Tramvaj, která zastavila jen jednou

Anotace: Tak jsem to trošku přepracoval (přinejmenším poslední větu)

Sbírka: Pruhovaný život

Tak už jsem zase na cestě, opět další pouť. Vlastně, někdy mi připadá, že celý můj život je jednou velkou poutí, jedním velkým, melancholickým dobrodružstvím. Miliony drobných lístků lítají vzduchem, tisíce a tisíce těch zmrzačených papírků se prohánějí vzduchem, poletují a možná se i smějí. Jeden se mi právě otřel o nohu. Hladí mě, vždyť je také sám a třeba si myslí, že právě on je středem vesmíru, kolem kterého se vše utváří.

Nejsme takový vlastně všichni? Sedíme jak pavouci v sítích nechajíce se konejšit vším kolem nás. Vidíme fasády a cihly jsou nám skryty.

Přijíždí tramvaj, opět jeden z těch modrých vozů touhy a nostalgie. Házím batoh na záda a vykračuji vstříc vozu, do něhož se nikdo nehrne. Pomyslím, že je snad prázdný. Posprejován a zneuctěn. Vždyť ... i věci mohou být znásilňovány, i věci.

Jsem smutný ze vší té bídy, z toho smutku, který nikdo nevidí, jímž jsme však všichni rozežíráni. Co třeba tahle slečna? Jediná víla na palubě modré tramvaje?? Na palubě té prohnilé bárky kymácející se na moři velkoměsta, co si myslí ona? A proč je vlastně tak smutná?

Třeba je to taky jeden z těch milionů světoobčanů, ale myslím, že ne. Představuju si, že je to víla, osamělý obláček plující tyrkysovýmmořem oblohy. Kéž by tak věřila na kavalíry, protože bych se stal jedním z nich ... jedním z kavalírů oblak, možná kvůli ní, možná kvůli sobě, já nevím! Nikdy jsem ji neviděl, nevím odkud ta holka vlastně je, ale cítím v ní samotu, smutek oddělený překážkou ... Močálově bublající tesknotu a naději, pravdu a lásku, smích a něhu.

Přisedám si.

Mlčky na sebe pohlédneme a ve skutečnosti se známe miliony let, chytneme se za ruce - rozumíme si beze slov a slova jsou přeci tak malicherná. Nikdy jich není dost na vyjádření lásky, nikdy jich není dostatek k tomu, abyste sdělili někomu, že už bez něj prostě nedokážete být, žádný jazyk, žádný mozek, žádný člověk není schopen říct "Mám tě rád!". To umí jen srdce.

Stoupáme si a stojíme vprostřed vozu držíce se kolem pasu. Bleskne mi hlavou, že krásně hřeje. Teplo lásky a porozumění je silnější než veškerenstvo chladu, je silnější než nenávist, než zlo. Hřeje i pouhý dotyk.

Bezděky se dotýkám její tváře, žhne! Cítím v ukazováčku tu nezměrnou sílu, cítím, jak prýští něha, cítím, jak proudí štěstí, cítím jak tepe srdce neznámé / známé.

Koukáme se z okna a vidíme tu neutěšenost města, tu bídu širého světa vměstnanou do těch pár ulic. Pouliční holky, jež jdouc po boku žebrákům a mrzákům vyhlašují do světa svůj manifest. Oni jsou masami, emigranty, které nikde nechtějí. Jedni je odsuzují, jiní je litují, avšak nikdo se jich neujme - soucit je buržoazní přežitek a láska byla odstraněna ekonomy, kterým neseděly účty. A nejhorší na tom všem je, že opravdový soucit, ten čistý je dnes považován za přetvářku a komplex.

Mlčky se k sobě tiskneme. Objímáme se v epicentru bídy. Zoufale k sobě tisknem své rty v touze, v touze a ignoraci světa. Chtěli bychom mít svět, ve kterém vždycky vítězí láska s pravdou, onu Masarykovu republiku, kdy ideály byly zákonem, kdy státnost a ochota patřily do žebříčku lidských hodnot. Ale to už je dávno, změnili jsme svůj název, s pomlčkou i bez pomlčky půl stoletím smutku jsme se dostali sem - do tramvaje, která obsahuje svět. Do tramvaje, která je vlastně tak trochu hnusná, do tramvaje, v níž čpí zatuchlý dávnověk.

Začíná se stmívat a rychlost jedoucího vozu začíná pomalu klesat - volně, samozřejmě ... V té rutině je něco děsivého, něco nepochopitelného a skličujícího. Občas mi příjde, že celý náš život je determinován stroji.

Naše rty se pomalu oddělují, ještě jeden rozpačitý pohled do jejích modrých očí, z nichž skanula jedna modrá slza (nebo se mi to jen zdálo?) ... A pak se dveře uzavřely, bláznivě mě napadlo, jak že se to ta holka vlastně jmenovala?

S bušícím srdcem otevírám okno rozjíždějící se tramvaje, křičím za ní svou otázku, něco na mě křičí, ale nerozumím jí. V marnosti zavrtím odmítavě hlavou, hází po mě nějaký kus papírku - že by vizitka? Snažím se ji zachytit, ale tentokrát mi osud nepřál. Jediné, co mi zbylo je mrknutí oka a letmý pohled na vizitku, která se zlomila v letu sotva pár milimetrů od mých natažených prstů.

Možná jsem stihl přečíst pár písmen jejího jména, možná jsem to jméno znal, ale teď si na nic nevzpomínám.

Chtěl bych ještě jednou políbit ten zátylek, ještě jednou se utopit v objetí těch paží, ještě jednou jet tou tramvají ...

* * *

Stojím na ostrůvku, přes rameno starý, odřený batoh - jediný společník, který mi zůstal po všechny ty cesty věrný. Každý podvečer stojím na tom ostrůvku, každý podvečer vyhlížím tu slečnu v modrém, každý den marně očima pátrám po modré tramvaji, po tramvaji, která zastavila jen jednou.

Každý zákmit plavých vlasů ve mě vyvolá horečnaté rozhlížení a teskné bušení srdce.

Stojím a kolem mě poletují miriády zmrzačených papírků, tisíce a tisíce osamělých, odmrštěných gentlemanů. Třeba ji některý z nich viděl a třeba právě toho, který se mi otírá o nohu držela v prstech, možná mi na něm poslala polibek ... ?

Cítím vůni pomerančů a ani mi nepříjde divné, kde se na tomto světem zapomenutém místě vzala. Život je ruleta, která se stále točí a my skončíme tam, kde jsme začali. A já si teď, v tento sychravý podvečer uvědomil, že můj život začal toho dne, kdy jsem nastoupil do modré tramvaje a že jsem se stal svědkem zázraku Boha, v něhož nevěřím.

Vím, zní to zvláštně, chtěl jsem políbit anděla, ale přišel jsem o něj