Tak jsem to dokázala

Tak jsem to dokázala

Anotace: Ta povídka je sama o sobě dlouhá, a třeba by se vytratila pointa...takže bez anotace.

Tak jsem to dokázala !

Konečně.
Dívám se na sebe.
Konečně se líbím sama sobě.

Jsem krásná…tou éterickou krásou, po níž jsem toužila.
I ta pleť je taková bledší…průsvitná.
Povedlo se.
Ale že to trvalo….

Musím se podívat zblízka.

Snesla jsem se až k nerezové desce.
Chlad jsem necítila, ani zápach formaldehydu.
Řekněme, že jsem necítila NIC.
Ani tu spokojenost.
Ani bolest.
Ani dotek ruky na křivce klíční kosti…

Já…už nejsem.
To tělo mi přestalo patřit.
Je to pár dní.

Už bych tady být neměla, ale nemůžu se od něj odpoutat.
Tak dlouho jsem se snažila, aby bylo podle mých představ,
a nenáviděla každou jeho část.
A když konečně…když se mi to povede, tak už není moje.
Není to k uzoufání ?

Jako můj život…taky zoufalej, jako já, a jako mý činy.
Tak proč tady trčím a nemůžu odejít ?

Třeba proto, abych tohle mohla sdělit…abych Vám pověděla o svým osudu…
Nebude to veselý, ale poučný… to zase jo.

Nebudu tady smolit životopis…

Prohrabu se hlavou…útržky vzpomínek, proč a jak se stalo, že už nejsem.

Sedím.
U stolu.
Ve školce.
Přede mnou studený kakao se škraloupem…fuj!
Kdybych měla ještě žaludek, znovu se mi zvedá.
A hlas učitelky: ,,Dokud to nevypiješ, nepůjdeš od stolu“.
Tak jsem tam seděla…až přišel děda, a šli jsme domů.
Denně.
Teda když bylo kakao.
Ale teplý mlíko bylo ještě horší.

Sedím.
U stolu.
Doma.
Přede mnou talíř polívky.
Plavou v ní mastný oka a kousky zeleniny…brr!...ještě teď mám husí kůži.
Teda jako bych měla, no dobře.
,,Jez to, a přestaň se tak tvářit! Kdo se na to má koukat…“, hlas rodičů.
Nakonec jsem seděla sama…dokud jsem nesnědla.

Sedím.
U stolu.
Ve školní jídelně.
Hluk a strach.
Kdo mi zase něco udělá ?
Kdo zase hodí nadávkou nebo něčím jiným ?
I když zlá slova bývají horší.
Dělá se mi špatně…pokud tu budu sedět dlouho…
vezmu talíř s nedojedenými kolínky….ble!...a jdu to vyhodit.
Honem pryč z dosahu spolužáků.
,,Stát!“,hlas učitelky, co má dozor.
,,Jak to, že jsi nedojedla?“
A cesta zpátky ke stolu…
Čekat, až budu moct proběhnout.
Ještě lepší řešení ale bývá, vůbec na oběd nejít.
Tím se vyhnu svým tyranům, a zmizím zadem.
Puberta…doba, kdy se holky chtějí klukům líbit.
Já chtěla být neviditelná.

Plynul čas…a můj vztah k jídlu procházel vývojem.
Zažila jsem dr.Rajko Dolečka a jeho tažení proti obezitě.

A pak na zdrávce…která holka tam nehubla…že jo?
Ženské kolektivy jsou na tohle nejhorší.

Jednou jsme měly na exkurzi na psychiatrickou kliniku,
Ke Karlovu…nebo - jak se říkalo v Praze: do Kateřinek.

Ukazovali nám pokoj, kde ležel a zemřel Bedřich Smetana…
a taky pokoj, který obývaly ,,mentálky“.
Dneska už je to profláknutá věc…mentální anorexie a bulimie…
tehdy se o tom jenom šeptalo.
Pacientky byly zrovna v tělocvičně, tak jsme je neviděly.
Jenom jsme tušily…

Někdy v té době jsem si prubla první dietku.
Takovou tu naprosto nevhodnou:
černý kafe, maso, vajíčka, pomeranč… žádné pečivo a nic sladkého.

