Zlomená křídla 10 - Útěk nic nevyřeší

Anotace: ...

Sbírka: Zlomená křídla

Bylo časné poledne a chladný vítr bodal do tváře všechny, kteří se odvážili vyjít ven. Mezi návštěvníky chladného počasí patřil i Tristain s Izraelem, kteří seděli spolu v parku. Oba byli zahaleni od hlavy až k patě, jen oči a nos jim vykukoval zpod šály. Azrael se snažil zakrýt svou andělskou bělost, Tristain bělost a kruhy pod očima, které upozorňovaly na nevyspání a únavu.
„Víš, Tristaine, měl bych ti asi něco říct. Sice tohle obvykl nedělám, vždyť bych se s tebou správně ani neměl bavit. Ale což.“ Začal s ustaraným výrazem ve tváři druhou část rozhovoru Azrael. „Jistě víš, že se našli při posledních dvou úplňcích dvě mrtvé děti. Jedním z nich byl Ben, bratr mladé upírky, která jej velmi milovala. Pokud vím, včera se sešla s jedním moudrým upírem a ten jí řekl, že existuje pouze jeden vlkodlak, který ho mohl zabít.“
„Já.“ Vydechne zděšený Tristain. Sice četl v novinách titulky o vraždách a podezření na vraha – vlkodlaka a i si to vyčítal, ale stejně ho tahle zpráva zasáhla.
Takže mladá upírka si myslí, že jí zabil bratra u lidského života.
On sám tuto variantu nemohl potvrdit, ani vyvrátit, protože si nikdy nic ze svých vlčích nocí nepamatoval. Ale zdálo se mu pravděpodobné, že to skutečně mohl být on.
„Měl bych odejít.“ Vyhrkne po chvíli vlkodlak.
„Ne!“ důrazně mu tento nápad zatrhne anděl a pevně ho chytí za ruku, aby přece jen nemohl odejít. Mladým vlkodlakem projede nepřirozený chlad andělské ruky. Až se zimou oklepe.
„Nevím, proč bych tu měl zůstávat. Je ze mě bestie, která ohrožuje životy nevinných. Nezasloužím si žít v Paříži. Smrt jsi mi nedovolil, tak alespoň útěk. Vždyť tvé svolení ani nepotřebuji. Prostě uteču a bude to.“
„Myslíš, že se to tím vyřeší? Že utečeš? Upírka tě stejně bude moci sledovat, protože tomu věří že jsi jí zabil bratra.“ Sundal mu dlaň z ruky a upřel na Tristaina svůj moudrý pohled.
Měl pravdu. Bylo by to k ničemu.
„Blíží se úplněk a já se bojím, že zas někoho zabiji,“ špitl po chvíli.
Azrael se na chvíli zamyslel. Buď může riskovat, nebo ponechá Tristaina jeho vlastnímu neveselému osudu.
„Myslím, že by existovalo jedno řešení.“ Usmál se nakonec anděl.
„Jaké?“
„Až bude příště úplněk, zůstanu u tebe.“
„Je to ale nebezpečné!“ Zaprotestoval vlkodlak.
„Jsem anděl, neboj.“
A tak byla mezi nimi zpečetěno něco, jako smlouva o přátelství a důvěře, i když si to ani jeden pořádně neuvědomoval. Snad jen trochu Azrael, ale ten se spíše strachoval, co bude potom. Až nastane úplněk…