Plačící...

Anotace: V téhleté minipovídečce jsou uložené moje pocity a trápení z doby která už naštěstí není, ale všechno se to v tom odrazilo..

Plakala jsem. Stále víc a víc. Slzy byly čím dál víc a víc vařící. Ve tvářích už jsem z toho usedavého pláče měla po čase vymleté slané stružky, ale slzy se nezastavovaly. Ba naopak. Jen přibývaly, jakoby přidávaly na síle s každým mým novým vzlykem, s každým mým otřesem. Neměla jsem sílu vzdorovat, neměla jsem sílu na nic. Byla jsem moc slabá, moc...
Lidé po mně koukali. Překvapeně, zděšeně, soucitně...jen se nikdy nikdo nezeptal, proč pláču...možná stačilo trocha porozumění, trocha citu a bylo by všechno jinak. Nemá cenu o tom přemýšlet.
„chudák holka!“ „To je ta, co stále pláče,“ říkali. Neodporovala jsem jim. Nemohla jsem, snad nechtěla...žila jsem tak ze dne na den, z hodiny na hodinu a slůvkem jsem si nestěžovala. Proč? Na co? Vždyť jsem jen ta, co stále pláče...