Trochu jsem se tím chlubila…a myslím, že jsem i zhubla pár deka.
Jenže …tohle nejde držet dlouho.
Následuje normální jídlo…a místo půl deka dole, je kilo nahoře.
Ale že by se mluvilo o jo-jo efektu…tehdy ?

Začal koloběh…zhubnout a nabrat. Jo-jo lítalo jako zdivočelé.

Nejhorší bylo, že naše škola neměla jídelnu, a tak jsem se živila o poledních pauzách všelijak.
Salát z papíru, rohlíky…a cigaretka v parku.

Do toho stres ze zkoušení a písemek, první praxe v nemocnici, doma se taky něco našlo…
…a nervy byly na pochodu.

Poslední ranou bylo, když mě nechal můj první kluk.

Nechápala jsem proč.
Znali jsme se chvilku, nebyla hádka…jenom mi zavolal, že poznal někoho jiného
…hroutil se mi svět…proč?!
A potom malinká zmínka…,,jo, viděla jsem ji:taková koza hubená, co na ní vidí?“
Pár slov, ale utkví…

Pamatuju si, kdy jsem zvracela prvně.

Odpoledne před dvouhodinovkou interny, na školním záchodě…
bála jsem se zkoušení – i když - měla jsem jedničku a pan doktor mě měl docela rád.
Taková šprtka pozorná…poctivá.

Bylo to díky mojí fotografické paměti, a protože to diktoval, a zajímavě
…nechala jsem se vyzkoušet, a pak to pustila z hlavy.
Myslel si, že jsem geniální…třeba jsem ho nechtěla zklamat…

Na školním záchodku se to stalo.
Za chvíli mělo zvonit…a ty housky v žaludku tlačily…tak jsem se sklonila nad mísu…

…detailů vás, prozatím, ušetřím.

Ale šíleně se mi ulevilo…napětí bylo pryč, a já se cítila…štíhlá.
A silná.
Ovládla jsem něco…měla jsem v rukou svůj osud…dokázala jsem to !
Prvně jsem zvítězila …nad jídlem.

Takže jsem měla po ruce řešení.
Okamžité a bezbolestné…občas…hlavně zpočátku.

Jenom si klidně ťukejte na čelo!
Takhle to funguje.

Následovalo zase období diet, ale nejlíp mi začalo jít hladovění.
Věřte, že nejíst vůbec, je o mnoho lehčí, než dieta.

Těžko můžu popsat ty pocity, co člověk zažívá, když hladoví…
cítila jsem se lehce, byla jsem silná nad věcí, povýšená nad druhé.

Kupily se kolem mě všelijaké problémy…přišla maturita.

A nástup do práce.
Denní i noční směny…na vysněné psychiatrii… kde bylo všechno jinak než ve škole.

Navíc mě lákali mezi svazáky, a naše primářka, co neměla kromě rudé knížky žádnou odbornost, byla předsedkyní KSČ přes celou léčebnu.
Tomu jsem odolala, ale jinak…

Šlo to od desíti k pěti.
Nepravidelný režim, hodně změn a stresu.
Velká zodpovědnost.
A tak jsem nejedla skoro nic, a občas jsem zvracela.
Ani jsem moc nehubla, ještě jsem nevěděla, co a jak.
A nějaké jídlo ve mně pokaždé zůstalo.

Celé se to zhouplo o jedněch velikonocích.
Měla jsem týden volna, a jela sama na chatu.
A tam…pila jsem jenom meltu s mlíkem a umělým sladidlem…a kouřila cigarety.

Týden…skvělý týden.

Sice jsem byla zcela mimo, ale to už člověk nerozeznává.
Já byla nabuzená a dělala jsem náročné tůry po okolí.

Věřila jsem tomu, že po tomhle hladovění, už bude konec.
Že už hubnout nebudu potřebovat.
Ale…nastal den odjezdu.
A na mě přišel první záchvat vlčího hladu !
( To nepřeháním, to je odborný termín. )

A víte co ?
Já jsem se šíleně přejedla…
Ale protože jsem tam cíleně nic neměla….a do obchodu hodina cesty,
musela jsem vzít zavděk zásobami.

Puzena naprosto neovladatelným chtíčem…

ano, je to blízké sexuální touze a taky pocitům při jejím naplnění…

jsem otvírala konzervy!

