Tichý hrob Mariot

Anotace: O jednom zbytečném tvoru

Mariot se probudil, přejel si bolavou rukou přes oči, otřel poslintaná ústa a nejistě se vztyčil na lokty. Ve tmě zatápal po malém spínači lampičky. Přitom mu však podklesla levá ruka a on se zhroutil zpátky do peřin. Znovu našel spínač a škubnul ocelovou páčkou. „Prásk“-žárovka shořela.

Bylo pět hodin ráno. Za okny byla neprostupná tma a ranní chlad se vkrádal do místnosti skrze neutěsněná okna. Mariot se zdráhavě posadil na postel. Složil ruce k tělu a vsedě se schoulil do klubíčka. Bylo mu hnusně a celý se třásl, přesto ale nemohl nic dělat. Natáhl na sebe otrhané kalhoty a staré pomačkané tričko.

Otevřel spíž a našel nějaké pečivo. Popadl housku a zkusil ji zmáčknout. Skoro se nepohla, tak byla tvrdá. Přesto si ji vzal a namazal tenkou vrstvou másla. Z plechového hrnku usrkával černou kávu. Potom se rychle umyl, odešel z bytu a zamkl za sebou dveře.

Vyšel do tiché ulice. Svítání již bylo nedaleko, jenže slunce mělo tentokrát dlouhou cestu skrz hustá mračna. Mariot se vydal svou obvyklou cestou. Tak jako každý den už sedm let.

Celé město (a hlavně lidé v něm žijící) bylo velice podivné. Jeho obyvatelé byli nenároční lidé, jenž od narození žili nalinkované životy, od kterých nečekali víc než své skonání. Každý jejich den byl naprosto stejný, nudný a bez nároku na jakékoli vzrušení. Žili pohodlně a neměli za potřebí žádné dobrodružství. Nikdo z nich se nikdy nedostal dál než za hranice okresu a nikdo z nich o to ani nestál. Těmto lidem stačilo přežívat v maličkých bytech a každý den v tu samou dobu vyrazit do práce a vrátit se z ní domů. Nikdy se zde nestalo nic neočekávaného a lidé byli s tímto stereotypem docela spokojeni.
Jediná zábava, dá-li se to tak nazvat, byla pro zdejší obyvatele pravidelná četba žurnálu. Nesmírně se bavili, když si mohli přečíst o tom, jak žijí ostatní lidé po celém světě, a jen kroutili hlavami, když se dočítali o všech možných událostech. Na novinách byli vlastně závislí. Tři tisíce výtisků pro tři tisíce obyvatel.

Konečně přišel Mariot do malé zchátralé boudy hned vedle nádraží. Zabouchal na dveře. Otevřel mu prošedivělý muž s nestříhanými vlasy a vousy. Beze slova vynosil ven několik velkých těžkých tašek a zabouchl za sebou dveře. Mariot popadl kárku, jež stála vedle boudy. Naskládal do ní tašky a pomalu se vydal směrem do centra.

Tašky byly plné dnešních novin. Mariot si vydělával jejich roznášením. Vyrazil po své obvyklé trase. Obešel všechny stánky a trafiky, i všechny předplatitele v domácnostech, přesně ve stejném pořadí jako každý den a jako každý rok. Mohli jste mu klidně zavázat oči šátkem a stejně by se nakonec každý svazek ocitl ve správné schránce. Šel pořád dál a dál po silnici a mlčky před sebou tlačil těžkou káru. Cestou míjel lidi spěchající do práce. Nikdo mu nevěnoval nejmenší pohled, přestože nebýt tohoto člověka, přišli by všichni o jediné pozdvižení, které měli. Pravděpodobně ani netušili, co Mariot veze v objemných taškách.

Když byla kára prázdná, vrátil se Mariot k boudě na nádraží a naložil další výtisky, které šel roznést. Pak se znovu vrátil, pak znovu a ještě jednou.

To byla jeho práce-nudná a monotónní stejně jako vše okolo. Pak se ale jednoho dne cosi pokazilo. Mariot právě procházel Višňovou ulicí. Kráčel i se svou károu po prostředku silnice, jelikož zde nikdy žádné auto nejelo. Jen si tak vykračoval, hleděl do země a dumal o něčem, když v tom se najednou ze zatáčky za ním vyřítil náklaďák a vjel do ulice. Řidič si muže s kárkou všiml až na poslední chvíli a jel tak rychle, že už nedokázal srážce zabránit. Mariot odletěl několik metrů a rozplácl se na zemi. Pod jeho tělem se začala tvořit temně rudá loužička. Náklaďák ujel.

Až po dvou hodinách si někdo všimnul bezvládného těla ležícího v kaluži krve. Okamžitě přijela sanitka a jí v patách černé pohřební vozidlo. Kolem proudily skupinky lidí, ale nikdo se o mrtvolu příliš nezajímal. Pohřebáci naložili tělo do vozu a odjeli s ním na hřbitov.

Po třech dnech se konal pohřeb. Nikdo však nepřišel. Pracovníci v černých oblecích rozsypali Mariotův hnědý popel po trávníku. Nikdo ve městě netruchlil, ale přeci jen tu bylo něco zvláštního, co lidé nedokázali pochopit- ten den nikdo nedostal své noviny.