodin, drahý pane.“
Viditelně tomu slonovi vyrazil dech. Chvíli dýchá zrychleně, poté zase vůbec a my jen stojíme ve dveřích a čekáme, co z něj zase vyleze.
„Jinak vás dám vystěhovat,“ rozkřičí se na celé kolo.
„To můžete,“ pokrčím rameny „ale my platíme a žádné jiné stížnosti také na nás nejsou, takže vy sám nás asi vystěhovat nemůžete.“
„Si pište, že stížnosti budou a vy půjdete,“ otočí se na patě a běží po těch schodech jako mládě.
„Ten má co říkat,“ odfrknu pohrdavě, jakmile zavřeme dveře. Venku a v místním obchůdku vždycky hraje, jak není nemocný a tady... Škoda mluvit.
„Musíme do obchodu pro nějaké pití. Je tu poslední minerálka,“ změním raději téma.
„Však tu byly tři balíky,“ rozhlédne se ve špajzu.
„Nějak poslední dobou více piju, nikdy jsem nedodržovala pitný režim a teď to konečně přišlo,“ zasměji se při vzpomínce, kdy mě všichni pít nutili. Kolikrát jsem za celý den vypila hrníček čaje k obědu a večeři.
„Zaskočím tam sám. Nic víc není třeba?“
„Asi ne, to budeš hodný. Půjdu si lehnout. Jsem utahaná, pořád máme tolik práce.“
„Neměla bys tolik pracovat,“ řekne mi už po několikáté tento týden.
„Ale mě to baví,“ políbím ho na dvoudenní strniště vousů.

V práci to začíná být čím dál horší. Nemůžu se už ani tolik soustředit na to, co právě dělám. Začínám být roztěkaná a navíc musím nosit pořád kalhoty a dlouhý rukáv. Proč? Protože mě chytla nějaká alergie nebo co. Vždycky, teda hlavně večer, mě hrozně začne svědit kůže. Nejde to neškrábat, a tak mám z toho takové pupínky. Budu muset zajít k doktorovi. Jenže jaksi není čas. Máme další velkou zakázku, kterou by bylo hloupé zahodit kvůli nějakým prkotinám, jako je svědění kůže.
Leoš mě k doktorce dokope hned další týden, kdy si musím vzít volno, aby mě tam mohl osobně odvézt. Nemůže se prý dívat, jak se pořád večer drbu. Neholím si ani nohy, protože to tak děsně bolí.
U své obvodní lékařky však moc nepochodíme, ale dá mi doporučení na kožní. Tam už jsme úspěšnější, jelikož mi napíše nějakou mastičku, po které by mělo svědění vymizet do dvou dnů a pupínky do týdne. Mastička mi vydržela přesně devět dnů a svědění neustalo. Proto jsem se tam vypravilo znovu s tím, že mi předepíše další dávku a všechno se zlepší.
„Vidím, že se pupínky alespoň zmenšily,“ prohlédne si je paní doktorka.
„To ano, ale svědí pořád.“
„Myslím, že to vůbec nemusí být jen tak, svědění kůže může být malou zmínkou spousty dalších nemocí. Zajděte si raději na alergologii,“ doporučí mi dle jejího názoru lepší řešení.
„Tak vám i přesto děkuji, paní doktorko,“ podám jí ruku.
Moje práce se omezuje na minimum. Jeden lékař mě posílá ke druhému a dohromady nikdo nemůže pomoci. Jirka je z toho na nervy. Zase zůstal ve firmě na všechno sám, i když se snažím navštěvovat svou alergoložku po práci, vždycky to tak nejde. Vyzkoušela na mě snad všechno, co se jen dalo, ale svědění nevymizelo úplně.
„Paní doktorko, brala jsem různé vakcíny a mazala masti, pořád nic,“ rozhodnu se znovu navštívit svou obvodní doktorku.
„Někdy je léčba složitá a není otázkou několika dnů.“
„Jenže tohle trvá už pár měsíců a já potřebuji normálně pracovat. Jsem z toho všeho pořád unavená.“
„Unavená? Asi moc pracujete,“ zamyslí se.
„To nebude tím. Právě že jsem teď v práci úplně minimálně a ani nemám z toho, co dělám, takovou radost. Pořád jen lítám po doktorech.“
„Musíte mít trpělivost.“
„Říká se to lehce.“
„Petro, nemáte ještě nějaké problémy?“
„S manželem je vše v pořádku, akorát soused je více než otravný. Pořád za námi leze. Ten mi může brát tu energii, ale jinak problémy nemám.“
„Může to být i tím, ale myslela jsem spíš nějaké jiné zdravotní obtíže. Třeba bychom pak odkryli pravý důvod.“
„Nejsem si ničeho vědoma.“
„Dobře, napíšu vám doporučení na všemožná vyšetření v nemocnici. Budete si tam muset poležet minimálně týden a prozkoumají vás ze všech stran. Konečně snad zjistíme, čím je to způsobeno.“
„Tak děkuji, paní doktorko. Jste moc hodná.“
„To je mou povinností,“ usměje se, ale chybí v tom ta radost…
Ihned venku vytočím Leošovo číslo.