S paštikami nebo i s vepřovým masem ve vlastní šťávě, s čínským lančmítem…
no jeden velkej hnus.
Protože já to z těch konzerv rvala lžící, a zastudena přímo do pusy,
a hltala jsem s rozkoší ta odporně mastná sousta…
Zádrhel byl, že ty kusy zhltaného nerozkousaného jídla,
se cpaly jícnem a šly přímo do žaludku, který byl stažený týdenním hladověním.

Objevila se krutá bolest, musela jsem se předklonit…a potácela se pryč.
Hádejte kam, smíte třikrát.
No, jasně.
Na záchod přece. Nechci vzpomínat, co se tam dělo…
Odjela jsem domů, a zase chodila do práce.
A jela jsem v tom dál.
Nikdo NIC nevěděl…

Před lidmi jsem se snažila jíst nenápadně nebo spíše vůbec nejíst.
Ale třeba po noční…
Dorazila jsem domů.
po cestě nákup…velký nákup…doma nikdo, byli v práci.

Už cestou se zdvihala vlna bažení po TOM pocitu…

Většinou jsem u toho ještě četla, tak jsem dokázala sníst víc.
Ptáte se kolik…?
Třeba bochník chleba nebo celou vánočku.
a aby to šlo pěkně dovnitř…celé máslo nebo zavařeninu.

Jedla jsem hlavně sladké a moučné věci…
tedy to, co jsem si odpírala a po čem se nejvíc tloustne…
když nebyla možnost, tak jsem klidně vzala lžíci,
a zhltala krabici Granka nebo Sunaru.
Jenom tak !

To byla první část.
Ta lepší.
Následně…hned – to bylo klíčové, jsem se hodně napila, asi tak litr z fleku,
a odvalila se v předklonu na záchod.
A tam se odehrála část druhá.

Naštěstí…to slovo je sporné – jsem se naučila zbavit jídla
bez nějakých podpůrných prostředků…
stačilo zasunout prsty do krku…a bylo.

Nic příjemného.
A co hůř: občas byly ty prsty od krve.

Takhle to pokračovalo.
…měsíce, a už se mi to vymykalo z rukou.
Pak jsem dostala deprese, nebylo divu.
Nejdříve léky, ale chodila jsem do práce.
Nakonec jsem už prosila, že chci do neschopnosti.

Takže z toho byla hospitalizace.
Na té klinice, co byla exkurze.

Ale tentokrát jsem se nedivila, já to tam znala…
trochu mnou otřásly ty zjevy ostatních…byly, některé, jenom kost a kůže.
Třeba Sylva, Slovenka z Košic…snad 179 na 41 kilo.
Já měřila 167, a vážila 48kilo, což nebylo tak zlý.

Rodina a známí v šoku.
Nikdo nevěděl, co vyvádím.
Rodiče si to dávali za vinu, hlavně máma.
Ale to bylo zbytečné.
Je to choroba…i s číslem diagnózy.

Takže jsem tam chvíli pobyla…no byly to tři měsíce.
Tvrdý režim, kamery a hlídání, přesně odměřené porce v přesný čas…
Postupně mě pouštěli na propustky.
Byla jsem oficiálně zdravá.

Ale v hlavě…tam to bylo dál.

Chvíli jsem vydržela…
Měsíce režimu, co se rozpadal.
Byla jsem závislá na …jídle.

Neuběhl rok, a bylo to zpátky a mnohem, mnohem silnější.
Nepomohly ani další tři měsíce na klinice.
Recidiva přišla po šesti týdnech…

Už jsem v sobě neudržela jídlo.
Já bych i ráda, ale nešlo to.

Stupňovala se četnost…třikrát denně i víc.
Udržela jsem v sobě jenom trochu kompotu a tekutiny.
Lhala jsem, okolí i sobě.
Maskovala jsem to, jak se dalo.

Nejhorší bylo, že se u mě, mimo jiných komplikací, vytvořily jícnové varixy.
Takhle to zní vznešeně, ale šlo o to, že jsem měla problém dole v krku..
Tím opakovaným tlakem, se v žilách uvnitř, městnala krev.
Nejenom, že to bolelo.
Ale taky to krvácelo.
A pořád víc…

Věděla jsem, že si hraju s ohněm…ale neměla jsem dost síly přestat.
A pak…jednou po dalším záchvatu přejídání…když jsem byla sama doma…

Zkrátka … zase jsem zvracela.
Najednou strašný tlak a bolest hluboko v krku,
pak to povolilo a začala se valit krev…
Dusila jsem se tím rudým proudem, zalykala…začalo mi být slabo.

