Pouto

Anotace: Fanfiction na japonské anime Death Note, ale dá se to číst i když vůbec nevíte co je anime zač nebo jste o Death Notu v životě neslyšeli x) Jinak je to o lásce, kdy člověk někoho miluje víc než svůj vlastní život ...

Misa ještě jednou prošla celý dům. Zkontrolovala, jestli je všechno připravené. Zamířila do kuchyně a přejela ji pohledem – na stole tácy s chlebíčky, zákusky, brambůrky, nějaká ta zelenina, pár lahví vína. Došla do obýváku a raději znovu urovnala přehoz na sedačce a ověřila si, že na zemi nejsou nikde žádné drobky. V ložnici raději ještě přestlala postel.
Misa se sama nad sebou pousmála. Takhle naposledy bláznila, když měli s Raitem páté výročí a ona pro něj připravovala překvapení, až se vrátí z práce. Trochu se zasnila a znovu se pousmála. Bylo to krásné …
Tentokrát se ale koná něco jiného. Raito je přes týden pryč kvůli náročnému vyšetřování a Misa má celý barák pro sebe. Rozhodla se proto zavolat svým kamarádkách z modelingu, které už roky neviděla a pozvat je k sobě na návštěvu. Z nějakého důvodu si na tom dávala hrozně záležet. Tak nějak chtěla, aby vše bylo dokonalé. Aby kamarádky přišly a uviděly dokonalý dům, dokonalou Misu, aby ji záviděly dokonalého manžela a celý její dokonalý život …. Aby jim spadla pusa úžasem nad tím, kam to jejich bývalá modelka dotáhla.
Misa se trochu zarazila nad svou samolibostí, ale jakmile se podívala do zrcadla …. No není to snad pravda? Z odrazu se na ní dívala blondýna s roztomilým obličejem a krásnýma očima. Je slavná zpěvačka a herečka. Každý ji zná a většina miluje. Objevuje se neustále někde v novinách, její tvář můžeme často vidět na titulních stranách módních časopisů.
Navíc má krásný dům a hezkého, přitažlivého, inteligentního a velmi váženého manžela.
Kamarádky určitě puknou závistí.
V tom zachrčel zvonek a v tu ránu se do baráku nahrnulo asi osm holek. Všechny Misu radostně vítaly a láskyplně objímaly.
„Páni, my jsme se tak dlouho neviděly!“
„Panebože, Miso, vypadáš úžasně!“
„No to snad není možný! To je tvůj barák?“
„Můj bože, můj bože, to je neuvěřitelný!“
Netrvalo dlouho a domem otřásaly pisklavé a uječené hlasy. Misa byla ve svém živlu. Byla tak ráda, že kamarádkám zavolala, tolik jí chyběly …. Už delší dobu měla pocit, že se potřebuje pořádně odreagovat a zablbnout, protože Raito je většinou takový vážný …. Holt prostě potřebovala tu správnou holčičí společnost.
Většina se válela v obýváku na gauči, na stole byli chlebíčky a láhev vína. Jedna z dívek vyzdvihla láhev nad hlavu.
„No tááák, Misoo! Pojď si dát s námi!“ zaskřehotala směrem ke kamarádce, která zrovna mazala další občerstvení.
„Já nemůžu!“ zavolala na ni a rozhodila rukama. Přitom ji však vypadl nůž s pomazánkou z ruky a spadl přímo do sklenice s vodou. Misa se rozřehtala na celé kolo jako patnáctiletá puberťačka.
Holky jenom s úsměvem zakroutily hlavou. Misa se i ve svých dvacetišesti letech vůbec nezměnila.
„Nemůžu pít ….“ Zopakovala, když byla konečně schopna normální mluvy. „Raito mi to zakázal ….“
„Zakázal?“ podivila se jedna z nich. „Copak to je normální? Máš přece svoji hlavu, ne? Můžeš si dělat, co chceš ….“
