Tři miliardy

Anotace: Nemoci duše aneb i v louži se dá utopit.

Stojím v louži. Přímo uprostřed. Vlastně, těžko říct, jestli uprostřed, protože tahle louže se táhne od nevidím do nevidím a ať se hnu kamkoliv, stejně mi teče do bot. Neprší, ale odkudsi se bere stále víc a víc vody. Už mi začínají vlhnout ponožky. Možná to bude za týden či za rok..? Ale jednou to určitě dojde tak daleko, že se v té své louži utopím…
Říká se, že každý třetí člověk na světě trpí nějakou úzkostnou poruchou. Obvykle to dost neradi přiznávají a i když to bývá navenek dost viditelné, skutečné pocity zůstávají tak nějak pod povrchem a pomaloučku člověku zaplavují mysl. Základem je Strach a Nenávist. Strach, který se ukáže ve dveřích jen občas je docela vítaným společníkem. Funguje na principu jednoduché páky – stačí tady a tam trochu dupnout a letíte kamsi do nebes, když ale chodí dennodenně, tak tenhle fyzikální zákon pozbývá účinnosti a ke slovu se přihlásí rozbředlá půda pod nohama…nebo, že by pohyblivý písek? A pak přichází Nenávist… ke Strachu, k louži, k sobě, ke všem okolo, co neumí pomoct. A hladina stoupá a stoupá.
Kde je pomoc, kde je záchrana, pomocné stéblo pro tonoucího?
Už se to táhne dlouho. Vyskytlo se to, chytlo se mě to jako klíště a pravděpodobně se mě to jen tak nepustí. Dá se to léčit, asi jo. Existují nějaké terapie a autogenní tréninky, snad i léky, ale jak to, že je pořád všechno stejně? Polykala jsem pilulky, poctivě poslouchala psychologa a snažila se ze všech sil dělat, co říkal. Jenže komunikace nějak vázla a on si zřejmě myslel, že jsem obyčejný puberťák postižený přízemním sebevědomím. Možná to tak je… Možná, že za vším stojí právě tohle. Snad právě proto jsem prošvihla tu šanci, což mě sžírá doteď, a řekla jsem tehdy něco, co nebyla pravda, než abych přiznala svůj Strach. Byla jsem zamilovaná, ostatně, stále ještě jsem, ale řekla jsem opak, protože Strach mě příliš vyčerpával. Vzdala jsem boj, protože mě přesvědčil, že vlastně není proč bojovat.
Všechno to nenávidím. Záchvaty paniky, stažené hrdlo, třas celého těla a neschopnost myslet, to všechno doprovázeno nervózním úsměvem a nejistými trhavými pohyby. Sama na sebe se dívám skrz prsty, protože nejsem schopná to zvládnout a tak raději dělám, že se nic neděje. „Jsem naprosto normální zamlklý tvor, takže si raděj všímejte někoho jiného a dělejte, jako bych tu nebyla.“ Tady v tomhle světě se totiž nemluví o pocitech, dobrých a zlých, existuje jen zábava a bezstarostné užívání si života. Jsem přímo znechucena, když se odvážím /nebo mě donutí/ vylézt z mého soukromého klidného světa do džungle, kde se každý stará jen sám o sebe. Zase se stáhnu a mlčím. I když bych moc chtěla křičet. Nemůžu, nevyřčená slůvka napadají jako kapky deště do louže a přidají jí tak ještě na objemu.
Co tedy dělat? Pustit se do objevování nových míst za obzorem a nebo zůstat stát na místě a čekat kdoví na co při vlhkém pocitu od nohou? Či šátrat po dně a hledat špunt! Asi je spousta možností, ale i když se příležitostně snažím najít nějaký únik, voda stoupá a stoupá. Raději dělám, že žádná louže není, snaže se schovat promočené ponožky…