Astralonie: Láska nemá hranice

Anotace: Další část, věnovaná především Simískovi :-)

Sbírka: Astralonie

"Kam teď?" ptala jsem se svého průvodce.
"To záleží jen na tobě a tvém rozhodnutí, už jsem ti to říkal."
Alex se na mě podíval svýma modrýma očima plných trpělivosti, lásky a pochopení. Věděla jsem, že to se mnou bude těžké, ale z něj vyzařoval takový klid a soucit, že bylo jasné, proč je se mnou právě on. Musel to být někdo, kdo se mnou vydrží jít mou nelehkou cestou.
"Jsem s tebou, protože jsem ti byl přiřazen ze všech bytostí z tohoto světa. Trpělivost a lásku v sobě mají všechny bytosti tady. Vždy však doprovází toho, s kým se budou nejlépe doplňovat a komu budou schopni nejvíce pomoct. A je tu také výběr na základě povahy, neboť lidská duše musí tvořit se zdejší duší dokonalý soulad, aby bylo možno konat učení a růst."
"Aha... Jsem moc ráda, že jsi se mnou zrovna ty."
"Já jsem taky rád a jsem šťastný, že tě mohu doprovázet kamkoli půjdeš. Vždy se přizpůsobím tvému rozhodnutí, ať už bude jakékoli. Vždy ti budu nápomocný."

Rozhlédla jsem se kolem dokola. V lese už jsem byla, do pouště nepůjdu. Pohoří bylo na mě až moc vysoké, a tak jsem se nakonec rozhodla zvolit výpravu dolů do ovocných sadů.
Nemusela jsem nikam chodit, pouhou myšlenkou jsem se přemístila až dolů, do údolí malých stromečků s rostoucími plody.
Mezi skálou, z níž jsem sem sestoupila, a sadem stál mohutný strom. Byl starý a ztrouchnivělý a tak jako předtím u stromu nahoře, i tento měl na své větvi červené jablko, přestože sám byl úplně vyschlý.
"Ten strom je mrtvý." řekl jednorožec. "Ale i přesto nese jeden překrásný plod, který může předat dál lásku tohoto stromu."
"Co tím myslíš?"
"Chci tím říct, že i když někdo odejde a vypadá to, že už se nevrátí, stejně ti zanechá spoustu lásky, ať už vypadá jakkoli ztraceně. Pokud tě někdo opustí a stane se v tvých očích mrtvým stromem, přesto ti rád zanechá mnoho vzpomínek a své lásky."
"A co s tím jablkem?" ptala jsem se. "Mám ho utrhnout nebo ne?"
"Vzpomeň si na ten strom nahoře... Rozhodni se tak, jak ti radí tvoje srdce."

Stála jsem pod tím vysokým zčernalým stromem a dívala se skrz jeho větve až na samotný vrchol jeho výšky. Jablko bylo na dosah, ale já mu v ten okamžik nevěnovala takovou pozornost jako tomu stromu. Byl skutečně starý a jeho plod měl být snad něco jako památka na rozloučenou.
Zaposlouchala jsem se do svého srdce a svého nitra. Cítila jsem lásku k tomu stromu a nechtěla jsem, aby odešel poté, co převezmu lásku, již mi věnuje skrze jablko. Srdce mě na jednu stranu ponoukalo, abych mu udělala radost tím, že přijmu to, co mi dává, ale na druhou stranu mě rozbolelo při pomyšlení, že strom navždy odejde, pokud jablko utrhnu.
"Poslechneš srdce plné lásky nebo myšlenky plné bolesti?" ozval se za mnou Alexův uklidňující a jemný hlas. "Pokud poslechneš bolest, zanecháš stromu tíhu na větvi, která jablko moc dlouho neunese. Chceš snad, aby spadlo a shnilo? Aby láska, kterou chce dát tobě, vyšla nazmar? Ten strom prostě odchází, ale když už má odejít, chce ti dát spoustu lásky... Pokud poslechneš své srdce a přijmeš ji, bude šťastný a odejde v pokoji."
"To je pravda. Bylo by to ode mě sobecké."
"Vzpomeň si na pouto sdílení. Když jsi mi tenkrát darovala polovinu svého jablka, spojila nás navždy velká láska skrytá v něm. U tohoto stromu je to totéž. Chce s tebou sdílet svou lásku navždy, nechce tě opustit... a proto ti nabízí své jablko - ne na rozloučenou, ale právě proto, abyste se nerozdělili. Pokud přijmeš jeho lásku, zůstanete navždy spojeni, a je jedno, jak daleko od sebe budete. Vždy poslechni své srdce."
"Máš zase pravdu." povzdechla jsem si.
Bylo mi líto, že pouhým strachem z bolesti loučení bych zničila radost stromu, který mě chtěl této bolesti zbavit, a sama bych mu tak bolest způsobila. Moje hloupá nevědomost.
"Nic si nevyčítej. Proto jsem s tebou, abych ti v tvém učení pomáhal." zamrkal na mě Alex.

Přistoupila jsem ke stromu. Pohladila jsem jeho ztrouchnivělý kmen svou jemnou dívčí dlaní a objala ho. Nepodařilo se mi to úplně - vždyť byl tak široký - ale přesto jsem ucítila jeho energii, pocházející z jeho duše.
Potom jsem natáhla ruku k jablku, které se právě chystalo spadnout. V posledním okamžiku jsem stačila chytit dárek od stromu, jemuž právě nastal čas odchodu. A byla jsem šťastná.
Držela jsem ten červený plod v dlaních a různě se ho dotýkala. Mělo v sobě snad ještě více lásky, než to, které jsem utrhla předtím.
"Množství lásky je větší, neboť tomuto stromu na tobě také mnohem více záleželo. Ten první strom tam stále stojí a můžeš k němu kdykoli přijít. Protože však tento strom odcházel, svěřil ti všechnu svou lásku, již k tobě cítil za celý svůj život, aby s tebou vytvořil nepřerušitelné pouto, které vám zaručí, že budete touto láskou spojeni vždy a všude. Třebaže bude mít jeho duše jinou podobu, bude to stále on. A najde si tě, neboť vás pojí to velké množství lásky."

Alex obrátil svůj pohled do ovocných sadů.
"Podívej se." řekl mi. "Tam vzadu v druhé řadě..."
V sadu mladých zelených stromečků jeden z nich svítil. Na jeho větvi viselo malé červené jablíčko.
Usmála jsem se. Najednou jsem věděla, že ten mrtvý strom stále žije a až v novém těle vyroste, opět za ním budu moci chodit a sdílet s ním to množství lásky, jímž nás navždy spojil.