Misa se na ni usmála.
„Ne, neboj. Takhle je to v pořádku.“ Řekla a trochu zasněně se zadívala jinam. „Já Raitovi věřím. Nadevšechno mě miluje a ví, jak je alkohol nebezpečný. Nechce, abych si ublížila ….“
Dívky se na sebe mlčky podívaly, jejich pohledy ale mluvily za vše …
„Miso …. Kdy ty vyrosteš ….“ Usmála se jedna z nich.
Misa se zakřenila. Brala to jako kompliment ….
Když konečně domazala poslední chlebíček, slavnostně uchopila tác a opatrně přiskotačila do obýváku. Odložila ho a vší silou sebou pleskla o sedačku. Pohledem přejela všechny své kamarádky a pak se zadívala do stropu.
„Víte ….“ Uchopila polštář a přitulila se k němu. „Já už se zase nemůžu dočkat, až Raita uvidím. Mám pocit, že ten týden je nekonečný ….“
„Miso, ty se pořád chováš jako malá holka. Jako kdybys byly poprvé zamilovaná …“ usmála se jedna z nich kroutíc hlavou nad Misinou bezstarostností.
Misa se na ni podívala. „Užívám si života naplno!“ usmála se.
Jedna z dívek se prudce zvedla.
„No tááák, děvčata, to rozjedem, ne?“ zasmála se a pustila hudbu na plné pecky.
Všechny do sebe kopli sklenku vínka a brzo už bylo o zábavu postaráno. Řehtaly se a dělala blbosti jako bláznivé puberťačky …
Pár dívek se ještě podívalo na Misinu ložnici. Žasli nad obrovskou manželskou postelí s krásným povlečením a velkým oknem s nádhernými záclonami naproti. Bez povšimnutí nezůstal ani luxusně vypadající toaletní stolek se šminkami.
„No tedaaa, Misoo …“ zvolala jedna z nich a rozvalila se na postel. Něžně pohladila polštář. „Na tomhle bych si s Raitem dala říct ….“ Zakřenila se a při Misiném naoko naštvaném pohledu se rozřehtala.
Misa se proti kamarádce rozběhla a skočila na ni.
„To teda ani náhodou!“ smála se. „Raito je můj a můj a jenom můůůůůj!“ řehtala se pořád a mlátila ji polštářem.
V tom ji ale přerušil zvonící mobil.
„Uááá, někdo mi voláááá ….“ Prozpěvovala si a přitom spadla z postele. Rychle doběhla k telefonu a kvůli hroznému hluku přešla raději na balkón. Volá ji neznámé číslo …
„Anó, prosím ….“
„Dobrý den Miso, tady Mogi-san ….“
Poté chvíli něco mluvil ….
„ …. Volám ti, ale kvůli tomu, že …. že ….“
„Co?“
„ …. Yagami Raito je mrtvý ….“
Ta slova ji hlavou projela jako ostrý nůž. Hudba hrála na plné pecky, holky pištěly čím dál víc, Misa ale nic z toho neslyšela ….
Raito je mrtvý ….
Netečně koukala na podlahu. Nebyla schopná mluvit. Ztratila hlas, v puse mělo sucho … Třásly se jí ruce. Měla pocit, že už mobil dlouho neudrží …. Třáslo se jí celé tělo ….
Raito je mrtvý ….
Oči se ji zalily slzami, viděla rozmazaně … Rty se ji chvěly ….
Mogi ještě něco mluvil, zaslechla útržky jako „bylo to nehoda“ „je mi to líto“ a podobně … Misa ale nevnímala. V hlavě ji znělo jenom jedno …
Raito je mrtvý ….. Raito je mrtvý ….
Třesoucíma rukama upustila mobil na zem. Uslyšela jenom hlasité řachnutí.
„Miso, jsi tam?“ ozval se Mogiho hlas, Misa ale nereagovala.
Sesula se na zem a s obličejem v dlaních začala nahlas vzlykat, až propadla v hysterický pláč ….
„Miso … Miso … Ozvi se!“ doprovázel ji stále Mogi, poté už ale zavěsil.

