Zlomená křídla 3 - Ellanor

Anotace: ....

Sbírka: Zlomená křídla

V rudě vymalovaném a jinak spoře vybaveném pokoji stojí před obrazem dívka. Odráží se v něm její vlastní tvář, hloubavé čokoládově hnědé oči a dlouhé husté černé vlasy. Ano. Dívala se na svůj vlastní obraz, který byl nedávno namalován.
Tak to jsem já, Ellanor, pomyslela si v duchu. Jenže s tím rozdílem, že tam jsem se smála. Teď už se nesměji. Ale vlastně směji, hořce.
Skloní hlavu a chvíli pozoruje špičku svých vysokých černých bot, které jsou částečně skryty pod sukní stejné barvy.
„Bene, Bene.“ Špitá si pro sebe.
Podívá se z okna ven, kde panuje hluboká noc. Přežila další den ukrytá před slunečním světlem, a proto může opět vyrazit k hrobu. Hrobu toho malého lidského stvoření. Jejího bratra.
Už čtvrtou noc jej může pouze vidět na malém portrétu v malé vitrínce a číst jeho zlatě napsané jméno na žulovém náhrobku.
Vzpomínky ji zavedou do minulosti…
Brat se narodil krátce poté, co jako osmnáctiletá utekla z domu, dala se k partě Nočních přízraků a brzy se stala upírkou. Vlastně konečně jedním z nich. Oficiálním členem. Takhle lákali všechny nové. Byla zatím divoká, neznala pravidla upírů, a proto ji drželi ostatní stranou.
Svého bratra, Bena, mohla spatřit až když mu byl půl rok. Ale samozřejmě ne osobně. Vždyť byla upír. Pro lidi báchorka, nebo zvíře. A navíc se nechtěla vrátit domů.
A proto ten malý balíček sledovala pouze přes okno, když celý dům spal. Pozorně pozorovala jeho veškeré pohybu, mumlání se ze spánku a občasné cucání si palce. Tohle jí stačilo, aby byla šťastná.
Pomalu rostl a ona byla u toho. Až mu bylo deset… A jí stále osmnáct, dle lidského věku. Byla by jeho starší sestra. Osm let už je vcelku normální sourozenecký rozestup.
Více let se bohužel nedožil.
Zatne prudce ruce v pěst právě ve chvíli, kdy se ocitne před branami hřbitova.
Bene…
Neslyšně přeskočí zídku, které odděluje hřbitov od okolí a zamíří již známou pěšinkou k hrobu jejího malého bratříčka.
Přičichla k narcisům, které přinesla včera a k růžím, které sem položila předevčírem. Květiny byly stále svěží a nádherně voněly. Alespoň něco pozitivního na tomto okamžiku.
Mlčky se posadí na zem před hrob. Nevnímá chlad země, jen upřeně pozoruje fotku Bena.
Polohlasem si něco téměř neslyšně šeptá francouzsky a občas nějaké latinské slovíčko. Ale asi by nikdo jiný, kromě ní, nevěděl, co to znamená.
„Jo!“ Vyhrkne ze sebe. Kdyby jí někdo pozoroval, nechápal by.
„Musím najít vraha. Musím…“