Anděl...

Anotace: Co všechno musíme udělat, aby si ten NĚKDO všiml? Někdy obětujeme vše co máme a stejně to nestačí... ///Takový dost podivný dílko psaný v jedné mé melancholicko-pesimistické náladě..

Sedí tu přede mnou. Černá postavička, schoulená do toho nejzazšího kouta potemnělé místnosti. Drobnými dlaněmi si objímá kolena a hlavu má schovanou mezi nimi. Vlastně z jejího obličeje nevidím vůbec nic, protože jí ho navíc zakrývají dlouhé havraní vlasy.
Stojím tu před ní už hodnou dobu, ale vypadá to, že si mě stále ještě nevšimla, nebo si všimnout nechce. Sama nevím, ale ani mi to nevadí, její krása mě fascinuje a okouzluje i tak.
Pohledem klouzám po jejích jednoduchých dlouhých černých šatech a dostávám se až k tomu nejzvláštnějšímu, co na ní je. Na jejích zádech spočívají dvě temná křídla. Jsou nádherná, třpytivá a lesklá, tvořená snad tisíci těch nejkrásnějších černých pírek, která jsem kdy viděla. Uchvacují mne a nemohu z nich strhnout oči, zbývá jen se rozletět...
Myslím, že pláče. Není nic slyšet, ale celá se chvěje, musím jí pomoci. Při pohledu na její neštěstí se dokonce i mně objeví slza v oku. Tak to nesmím nechat!
Pomalu ji obejdu a sedám si po jejím boku. Můj černý plášť za mnou vlaje i přesto, že tu není jediný závan větru, ale na to jsem si už zvykla...
Sedíme a mně to připadá jako nekonečné hodiny, ve skutečnosi je to však pouze pár vteřin.
„Spadla jsi?“, vypustím konečně dotaz dřív, než to stačím zadržet.
Konečně se na mě podívá a já zjišťuji, že jsem měla pravdu. Po rtech se mi mihne možná ironický úsměv, já mám přece vždycky pravdu, ale ihned vzápětí zmizí, jistě si toho ani nevšimla.
Je přenádherná, bledý něžný obličej, který téměř přízračně září v okolním pološeru, smutné hnědé oči, kterým by přece tolik slušel úsměv... Mám pocit, že se v těch očích docela ztrácím, asi se v nich brzy utopím, ale přece se nedokážu zadívat jinam, natolik jsou nádherné. Je v nich něco, co jsem ještě nikdy u nikoho nespatřila. - A to jsem toho viděla a zažila už víc než dost. Je v nich moře nekonečného smutku, bolesti a trápení. Tolik bolesti v jediných očích...
„Svrhli mne.“, šeptne a po tváři jí sklouzne další závoj smutných křišťálových perel. Mám chuť natáhnout dlaň a všechny jí je setřít, ale v poslední chvíli se zarážím. Zapomínám, kdo jsem...
„Co jsi udělala?“, zeptám se tedy místo toho a dál na ní upírám svůj pohled. Pohled, který jiné tak moc děsí... Ale myslím, že ona to ani nevnímá... Snad jako jediná ze všech...
„Zamilovala se.“, téměř ji neslyším. Znovu si obejme kolena a dál bezhlesně pláče.
„A on tě nechce, že?“, má slova potvrdí další výbuch pláče, pokud se to tak dá říct, ještě větší než všechny ty dosavadní...
Další minuty plynou v absolutním ničím nerušeném tichu. Lidé jsou tak bezcitní a pyšní. Nikdy jim nestačí co pro ně ostatní udělají, je jim to málo, chtějí víc a přitom snad ani víc mít nemohou. Jsou tak domýšliví a krutí... Ano, miluji svou „práci“... Tohle je jen dalším důkazem.
„Jak se jmenuješ?“, zeptám se i když pochybuji, že by mi to skutečně pověděla.
„Area.“, odpoví k mému překvapení a já se musím usmát. Smát se... Co to vlastně je?...
„Chceš pomoct, Areo?“, zeptám se. V mysli se mi zrodil nápad. Zárodek myšlenky, teď záleží na ní...
„To nikdo nemůže... Mně ne..“, v jejím hlase je tolik žalu...
„Já můžu.“, těmi pouhými dvěma slovy jsem si získala její pozornost.
„Jak?“, vydechla jenom. Znělo to tak toužebně, jako by byla rozhodnuta přijmout každou možnost.
„Víš kdo jsem?“, zeptala jsem se a ona zvedla hlavu. Nepatrně sebou škubla když poprvé pořádně spatřila mou postavu.
„Ty jsi.. ?.. Ale kde máš..?“, možná to zní trochu vystrašeně.
„Myslíš tohle?“, natáhnu ruku a ze tmy se ke mně se zasvištěním přiřítí jakýsí vysoký lesklý předmět.
„Jinak ti pomoci nemůžu.“
Další minuty ticha. Vím, asi jsem krutá, ale nepřiřazují ke mně náhodou tuto vlastnost již celá staletí?
„Tak ano.“, znovu se na mě zadívá těma smutnýma očima, „Nepůjdu ale už tam zpátky, že ne?“
„Ne, neboj se. Ničeho se neboj. Tam, kam půjdeš budeš šťastná. Navěky šťastná.“
Němě přikývne a já se zvednu. Jediným pohybem mířeným přímo nad ní vykonám své dílo. Spadla k zemi, ale na tváři se jí objevil úsměv. Musím se také pousmát. - To je co říct...
Naposledy se na ni zadívám a radši z tohoto místa rychle odcházím. Necham ji tu navěky nerušeně snít, nikdo ji nebude rušit... Už nikdy ne.. Vlastně to je někdy celkem fajn...