On

Anotace: Kytarista...

on...
neviditelný...
ONI...
VIDITELNÍ...?

Potlesk.
Potlesk.
A že by ještě jednou? Ano – potlesk.
Upřímně řečeno, začínal na to jejich plácání být dost alergický. Netoužil po něm. Očekával něco úplně jiného. Ale to znáš přeci sám – promluvíš a logicky chceš, aby na tebe promluvili ostatní... Aby ti ukázali, že se alespoň pokusili pochopit, o čem jsi mluvil... On tady ukazoval sám sebe, to „cosi“, co jinak ukrýval až kdesi hluboko – hluboko pro okolní svět, bolestně blízko pro svět vnitřní... A oni...
Začínal cítit vztek. Ne konkrétní, ale vztek na všechno okolo sebe i uvnitř – ten bývá nejhorší... Tam čím víc člověk uhodí, tím víc se všechno rozezní...

Copak jsem neviditelný???

Zoufalá slova se nesla tmou slunečného nedělního dopoledne. Opět hrál. A hrál dlouho... velmi dlouho. Prsty už téměř necítil. Nikdy nehrál podle not. Neměl to zapotřebí. Svou hudbu slyšel a dokázal ji i vyhnat z těch zákoutí, kam se bál zajít. Proto hudba musela ven. Když nejde Mohamed k hoře... vždyť víš...
Setřel pot z čela, ruce otřel o kalhoty, aby se mu příliš neklouzaly po hmatníku. Jakmile se jeho prsty dotkly strun, vnímal zvláštní chvění. Slyšel hudbu uvnitř a hrál ji ven... proudila na světlo celým jeho tělem, chtěla to tak... Ale celé tohle kouzlo končilo právě na jeho kytaře. Nikdy, nikdy se nedostalo dál. Možná proto ten bezmocný vztek. Položil nástroj vedle sebe, vstal a protáhnul se. V rohu pokoje stálo zrcadlo. Postavil se před něj a pozorně se pozoroval.

Jsem tady. Musím tady být. Vždyť jsem v zrcadle. Vidím se...

Ale vidí tě jiní? No...?

Nad tím přece nemůžu přemýšlet takhle... jednou tady jsem, no ne...?

Jistě, jednou tady byl. A určitě už mnohokrát předtím. Ale rozhodně si nepřipadal, že to tak vidí i ostatní. A záleží na tom vůbec...? Samo sebou si říkal, že ne... Jenže postupem času mu došlo, že vlastně ano... Stál na pódiu, upíraly se na něj tisíce očí... A on potřeboval odpověď... Hrál, hrál pro ně, ne pro sebe... Kdyby tu nebyli, nemusel tam být ani on. Kytara v jeho rukou zpívala, jen a jen pro ně... A jedinou jejich odpovědí byl prázdný tleskot... Nikde v tom neslyšel byť jen jediný původní tón...

Už nechci.
Řekl jednoho dne. A za tou krátkou větou udělal tečku. Jednu. A dost.
Mějte se tu hezky, lidi.
A skočil.

Nejspíš to nebylo dost vysoko.
Tedy... dost vysoko na to, aby si zlomil ruku i nohu.
Málo na to, aby za tímhle životem udělal tlustou čáru a zabalil ho do krabice s nápisem Vadná série.

Jo, chlapče, holt tady musíš zůstat.
A kdo seš zase ty?
Řekněme...
Aha.

Určité věci mu docházely rychle.
To, že si nejspíš nějakou dobu nezahraje, už tak jednoduše nepřišlo.

A tohle?
Pokusil se zvednout zasádrovanou ruku.

To sis měl rozmyslet dřív. Jasně, mohl jsem tě chytit rychleji...
A já myslel, že na vás se člověk může spolehnout...
To znělo jak výčitka – ale kdo ti řekl, že jsi „člověk“...?

To ho na chvilku zarazilo. Začal konečně přemýšlet. Protože chtěl hrát. On potřeboval hrát... a nemohl.

Jak jim TEĎ ukážu svou hudbu?
Zkus jim nejdříve ukázat sebe, nemyslíš...?

