Dopis na rozloučenou

Anotace: Na téma dopis na rozloučenou toho bylo napsáno už hodně, tohle je možná trošku jiný pohled!

Veronika přišla ten den z práce o něco dřív, blížilo se jaro, období kdy ve firmě zavládne okurková sezona a práce je málo. Navzdory uvolněnému pracovnímu rytmu jí však moc do zpěvu nebylo. Před několika týdny se rozešla s přítelem Markem a dnes si má přijít k němu do bytu pro zbylé věci. Neměla z toho dobrý pocit, už jen proto jak se k Markovi poslední týdny chovala. Rozchod byl její vina. Začalo to asi před měsícem na jednom pracovním večírku. Zprvu nenápadný kolega z osobního ji pozval na drink, kde se z něho vyklubal šarmantní gentleman. Veronika měla Marka sice ráda, ale kaštanově hnědým očím nového kolegy se prostě odolat nedalo a tak přišlo to, co ve vzduchu viselo už nějaký čas. Rozchod. Veronika se s ním vyrovnala vcelku jednoduše, protože přeci jenom pocházel z její vlastní iniciativy, ale Marek jej nesl velmi těžce, dokonce se od jeho přátel doslechla, že musí navštěvovat psychiatra.

Deset minut před čtvrtou zazvonila s nervózní náladou u jeho bytu. Poprvé podruhé, nic se nedělo. Náhle si vzpomněla, že stále vlastní jeho klíče, dnes je má odevzdat. Možná Marek schválně není doma, jejich setkání by jeho stav určitě zhoršilo a ani Veronika neměla potřebu poslouchat jeho dojemné řečičky. Jenom co zastrčila klíč do zámku na malou chvíli se jí zdálo že slyší zevnitř nějaký rachot, ale jenom co otevřela dveře zaplašil její obavy párek andulek vesele poletujících po klícce. Marek si je zřejmě pořídil jako doporučení od doktora pro zlepšení nálady. Jinak bylo všechno v bytě jako za starých časů, dřevěná soška u dveří měla stále tentýž divný výraz, jako když ji Veronika dostala od Marka předloni k vánocům. Zřejmě to bude jedna z mála věcí z jejího majetku, které mu tady s radostí "zapomene". Na malý moment ji napadlo, že si udělá kávu a chvíli si tu odpočine. Na to, že byl Marek typický chlap měl v bytě neobyčejně uklizeno a upravená pohovka přímo sváděla k odpočinku. Zalité bujně rostoucí květiny na oknech vytvářeli uklidňující přírodní dojem a vyleštěná kuchyňská linka se leskla jako hladina rybníka. Jediný dojem kazily dveře do spižírny. Marek zřejmě některý den chytil jeden z jeho záchvatů zlosti a dříve krásné hladké dubové dveře zničil k nepoznání. Na první pohled vypadaly jako prosekané sekerou. "Toho bude chlapec ještě litovat," pomyslela si Veronika, "až zjistí, kolik stojí dneska nové dveře."
Nakonec se rozhodla, že nebude ztrácet čas, sbalí svých pět švestek a co nejdříve vypadne. Začala v ložnici, kde si do obrovského kufru pečlivě poskládala veškeré oblečení, počínaje krajkovou podprsenkou konče zimním koženým kabátem jak vystřiženým z filmu matrix. Další na řadě byla kuchyň, než se však dostala ke skříňce se svými oblíbenými hrnečky, všimla si na stole s modrým ubrusem podivné obálky s roztřeseným nápisem: Verča.
Další várka dojemných keců o pravé lásce a oddanosti, pomyslela si. Zprvu se rozhodla, že to ani nebude číst, ale zvědavost zvítězila a Verča se nakonec usadila na tu upravenou pohovku a dala se do čtení!

Moje jediná lásko!

