Šel sám, už 19.7.2008

Šel sám...

Dlažba ulic mu klouzavě ubíhala pod nohama, listí stromů svištělo kolem jeho uší kamsi do dáli, hnáno ostrými poryvy podzimu...

Nezastavil se. Naopak. Přidal do kroku. Plášť si přitáhl blíže k tělu, snad aby zachránil poslední zbytečky mizejícího tepla před jejich zánikem v nemilosrdné pustině chladu.

Smrákalo se. Byl již podvečer. Obloha houstla nad hlavou, světla i Naděje ubývalo...

Vlasy mu napadaly do obličeje, jak je tam nafoukal studený vítr. On však nedal v nejmenším najevo, že by mu snad ten neposlušný živel nějak uškodil. Nebyl zvyklý si stěžovat...

Naopak, měl pocit, že po dlouhé době cítí vzduch kolem sebe. Opět. Po letech... Znovu začal existovat, když ani nedoufal.... Ano, je to tu zpátky...

Jsi opět citlivý... Už nebudeš Tvor, co jako robot chodí do práce a nevnímá svět okolo sebe. Teď jsi volný! Řekl sám sobě a usmál se...

Prošel kaluží a měl radost, že slyšel žbluňknout její vodu...

Další krok natáhl a minul tak nakřáplého šneka...

Ani jeden z nich nespěchal...

Odhodil šálu...

Nadechl se...

Znovu... Znovu...

Šel sám...