Za pár dní ho z nemocnice pustili. Stál v odpoledním slunci, oslněný jeho paprsky, a přemýšlel, kam a jak dál. Nic jiného než hrát na kytaru neuměl. Přišel do svého bytu a zjistil, že už tam nebydlí. To se tak stává, když člověk nemá peníze... Zamířil do koncertní haly. Vyhodili ho, že tak velkou přestávku už si nemohou dovolit. Za jejich zády se na něj culil jeho „náhradník“ – a... měl chuť ho tou sádrou praštit. Nikdy ale nebyl z těch, co se doprošovali. Vzal si poslední výplatu a posadil se venku na točité schodiště. Ucítil, jak se za ním zvednul vítr.

Tak jak to jde?
No tys mi tady chyběl...
Ale no tak... řekni mi, co tady vlastně postrádáš...?

Zamyslel se. A nějak nemohl najít odpověď. Bylo mu teplo. Byl ve světle. A tak by mohl pokračovat. Jenom...
Vtom kolem procházel malý chlapec s kytarou, ošoupanou a odrbanou. Kytaristovi se na ten okamžik téměř zastavilo srdce. „Počkej, hej ty, chlapče – umíš na to hrát?“
Klučina se ho očividně zalekl, ale přece ho něco na tom muži uklidňovalo. „Umím, neumím, pane... baví mě to...“
„A co kdybys mi něco málo předvedl? Prosím... vidíš, zlomil jsem si ruku... bývaly doby, kdy jsem hrál každou volnou chvilku...“
Malý hudebník si kleknul na dláždění, přejel prsty struny (Vidíš, takhle jsem to dělával taky...) a rozvážně začal. Tóny postupně sílily, nabíraly na intenzitě a vznášely se až kamsi do korun stromů. Lidé pobíhali nevšímavě kolem, ale Kytarista náhle přestal vnímat čas.

To jsem já... já, jen o pár let, lidských let, mladší... Stejně tak opravdově jsem hrál... a stejně tak osaměle...
Ještě pořád chceš pryč? Stačí, abych tě strčil támhle pod ten autobus...
Ptal se tě někdo...?
Neptal, to ale neznamená, že nečekáš odpověď...
Dobře, ještě tady chci zůstat...

„Kde vlastně bydlíš?“ obrátil se na hocha. Rozhodl se, že si ještě dojde „domů“ pro pár věcí...

Pro pár věcí? Nemyslíš náhodou tu jednu jedinou?

Když se spolu vydali směrem k západu, nevytvořili černé postavy, ale splynuli se světlem, jako by si s nimi paprsky pohrávaly...

Rozpačitě odemkl dveře. Ty se se zaskřípěním otevřely. Bylo cítit, že se v místnosti už delší čas nevětralo. Nebo jí chyběl člověk...? Potichu prošli až do zadního pokoje, obešli pohovku, když v tom chlapec skočil stranou – k futrálu s kytarou.
„Ta je krásná...“ vydechl ohromeně. Jemně setřel slabý nános prachu z lesklého dřeva, podíval se na Kytaristu a vzal si ji na kolena. Pod jeho rukama začínaly unikat první nesmělé tóny. Oba ucítili, že se jim náhle tak nějak lépe dýchá... hudba se točila kolem dokola mezi zdmi a příjemně se odrážela a vracela.

No, tak proč jsi sem přišel, nevíš...?
Buď už chvíli zticha...
Tak už se tam podívej, ne...?

Postavil se před zrcadlo. Nejprve čelem. Ta hudba, kterou ten malý hrál v rohu na parketách, to byl jeho život... kytara jeho tělo... ale už ho to neděsilo. V tom okamžiku přišla disonantní část a on pochopil.

To je moje TEĎ, viď...

Otevřel okna dokořán a jednotlivé noty se hrnuly jak splašené ven. Díval se za nimi, mával zasádrovanou rukou. Lidé se dole zastavovali, jako kdyby jim to kdosi poručil. Dost možná viděli jen podivína, co se chystá vyskočit. Ale zrovna tohle teď neměl v úmyslu.

Postavil se k zrcadlu zády.

-----------------------------------------

Potlesk.
Potlesk.
Potlesk.
Na pódiu seděli dva hráči, Kytarista a chlapec, a společně doplňovali svou hudbu.
A před sebou měli stovky očí.

Co ty oči viděly...? A co ti lidé slyšeli...?