Možná se divíš, proč ti tady nechávám místo sebe jenom tento dopis, ale dovol, abych to vysvětlil. Za posledních pár týdnů jsem si uvědomil, že život bez tebe nemá smysl, ber to nyní prosím jako dopis na rozloučenou.
Jde o to, že nesnesu pomyšlení na to, že svoji láskou zahrnuješ někoho jiného než mě. Jen si vzpomeň si na ty krásné chvíle, kdy jsme v tu sedávali sami a dívali se na západ slunce, copak ti to už nic neříká? Mě ano, nemohu tu zůstat. Nemohu tu zůstat bez tebe, bez tvých nádherných očí a ještě nádhernějšího úsměvu. Ani si nedovedeš představit, jaká muka zažívám, ale není jiná cesta. Buď vezmeš telefon a napíšeš mi esemesku, že to zkusíme znovu a přidáš to tvoje kouzelné "papa tvoje Veru" nebo budu nucen to celé skončit. Nenuť mě k tomu prosím. Miluji tě, ale takhle dál nemohu žít! Nashledanou nebo sbohem - tvůj Mary!

Jenom co Veronika dočetla poslední řádek, otřásla se hnusem. Co si sakra myslí, že mě bude takhle citově vydírat. Vstala a snažila se rychle sbalit všecky ostatní věci, s tím chlapem už nechci mít nikdy nic společný! Nic. Její hněv se stupňoval s tím, jak prohledávala byt a nacházela podivně "nastrčené" fotografie jí a marka z různých dovolených. Jednu takovou našla i na skříňce naproti spižírně, pod ní byl dokonce papírek s nápisem" Jak ses rozhodla? Na chvíli jí přišlo divné, že si toho nevšimla už prve, ale pak si uvědomila, že už když přišla, byla dost nervózní a chtěla to mít za sebou. Fotku ze skříňky vzala a hodila ji na zem, skleněný rámeček se rozletěl na milion kusů a Verča procedila mezi zuby: "Jdi do prdele!"

Marek seděl skoro v úplné tmě obklopen čtyřmi stěnami a upřeně hypnotizoval místo kde ležel jeho telefon, čekal spásnou smsku, ale žádná nepřicházela. Ve zpocených rukou svíral 0.50 Magnum, kvér který si kdysi koupil na obranu své jediné lásky, kvér který však nyní použije k ukončení svého trápení. Už se dál nemůže dívat, jak ona miluje někoho jiného. Jedním pohybem palce odjistil zbraň a dál vyčkával, ovšem netušil jak dlouho to ještě vydrží.
Jediné světlo které do místnosti proudilo pocházelo ze zničené dřevěné desky před ním, byla tak rozmlácená, že byla na některých místech dokonce lehce průhledná a světlo které nyní pronikalo dovnitř vytvářelo strašidelnou atmosféru, která byla ještě umocněna odlesky od vyleštěné oceli Markovy bouchačky.
Uběhlo asi deset minut, kdy nadějně koukal do světla polámané desky, když se odvedle ozvalo: Jdi do prdele. Ta slova na Marka zapůsobila jako nůž na kousky krájející jeho srdce. Zpocenou rukou zvedl zbraň, nasadil tlumič a vystřelil.

Jenom co Veronika dořekla ona slova, prorazil téměř třináctimilimetrový náboj chatrnou desku dveří od spižírny a nemilosrdně ji zasáhl přímo do srdce. Síla výstřelu byla pro drobnou Veroniku zničující. Odletěla bezmála metr a půl dozadu kde se zastavila až o zeď. Ještě než se sesunula k zemi, byla už mrtvá. Z čerstvé rány vytékalo spoustu krve, která na dřevěné podlaze mezi hromadou střepů vykreslovala hrozivý obrazec zkázy.

Marek vylezl ze spižírny, a zamířil rovnou k lince, v nejnižší zásuvce sebral letenku do Brazílie, svůj vysokoškolský diplom a potvrzení o státnicích ze španělštiny. Ještě než vyšel z bytu, který už nyní oficiálně patřil někomu jinému, dlouze políbil Veroniku a zamířil na letiště!