I´m real! Only for you. IV.

Anotace: Nejspíš se to zdá příliš dlouhé...na papíře to má jenom šest listů. To snad není moc... ?) Rozhodně příští část už je poslední. Omlouvám se za občesné chyby většinou způsobené překlepy a nefunkčním mezerníkem.... :)

A jsem tu zase sama...Stále si pro sebe v duchu opakuji tu libou větu kterou jsem zatím mohla říct jen dvakrát.
-Mám kamarádku!-
Jmenuje se Nataša, ale všichni jí říkají Naty.
Ráda se směje a její oči prozradí snad všechny myšlenky.
Její rodiče pracují v cizině. Přijela sem za dědečkem na prázdniny.
Teď u mě sedává každý den na židli a vypráví mi
o všech možných veselých příhodách, co ji kdy potkaly.
Byla tu i včera veselá jako vždy. Slíbila mi, že přijde i dnes, ale už se pomalu stmívá.
Třeba se něco stalo...Když odcházela sestra jí něco řekla a ona jen ještě rychle pozdravila a byla pryč.
Už se mi klíží oči. Otáčím se na druhý bok,
dávám si pod polštář ruku, aby se mi líp spalo.
Zavírám oči, abych je mohla otevřít až ve snu...

----

Probudilo mě lehké zavrzání, to se jeden z mých čtyř spolubydlících otočil na posteli. Ležím na zádech a poslouchám spokojená oddechování ostatních.
je tu neúplná tma, protože se skrz povytažené rolety
vkrádá do místnosti světlo pouliční lampy umístěné nedaleko okna.
Prohrábnu si rukou vlasy a v duchu zanadávám na nepřítomnost hřebene. Bezděčně a přesto,jako by
mě k tomu něco přimělo, se otáčím a hledím na protější stěnu. Syším klapot. Nejspíš tam kape voda...
Ne, jsou to boty. Pozoruji dveře.
-Proč by sem někdo chodil?-

----

-Dřív bylo všechno skvělý: Rozuměla jsem si s bratrem.
Společně jsme se smáli, hráli si a kopali tunely na zahradě...Ale pak mě rodiče odvedli k nějakému
"doktoru Levočovi". Nechápu, proč to udělali.
Z počátku mi připadal milý, jenže když se mě začal vyptávat jestli slyším nějaké hlasy, jestli mě bolí hlava a zda vídám osoby pro jiné neviditelné,
svůj názor jsem urychleně změnila. Na otázky jsem odpovídala s nechutí někdy až nepřátelským tónem.
Byl čím dál tím zvědavější a snažil se ze mne vytáhnout, co se dalo.
A pak přestal.
Prostě se zvedl a odvedl si mé rodiče stranou.
Nikdy mi neřekli, co jim napovídal.
Tvrdili, že to nebylo důležité, ale já je prokoukla!
Od té doby mi začali klást podobné otázky jako ten doktor a chovali se divně. A čím dál víc.
Až jsem utekla.
Chytili mě.-

----

Napjatě pozoruji kliku.
-Že by se mi to jen zdálo? Ne, slyšela jsem to dost jasně. Takhle pozdě sem ale nikdo nechodí!-
Tak mě napadá...Hoří? To už vidím nějakého kluka a rozhodně to není žádný doktor. Zastavil se u mého nočního stolku a vzal do ruky starou fotografi mé rodiny, co nosím stále s sebou. Ani nevím, co mu mám říct. Vím, že tu nemá co dělat, ale prostě mi tu ani tak nevadí.
Dívám se, jak ji prohlíží a přichází mi to zvláštní. Začínám být zvědavá. Chci prostě vědět,
kdo to je. Už otvírám pusu...Otočil hlavu a hledí mi zpříma do očí. Mám zvláštní pocit, že ho vidím až příliš jasně. Takové světlo zase není...
"To jsou tvoji rodiče?" ptá se a já mám pocit, že to ví.
"Ehm..jo." říkám to vlastně jen pro sebe.
"Mmmm." zamyšleně na mě upírá oříškové oči. Už jsem je někdy viděla. Nevím, vlastně ani nepřemýšlím nad tím, že vidím jejich barvu.
"Co ti je?"
-Zřejmě se mě rozhodl vyslýchat- myslím si pobaveně.
"Měla jsem zlomenou ruku a nohu. Ale zítra už pojedu domů." Sebejistě se na něj podívám, ale tak jistá si zase nejsem, takže radši zklouznu pohledem na fotografii opět položenou na nočním stolku.
"Co tu vlastně děláš?" Právě jsem si vzpomněla na tu otázku. Vzal ze stolku moji tužku a chvíli ji obratně proplétal mezi prsty.
"Šel jsem se za tebou jen podívat a kdyby ses ptala,
jsem Filip."
"Já jsem Lindsay."
"To vím, ale chápu, že jsi trochu ztratila paměť."
Překvapeně a zároveň zvědavě pozoruji tužku svižně se pohybující tam a zpět v chlapcových dlaních.
"Od kdy tě znám, já nevím."
"Odteď mě znáš znova."
Aniž jen stačím něco říct, odkládá tužku zpátky na stolek a kráčí ke dvěřím. Ohlédne se s úsměvem na tváři a odejde.
"Tak...?" vypadlo ze mě. Rychle jsem beru tužku a
hledám v šuflátku nějaký bílý papír.
"Tady." Až teď si vlastně uvědomuji, že můžu vzbudit ostatní. Opatrně si svítím lampičkou narychlo přikrytou čepicí a čmárám na papír podobu zvláštního návštěvníka.
Strejda mě učil kreslit obličeje, takže je to docela povedené dílo.
-Tak. A je to.- Rychle vše ukládám zase zpět a zachumlávám se pod peřinu. Chvíli se ještě dívám na slabé světlo pouličnní lampy procházející zkrz roletu.
Zanedlouho už mě přemáhá spánek a já ho s radostí vítám.

---