„No prosím,“ ozve se mužský hrubý hlas.
„Co se děje?“ zeptám se na úvod.
„Ale nic, Čmelák.“
„Aha…“
„Proč voláš?“
„Nemohl bys pro mě přijet k doktorce, je mi nějak slabo.“
„Určitě, hned jsem tam.“
Skoro ani nepřeháněl. Hned je totiž do pěti minut. Jakmile se složím na přední sedadlo, všechno se uvolní.
„Příští týden nastupuju do nemocnice na vyšetření.“
„Co je ti?“ vystraší se.
„Nic, jen konečně zjistím, co znamená to svědění.“
„Na týden?“ hrozí se.
„Jo.“
A tím hovor utnu. Jaksi nevím, co více říci. Moc dobře vidím, jak se Leoš bojí. Vlastně není čeho. Prostě konečně zjistí, že mi chybí nějaký neznámý vitamín a vše je vyřešeno.
Našim nebudu s tím zatěžovat hlavu. Kdyby to bylo něco vážnějšího tak neřeknu, ale kvůli hloupostem se budou strachovat.
V neděli si pečlivě zabalím cestovní tašku, aby mě mohl Leo odvézt a přepravit na pokoj. Na příjmu je moc ochotná paní, která nám vše vysvětlí a na oddělení trefíme úplně bez problému. Sestřička je mlaďoučká slečna po škole a moc dobře vidím, jak mi Leoška okukuje, jenže já jsem taky dívka a moc dobře vím, čím ji odradit. Ještě přede dveřmi ho prudce políbím a můžu sledovat, jak znechuceně zaleze do svého brlochu. Ušklíbnu se na zavřené dveře, ale s velkou obavou vejdu do nemocničního pokoje. Stěny bílé, postele bílé, vše tak jednoduché a nahánějící husí kůži. Vybalím si pár nejnutnějších věcí do nočního stolku a zbytek musím nechat v báglu. Jsem tu sama. Dvě postele jsou volné a já doufám, že sem někoho dají. Nemůžu tu dýchat sama.
„Dobrý den,“ zdraví mě pan primář Víchal.
„Dobrý den,“ usměji se na něj.
„Takže my tu máme komplet vyšetření. Taková mladá holka. Co vás k tomu vedlo?“
„K čemu?“ nerozumím otázce.
„Nechat si udělat veškerá vyšetření.“
„Paní doktorka byla tak hodná a abych se netrápila, raději to vyřešila takhle.“
„Ano vidím, ukažte mi vaše nohy.“
Prohlídne si je znaleckým pohledem, ale nijak se neusmívá.
„Nějaké další problémy máte? Toto může být klidně něco závažnějšího.“
Do očí se mi samovolně nahrnou slzy.
„Ale samozřejmě to může být jen hloupost,“ snaží se tak zachránit situaci.
„Já… nemám žádné problémy. Jsem akorát ve stresu a jsem z toho všeho unavená.“
„Myslíte, že únava může mít kořeny jen ve stresu? Klidně to může být další příznak něčeho.“
„Pan doktore, vy mě ale děsíte,“ řeknu mu tedy narovinu.
Vstane a poplácá mě po rameni.
„Výsledky řeknou více.“
A tak nechá v pokoji samotnou dušičku se svými myšlenkami. Tady bych se za ten týden mohla trochu vzpamatovat a vyspat. Snad se všechno zlepší.

Hned odpoledne mě čeká první test. Do žíly mi zasunou jehlu, a já málem omdlím hned při tom. Mladé doktorce tak vysvětlím, že mám z krve strach a z injekčních stříkaček jakbysmet. Po chvíli, kdy mi cosi teče do žíly a poté ven, se mi začne chtít na záchod. Natáhnu tak druhou volnou ruku, abych zazvonila na sestřičku. Naštěstí ta mladá je už pryč, ale pro změnu je tu zase stará a nepřívětivá.
„Sestři, musím nutně na záchod,“ oznámím jí.
„Byla jste dvě minuty před tím, než jsme vás začali vyšetřovat.“
„No a musím znovu,“ oznámím jí novinku.
„Nemůžete, každý to vydrží, musíte i vy.“
„Tak vám děkuji,“ řeknu.
Zavře dveře a mě nezbývá nic jiného než držet močový měchýř na svém místě, i když chvílemi mám pocit, že snad praskne.
Nemožně dlouho se táhne hodina, po které konečně doktorka přijde a vše mi odpojí. Vystřelím z postele rychlostí blesku, až málem smetu vázičku na umyvadle. Nedbám a běžím dál.
Jakmile se vrátím, doktorka je stále u mě v pokoji.
„Pro dnešek je to vše, ale zítra se připravte, budete mít toho hodně,“ povzbudivě mrkne.