Ale doma nikdo nebyl.

Navíc, tady stejně nešlo nic dělat, tedy skoro nic.
Musela bych ležet na operačním sále, ale ani tak se často nedá krvácení z jícnu zastavit.

Poslední, co vím…?

Sesouvám se na kachlíčky do kaluže vlastní horké krve…a objímám…

Objímám záchodovou mísu.
To jediné, co mi zbylo.
Nenáviděná a přece potřebná…jako moje nepřijaté ženské tělo.

Ve dvaadvaceti staré a poničené vlastní rukou…

No, a to je všechno.
Nemám už cit k dojímání…koukám na sebe z výšky.
Jsem sice velmi štíhlá, ale taky mrtvá.

Moje role skončila.
Řekla jsem Vám, co bylo třeba.

Cítím se náhle jinak.
Svobodná…už…?

Konečně….

Kdo chce vědět víc:
http://www.anabell.cz/kdo_jsme.php?link=home.php
Autor spare, 06.08.2008
Přečteno 295x
Tipy 19
Poslední tipující: drsnosrstej kokršpaněl, smyrna, Chancer, cevert, WhiteSkull, Štěpina G, Aťan, Bíša
ikonkaKomentáře (9)
ikonkaKomentujících (9)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

super, co víc dodat :)

03.11.2008 21:04:00 | *small devil*

Skvěle napsáno, nemohl jsem se od toho spádu vět odpoutat.
Kéž by si to přečetlo co nejvíc lidí a kéž by se takového osudu opravdu zalekli. Třeba by se pak víc zamysleli nad každým experimentem, který hodlají se svým tělem provést. Přeju silnou vůli a uzdravení všem, kdo do něčeho tak strašného spadli.

23.08.2008 09:59:00 | drsnosrstej kokršpaněl

Dojemné...těch lidí je mi líto. Napsala jsi to vskutku kvalitně! Taky mám dny "vlčího hladu" a pak zase "poustevnického půstu". Já to střídám. Zkrátka někdy mám chuť, jindy ne :-)

07.08.2008 21:13:00 | Chancer

Nemyslím,že by bylo třeba komentáře k této výpovědi.Ale po přečtení komentíků jsem neodolal.L Á S K A . . . je to,z čeho jsme ve své podstatě nejen zrozeni,ale je i to,čím je podmíněno naše bytí.Proto náš vztah k životu -nejen k tomu našemu vlastnímu, ale životu obecně by měl být tímto podmíněním veden a ctěn.Neúcta k životu je to,co vede mnohé do záhuby a co tak poškozuje naši modrou planetu vůbec.Život jako boj . . . proti komu . . . proti čemu .? . . omšelé fráze z dob komunizmu zafixované snad i v našem genomu - bohužel - namísto potřeby život ctít společně s usilovnou snahou o co nejlepší vzájemnou symbiózu všech a všeho se všemi navzájem . . . k tomu by měly být vedeny naše děti od samotného počátku jejich života . . .

07.08.2008 09:37:00 | rolon

život je boj a je krásný zvítězit. Dodá to odvahu druhým a taky sobě. A do dalších bojů 1***

07.08.2008 07:48:00 | cevert

...nezbývá než souhlasit ...napsal bych něco moudrého ale sama víš, že mi to moc nejde ...tak tedy ...už i tolik obdivovaná císařovna Alžběta Bavorská (1837–1898), známá pod přezdívkou princezna Sissi byla pěkně prdlá – nikdy se nepřehoupla přes 55 kg, držela drastické diety atd. ...tím jsem chtěl říci, že tohle není nemoc doby ale hlavy ... a je třeba těm nešťastným pomáhat ...
...asi tak ...

07.08.2008 07:02:00 | WhiteSkull

Četla jsem to jedním dechem. Zase se ti povedlo napsat něco hodně silného.

07.08.2008 06:12:00 | Štěpina G

Má to sílu, hloubku i gradaci. ...a hlavně poslání. Smekám. ST

06.08.2008 23:05:00 | Aťan

Je nutné o tom psát...

06.08.2008 22:20:00 | Bíša

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí