Životem a smrtí s tebou i bez tebe

Anotace: Poměrně depresivní povídka. Femslash. Původně byla psána do soutěže na téma: "Láska a nenávist".

„Není to tak dávno, co jsme se společně smály, i plakaly. Prožívaly všechny emoce, co jen život nabízí, společně. Proč se to změnilo? Proč jsi to ty změnila? Nestačila jsem ti snad? Začínám přemýšlet o tom, zda jsi mě vůbec kdy milovala… Zjevně ne. Byla jsem naivní a myslela si, že nejsi taková. Že ty, mi neublížíš. Mýlila jsem se. Teď už to vím. Od první chvíle, kdy se naše rty poprvé spojily, tě miluji k zbláznění. Ano, stále. I když jsi mě tolik zranila. Zasáhla do srdce nožem ostrým, jako slovo boží. Co jsem udělala? Čím se provinila? Vždyť já chtěla být jen šťastná! Proč jsem byla tak hloupá a slepě ti důvěřovala? Teď už to nezměním, to vím. Nevím, co si chci dokázat. Že nejsi taková? Nebo snad, že se změníš? Ne. Je více než jasné, že tak se nestane. Tak proč? Připadám si ještě hloupější než kdy dřív. Pamatuješ si vůbec na to, co jsme spolu zažily? Vzpomínáš si na náš první polibek?“

„Je mi zima,“ pípnu a rukama obejmu svoje holé paže. Místo odpovědi však ucítím na prochladlé kůži blízkost lidského těla. Dává mi část svého tepla a já jej s vděkem přijímám. „Děkuju,“ usměji se a dál pozoruji tu překrásnou scenérii, rozprostírající se před mýma očima. Slunce zapadající za kopce se váhavě pousměje a konečně dokončí svoji cestu za obzor. Jsem ráda, že jsme po dlouhé době zase někam vyrazily spolu. Už ve školce se z nás staly kamarádky na celý život. A dosud se nic nezměnilo. I když, možná ano. Zaváhám, když ucítím tvůj horký dech na odhalené šíji.
„Jsme opravdu stále jen kamarádky?“ ptám se sama sebe, odpovědí je mi jen veselý tlukot srdce. Teprve, když se naše pohledy střetnou, vím, co jsi mi celou tu dobu chtěla říct, proč jsi mě sem vůbec pozvala. Lehce nakloním hlavu a opatrně přitisknu své rty na tvé. Celým tělem mi proběhne elektřina. Nechávám se unášet na vlnách vášně. Slastně vzdychnu, když mi prsty zajedeš pod tenký vlněný svetřík a přejedeš jimi po celé šířce mých zad. Cítím, že jsem šťastná…konečně!

„Není to tak dávno. Víš to a i přesto mě necháváš trpět. Trápit se pomyšlením, co by mohlo být, kdyby… Tolik otázek a nevyřčených slov. Obrovské množství slz, které jsem pro tebe vyplakala. První jako poslední. Dny splývají v jeden. V jedinou příšernou noční můru. Třepotá křídly a nechce se usadit a dát prostor k přemýšlení. Neustálým pohybem jen rozdmýchává nenávist ukrytou hluboko v srdci. Už nikdy nebudu stejná. Ani ty. Z nás obou se staly naprosto jiné bytosti, než kterými jsme byly. Ty jsi chtěla lásku, vzpomínáš? Stejně jako já. A teď? Každý týden tě vidím s jinou dívkou. Všechny jsou tak stejné a přitom naprosto odlišné. Myslíš si, že tohle má smysl? Že v cizí náruči zapomeneš? Nelži sama sobě, prosím. Nechci po tobě, aby ses ke mně vrátila. Nevím jestli bych to ještě zvládla, ani, jestli bych chtěla. A to je to, proč tu jen stojím pod košatou lípou a pozoruji tebe a ji. Vidím, jak kráčíte ruku v ruce překrásným parkem. Tím, kterým jsme i my chodily pozorovat východ i západ slunce, na jeho kraji jsme se poprvé políbily a na druhé straně, obemknuté hustým křovím, poprvé milovaly. Nevnímám už slzy, ani chladný vítr, který mě bije do tváří. Před očima mám jen tvoji tvář. Tolik slz a tolik utrpení pro nic?! Začínám tomu věřit. Nemám tebe a nikdy tě nebudu mít. Není důvod, proč se dál trápit. Nechci už dál trpět. Ale nevím jak z toho začarovaného kruhu ven. Vlastně ano, vím…“

Kroky mladé dívky byly téměř neslyšné na zeleném porostu zámeckého parku. Slunce zářící na celý svět lehce zakryly bouřkové mraky. Co krok, to slza. Kapičky utrpení se snášely v pravidelných intervalech na stébla travin klečících u jejích nohou. Zelená vlákýnka jí sama uhýbala z cesty. Její bolest cítil v tomto okamžiku snad celý svět. Větve stromů se skláněly nad její hlavou a šeptaly jí do ucha slova lítosti. Ptáci i cvrčci zmlkli. Nádhernou krajinou se rozprostřelo děsivé ticho. Jediným zvukem, rozléhajícím se okolím byla jen falešná slova lásky, vyřčená z rtů zlatovlasé zrádkyně. Dvě těla se k sobě tiskla a v objetí pozorovala další z mnoha západů slunce. Ale tentokrát to bylo jiné. Tolik odlišné od ostatních dnů, které tu trávily. Ani jedna z nich si to nechtěla přiznat, ale cítily to. Věděly uvnitř svých srdcí, že dnešek je něčím výjimečným. Avšak ne, v tom pozitivním smyslu, ale právě naopak. Motýli se jako na povel vznesli vysoko k temné obloze s krvavě rudým nádechem a křídly dávali znamení, že se blíží něco, co změní víc, než jeden život. První kapky se snesly k zemi. A za nimi další a další. Ve stejném rytmu jako se o zelená stébélka trav tříštily její slzy. Harmonická symfonie však nepřinášela úsměv na bledé tváři. Naopak, prohlubovala ještě víc hlubokou propast plnou vzpomínek. Už nebylo cesty zpět.

Dvě postavy se skryly ve stínu starého stromu, do jehož kmene byla vyryta dvě jména. Jen ty již budou připomínat to, co se doopravdy odehrálo. Jen ty znají pravdu. Ona je však neviděla, stejně tak, jako jejím očím unikly silné větve nesoucí obrovskou zelenou korunu. Nevnímala už ani déšť, který ji stále bičoval velkými ledovými kapkami. Ještě před měsícem by se určitě běžela také schovat. Teď už jí nezáleželo na ničem. Déšť pro ni byl částečně vysvobozením. Jako by ji jen on mohl obejmout. Dát jí sílu k dalším krokům a šeptat jí do ucha slova útěchy. Dát jí pocit, že na tomto širém světě není sama. Jen zaklonit hlavu a zavřít oči. Být konečně svobodná. Zvláštní, jak si člověk najednou uvědomí, co měl, když to ztratí. A jaké myšlenky mu proudí myslí, když už není o čem přemýšlet. Proč se člověk narodil proto, aby trpěl? Tu otázku si položil ve svém životě snad každý, ale je to správný dotaz? To záleží jen na tom, jak se člověk na svět dívá. Nic není jen černé, nebo bílé. Všechno se odráží v různých odstínech šedi a je to jen takové, jaké si to uděláme. Záleží na tom, z jakého úhlu se na to díváme. Byli jste někdy v galerii? Každé umělecké dílo může být krásným, ale nesmíte na něho koukat moc zblízka, protože přehlédnete celek, vnímáte pouze části, špatně se na blízko zaostřuje. A zase naopak, když stojíte až moc daleko, připravíte se tím o mnoho úžasných detailů. Člověk by měl pozorovat obraz ze správné vzdálenosti, která leží někde mezi těmi dvěmi již zmíněnými. Proč se o něco okrádat, když to mít můžete? Nepřipadá vám to hloupé? Ale přesně tohle většina lidí dělá. Spokojí se raději s málem, než aby vyvinuli nějakou snahu, aby situaci změnili. I když je to tak lehké. Stačilo by jen přemýšlet…

Svět jako by se slil do jednoho jediného stébla trávy, které se nestačilo uhnout před těžkými kroky krásné bledé dívky. Tmavé vlasy, splývající po mokrých ramenech, šaty, co změnily odstín na tmavší, působením přírodních vlivů, nebo páskové botky, částečně skrývající zmáčené nožky. To vše dávalo okolnímu světu najevo své zoufalství. Svůj pláč. Na další počínání děvčete se zlomeným srdcem dohlíží jen všudypřítomný měsíc a pár mrkajících hvězdiček.
„Prober se!“ křičí, ale dívka jej neslyší. „Nedělej to! Nestojí to za to! Nauč se odpouštět! Prosím...“ přidávají se zářící korálky na tmavomodré obloze. Nemá to smysl. Nikdo a nic ji nepřesvědčí o nesprávnosti jejího jednání. Nikomu nepřikývne a nikoho neposlechne. Má vlastní hlavu. Obtěžkanou vzpomínkami a myšlenkami. Tak byla stvořena, tak se narodila. Nezbývá jí nic jiného, než nést svůj úděl. Nebo snad má naději?

Chladné světlo měsíce na chvíli skryje clona z mraků. Temnou ulici neosvětlují ani pouliční lampy. Několik vteřin v naprosté tmě. Lidé ulicí neprocházejí a auta tudy nejezdí. Jediným zvukem je bubnování kapek deště a čvachtavé kroky v obrovských loužích. Zoufalé kroky. Bez naděje. Svit měsíce se znovu rozlije po okolí a odhalí tak temnou postavu mladé dívky za zábradlím vysokého mostu. Stále se ještě drží. Přemýšlí. Doufá. Avšak marně. Není tu nikdo, kdo by ji prosil, aby přelezla zpátky. Kdo by ji zachránil před jistou smrtí…

„Už nepláču, ani na to nemám sílu. Sama se divím tomu, že jsem došla až sem. Nechci to udělat, ale nic jiného mi nezbývá. Kdybys tak přišla… Kdyby, kdyby,… Slovo, které nemůžu vytěsnit z mysli. Těch pět písmen jen dokonává to dílo zkázy. Proč je někdo vlastně vymýšlel? K čemu je dobré? Má nějaký význam? Možná tak ten, že člověk díky němu trpí ještě víc. Jenže ono je těžké ho nepoužívat. Všichni jej používají. Každý den. Jenom samé KDYBY! Nesnáším to! Nenávidím sama sebe, za to, že nemůžu zapomenout! Nenávidím tebe, proto, že jsi mě opustila! A nenávidím život, za to, jaký je krutý a bezcitný! Nenávidím… Konečně se odhodlám, udělat ten osudový krok do prázdna. „Má to vůbec smysl?“ ptám se sama sebe a z očí mi skanou poslední slzy. A proč chci vlastně zemřít? Protože nenávidím? A nebo prostě proto, že miluji?“