Zlomená křídla 15 - Na co myslší?

Anotace: ...

Sbírka: Zlomená křídla

Azraela přeci jen trápila skutečnost, že nechal Tristaina samotného, a proto se rozhodl hned další den po úplňku ráno vlkodlaka navštívit.
Cestu do jeho provizorního příbytku si naštěstí pamatoval, takže bez jediného zaváhání prošel temnou cestou v kanálech a ocitl se u Tristaina.
Snad ho to ani nepřekvapilo, když uviděl nahého vysíleného muže, jen leží připoután u trubku. Musel se v duchu hrdě usmát.
„Tak jsi to zvládl.“ Opatrně se dotkl jeho ramene. Tristain, který měl stále citlivé vnímání a reakce, se za rukou ohnal a z úst se mu vydralo nelidské zavrčení.
Ještě částí duše byl ve včerejším úplňku, ještě byl myslí vlkodlak.
„Tristaine,“ zkusil to ještě jednou. „To jsem já, Azrael. Přítel. Nechci ti ublížit.“
Vlkodlak zaškubal řetězy, ale ty nepovolily. Byly opravdu pevné.
Ani se na anděla nepodíval. Sedí v koutě a tvář má schovanou.
Azraela tento pohled velice bolel. Nečekal, že to bude tak… tak drastické.
„Příteli!“ nevzdával to však.
Tentokrát se na něj mladík podíval svýma smutnýma očima a pousmál se. „Tak jsem to zvládl.“
„Jsi úžasný.“ Oplatil mu úsměv Azrael.
Vlkodlak se omluvně podíval na své nahé tělo. „Mohl bys mi prosím tě podat klíč? Měl by být v druhém rohu, kam jsem ho hodil, abych na něj nedosáhl. Pak se ihned ustrojím. Promiň.“
Anděl si teprve nyní mohl pořádně všimnout pevné vypracované postavy, která byla ale pokryta mnohými škrábanci. Škoda, jinak by byl opravdu pěkný, hotový model temnoty.
Na mysl mu přišlo několik myšlenek, které ale raději zahnal. Přeci jen si musel zachovat do jisté míry svůj odstup.
I když slovo odstup bylo v tomto případě ironické. Nešlo to. Obzvláště když máte před sebou něco takového.
„Jistě, hned ti ho podám.“ Konečně promluvil po chvíli, která se mu ale zdála trapně dlouhá.
Tristain celou dobu pozoroval Azraela, jak jej sleduje. „Na co myslíš?“
„Na nic.“ Odpoví se začervenáním anděl.

***

V dnešních novinách vyšel další článek s titulkem: „Krvelačná bestie opět zaútočila“. Tristain o tom neměl ani ponětí, protože celý vysílený zůstal ve svém podsvětí a Azrael mu raději ještě nic neřekl.
Ovšem Ellanor si článek další večer přečetla, když noviny vytáhla z koše, a to jí nepodpořilo v její náladě.
Stejně jako předchozí noc začala oba proklínat.
Vlkodlaka pro smrt nevinných, anděla pro zradu.
„Já se pomstím!“ vykřikla a znělo to opravdu vážně. Jako slib.
Její rozbouřená krev způsobila nezadržitelný hlad, a proto neváhala a vydala se na lov. Měla chuť někoho zabít, ale byla líná starat se o zlikvidování mrtvoly.
Proto se rozhodla pro jinou alternativu – vysátí do polobezvědomí.
Jako svoji oběť si klasicky vybrala bezdomovce. Sice většinou smrděli potem, alkoholem a kouřem, ale zato jejich krev byla plná špatnosti, což Ellanor milovala. Byla to jedinečná hořká chuť.
Doslova mlaskala spokojeností.
Ano. Trochu se uklidnila. Ovšem pořád hodlala svého slibu dostát.