******

Od Raitovi smrti uběhly už dva týdny. Misa byla celou dobu zavřená doma. Měla na sobě staré tepláky, vytahané triko a obří ponožky. Přes týden si nemyla vlasy a pod očima měla obrovské kruhy. Vypadala příšerně. Bylo ji to ale úplně jedno. Poprvé v životě ji bylo jedno jak vypadá ….
…. Protože už nikdy neuvidí Raita ….
Při té myšlence zabořila hlavu do polštáře a opět se rozvzlykala. Její bolestivý pláč se rozléhal celým domem. Tak to bolelo … Hrozně moc …. Tady, u srdce …. Misa stále plakala ….
Neustále před sebou viděla Raitův obličej …. Jeho oči …. Jak se na ni vždycky uměl tak krásně podívat …. Ten uhrančivý pohled nad kterým se vždy rozplývala …. Jeho nádherný hlas, který ji vždy zašeptal něco krásného …. Poprvé, když se uviděli a on ji tak pevně stiskl v náručí ….
To všechno …. Už nikdy ….
V hlavě se ji promítaly všechny okamžiky strávené s ním …. Ona vždycky něco povídala, smála se a on byl vždycky tak tichý a vážný, vypadal až chladně …. Ale když se na ni usmál, byla v sedmém nebi …. Ten hřejivý úsměv …. Chce ho vidět …. Chce ho obejmout, políbit …
Už nikdy ….
Misa pevně sevřela plyšové zvířátko a hlasitě zaječela. Slzy ji tekly proudem …. Zoufale si zajela prsty do vlasů, nehty si ryla do kůže ….
„Proč, Raito …. PROČ ?!“ zaječela ze všech sil a znovu se rozvzlykala. Sesula se na podlahu a hlavu složila na stůl. Plakala, pořád plakala ….
Pak se najednou odmlčela. Netečně zírala na podlahu a vybavila si jeho obličej. Čelem se stále opírala o stůl.
„Proč jsi mě tu nechal samotnou ….“ Řekla najednou klidným hlasem. „Jsem tu sama, víš …. Bez tebe ….“ Misa dělala, jako kdyby si s ním povídala.
„Sama, sama, sama, sama …..“ opakovala jako v tranzu.
Stejně to ale nevydržela a oči měla opět plné slz.
„Sama ….“ Vzlykla.

*****

Misu neustále bombardovaly zprávy starostlivých přátel. Záznamník už byl téměř přeplněný.
„Miso, jsi v pořádku? Nechceš, abych k tobě přišla?“
„Miso, je ti už líp? Klidně zavolej.“
„Miso, slyšela jsem o Raitovi. Je mi to moc líto. Můžu ti nějak pomoct?“
Misa měla pocit, že za chvíli záznamník roztříská. V tom ji zapípala další zpráva.
„Ahoj Miso. Opravdu je mi to všechno moc líto. Ráda bych ti nějak pomohla. Můžu-“
„Sklapni !!“ zaječela Misa a hodila po záznamníku plyšákem.
Minula a trefila vázu, která se s hlasitým řachnutím rozbila. Střepy a rozlitá voda byly všude. Ubohá zmáčená květina ležela mezi kalužemi …. Přesně tak si Misa připadala. Bezmocná a utrápená …. Rozbitá ….
Tělo ji neustále svírala prázdnota. Cítila se tak sama …. Už je to víc jak měsíc a Misa to stále nezvládá ….
Raito je mrtvý a ona už nemá pro co žít …. Jako kdyby jediná jiskra v jejím životě zmizela …. Jediný hořící plamínek, který ještě udržoval svíčku hořet, vyhasl ….
A v tom se Misa rozhodla. Už to dál není schopná zvládat. Nevydrží to. Musí něco dělat. Musí udělat něco zásadního, co všechno změní. Co ji osvobodí od toho hrozného trápení …. Od toho pocitu, který ji svírá žaludek a rve srdce na kusy …. Už to nevydrží ….

