Můj smutný úděl

Anotace: ...

Tma na mě snáší smutek, úzkost a samotu. Někomu se může líbit to tajemno, někdo se rád skrývá pod rouškou tmy, ale na mě přitom dopadá to, na co přes den nemusím myslet.. bolest a prázdno v hloubi duše a srdce. Taková, kterou může způsobit jen ztráta milované osoby…
Kéž bych tak mohla roztáhnout křídla a uletět jako anděl, pomyslím si pokaždé, když se dívám na zdobení maličkého kostela u nás ve čtvrti. Ten jsem objevila sice teprve nedávno, ale hned se mi v něm zalíbilo, hned mi přirostl k srdci. Vždy když vejdu a sednu si do lavice, chvíli mám jen zavřené a oči a vnímám atmosféru toho místa. Boží přítomnost je cítit tak skutečně jako cítím, když si někdo ke mně přisedne. Nevím, cítím to asi jen já, ale ten pocit bych přála zažít každému. Pokaždé mi přeběhne mráz po celém těle a do očí se mi vženou slzy..
Nemůžu dospat, od časného rána se převaluju v posteli ne a ne znova usnout. Mám zavřené dveře, jako vždycky na noc, ale i přes ně slyším z vedlejšího pokoje zvonit telefon. Nemusím se ptát, kdo volá, vím to. Nemusím se ptát, proč volá, je mi to jasné. Jediné co nevím je, co mám dělat. Než máma domluví, vstanu ztěžka z postele a jdu se postavit tomu nejhoršímu – jdu se postavit smrti a jejím pozůstalým. Sednu si k mamce a obejmu ji..rychle vstává a jede do nemocnice ještě se rozloučit..a na mě zbyl snad ten netěžší úkol – volám nejbližším příbuzným… Kolikrát to budu muset ještě říct???umřela.. umřela…
Než mi skutečně došlo co se stalo, utekl bezmála týden.. zařizování pohřbu a dalších věcí. Musím být ta opora, objednat pohřeb, vybrat hudbu, … když mi pak dojde co stalo, nehybně ležím v posteli jako v transu a nechci sakra nechci si přiznat co se stalo… přijde ke mně hustí do mě nekonečně dlouho co je. Jenže já to nemůžu říct, copak nechápeš??? Když to vyslovím, přiznám, že už se nevrátí…
Na pohřbu jsem tak strašně sama, nešel tam se mnou, brečím jak malá holka a nedá se to zastavit. Písničky jaké měla ráda, hrají jedna za druhou a já bych měla sto chutí vstát a říct pár slov. Pár osobních slov, ne jak od té cizí paní na stupínku, ale ode mě, aby všichni věděli, jak skvělá to byla žena, maminka, moje babička…
Sedím na mši, úplně vzadu a křtí tu dítě, na mě však dýchá boží přítomnost, jako by mě bůh chtěl sám utěši. Když začnou hrát stejnou píseň jak před čtyřmi dny, nevydržím tam už ani minutu, musím pryč.. Pořád dokola mi vyvstává otázka které jsem se snažila co nejdéle vyhnout – PROČ?