„Děkuji, paní doktorko.“
Odejde a zase zůstanu sama se svým svědomím a myšlenkami.
Noc ubíhá hrozně pomalu. Ještě před spaním zavolám Leošovi, jakpak se beze mne má, a i když mě uklidní, že je vše v pořádku, v jeho hlase cítím, že zase něco měl soused Čmelák.
Snad desetkrát za celou noc běžím na záchod. Slouží ta rašple a nad mým počínáním jen kroutí hlavou, když tu k ránu už nevydrží.
„Nemáte vy anorexii? Já si to hned myslela, jak jsem vás viděla. Hubené to je, lítá to pořád na záchod, moc to nejí, škrábe se to. To jsou příznaky,“ zvedne nabádavě ukazovák a zaleze do pokoje lékařů, aniž by čekala, co jí na to odpovím.
Hned ráno se objeví primář.
„Slečno,“ začne. „všechna další vyšetření jsou zbytečná. Už víme, co vám je.“
„Přece nebudete věřit nějaké bláznivé bábě. Nemůžu jíst, jsem pořád ve stresu, a tak jsem zhubla. Na záchod nechodím zvracet, nýbrž na malou stranu.“
„Jaká bláznivá bába?“ usměje se, ale jen nuceně.
„Ta sestřička, která mě v noci zastavila a začala mluvit o anorexii.“
„Jo, aha…“ podívá se z okna a v tom mi zazvoní mobil. Jakmile spatřím na displeji Leoš, zkoumavě pohlédnu na doktora, ten jen přikývne a já hovor ihned přijmu. Myslela jsem, že se alespoň odsune, k odchodu se ale nemá vůbec. Místo toho civí z okna. Blázen zamilovaný, pomyslím si.
„Ahoj, co se děje?“ vybafnu na Lea.
„Jak to víš?“
„Co?“ nechápu.
„Že se něco děje.“
„Jo, aha, tak já nevím, proč mi voláš.“
„Čmelák, totiž pan Čmelík… měl infarkt.“
„Cože?“
„Jo a představ si, je to naše vina. Původně jsem tě nechtěl stresovat, ale měla bys to vědět. Chtějí na nás podat trestní oznámení.“
„Kdo?“
„Lidé v baráku.“
„A jak mu je?“ zeptám se se strachem.
„Asi zle, já ti ani nevím. Měl by být ve stejné nemocnici jako ty.“
„Myslíš, že ho mám navštívit?“
„Přijdu za tebou zítra.“
„Dobře zajdeme tam spolu.“
„A jak to zvládáš doma, v pořádku?“
„Snažím se, ale chybíš mi.“
„Ty mě taky, ale budu muset končit, je u mě pan primář.“
Zavěsím.
„Asi neradostné zprávy,“ odhadne můj výraz primář Víchal.
„Právě je to takové rozporuplné, ale dá se to tak říci.“
„Musím Vám říci, že díky té bláznivé bábě jsem pochopil a výsledky včerejšího jediného testu mi vše potvrdily, že únava, svědění kůže, časté močení, úbytek tělesné váhy a vaše nadměrná žízeň nejsou jen ledajakou srandičkou. Jedná se totiž o chronické onemocnění způsobené neschopností organismu hospodařit s glukózou.“
„Co to všechno znamená?“ zeptám se, i když vím, co tím asi myslí.
„Máte cukrovku.“
„To je hloupost. Přišla jsem tu s tím, že chci, aby konečně vymizelo to svědění a měli jste mi udělat testy. Ne mě tady strašit nějakou cukrovkou.“
„Všechno vám vysvětlím…“ začne plácat něco o tom, že pro začátek budu muset docházet denně do nemocnice pro svou dávku, ale zbytek mi jde jaksi kolem. Vybavím si pana Čmelíka, který teď leží nemohoucně v posteli a už nikdy nebude možná prudit rodiny, aby uklízely a vybavím si sebe za pár let. Kde je spravedlnost? Možná byl nemožný a nesnesitelný, ale zasloužil si tohle? Jeden by si mohl říci, že ho to poučí, ale třeba ne, protože se domů nemusí vůbec vrátit. A proč se spravedlnost otočila zády ke mně? Zasloužila jsem si to? Nikdo v rodině cukrovku neměl. Netuším, jaké to může být, co všechno to obnáší. Dopadli jsme se sousedem podobně. On byl asi potrestán za své činy a já za ty své. Ovšem nejsem si jista, co zlého jsem udělala. Třeba nevědomě... Ale pana Čmelíka můžu určitě navštívit. Já nejsem upoutána k posteli a prokáži tak dobrou vůli. Třeba si sám uvědomí, jak se v nás mýlil. Kdo ví. Před pár dny jsem kroutila hlavou nad jeho hloupými řečmi a ani mě nenapadlo, co všechno se za „pár“ hodin stane. Osud je nevyzpytatelný...