Misa se převlékla a na pár hodin se prospala. Když se probudila, zamířila do koupelny, osprchovala se a celá se zkrášlila. Omyla si obličej, potřela ho mlékem a zakryla obrovské kruhy pod očima. Rozčesala si své zacuchané, teď už umyté vlasy a ve skříni vybírala z hromady čelenek, které by si mohla vzít. Měla jich tu tolik …. Tohle byla ale zvláštní událost, musí vybrat tu nejhezčí … Nakonec si vybrala černou tlustou čelenku s nádhernou bílou krajkou.
Opět přešla do koupelny a přehrabovala se ve šminkách. Oči obtáhla černou tužkou, víčka vymalovala černými stíny a řasy zvýraznila dvěma vrstvami zhušťující a prodlužující řasenky. Oči musí být výrazné. Rty přetřela červenou rtěnkou. Podívala se na sebe a spokojeně se na svůj odraz usmála. Vypadala dobře.
Teď zamířila do ložnice kde ve skříni vybírala správné oblečení. Nakonec si oblékla dlouhé černé šaty do půlky lýtek. Byly ozdobeny nádhernou bílou krajkou, obzvláště vynikala na rukávech a límci. Navlékla si bílé návleky a nazula černé boty na platformě.
Ještě se posadila k toaletnímu stolku a ze šperkovnice vytáhla visací náušnice s křížem. Na každou ruku si navlékla tři prsteny s nádherným obrovským kamenem.
Celá se zhlédla v zrcadle. Všechno bylo sladěné, vypadala úžasně.
Musí to být dokonalé.
Ještě než vyšla ven, popadla Misa telefon a zavolala pár kamarádkám.
„Ahoj Naomi. Jenom ti volám, aby jsi si o mě nedělala starosti. Budu v pořádku.“ Její hlas byl naprosto klidný a vyrovnaný.
„To jsem moc ráda. Už zníš mnohem líp.“ Radovala se její kamarádka.
„Všechno bude lepší.“ Řekla Misa a zavěsila.
Než zavřela dveře, rozhlédla se po domě. Viděla luxusní, krásný nábytek. Misa se posměšně ušklíbla. Dokonalý dům.
Ještě jednou se na sebe podívala. Dokonalá žena.
A brzy i dokonalý manžel ….
Misa se otočila a zabouchla za sebou dveře. Rázně vykročila do temné ulice, bylo už pozdě večer. Okolo svítily jenom pouliční lampy a spousta oken. Misa mířila směrem k vyšetřovacímu středisku, kde Raito kdysi pracoval. Chladný vítr ji šlehal do obličeje, jí to ale nevadilo. Svižným krokem mířila k cíli. K cíli, který tolik touží znovu spatřit ….
Konečně dorazila. Stála před tou obrovskou budovou. Vylezla nahoru na střechu. Okolo nebylo nic, jenom zábradlí. Stoupla si k němu a opřela si o něj ruce. Nadechla se.
Brzy všechno trápení skončí.
Vítr silně zafoukal. Misa si upravila vlasy a uhladila šaty. Ať zemře krásná.
Přelezla zábradlí. S rukama za zády se ho držela. Dívala se na noční město. Takhle v noci bylo úplně jiné. Svět je hned jiný. Dívala se na město v kterém strávila nejkrásnější část svého života. S Raitem. Poznala zde spoustu přátel, spoustu toho zažila …. Vše bylo tak krásné … Dokud ….
Misa ihned zesmutněla. Po tváři ji stékala slza.
Život bez Raita není život …. Pro Misu nemá smysl. Nemůže bez něj žít ….
Zadívala se na svítící měsíc. Na jinak temné obloze krásně zářil …. Symbolizoval naději …. Možná se tam někde s Raitem potká ….
Misa znovu ulpěla pohledem na město. Zhluboka se nadechla. Rukama se prudce odrazila od zábradlí a skočila ….