Křídla

Anotace: Při depresích se dostaneme na dno. Ale ode dna se vždycky můžeme odrazit, a pak už jen stoupáme nahoru..

Všechno se hroutí. Nic nekolísá, prostě to jede přímou čarou dolů. Sama neví proč. Hloubi svého nitra předkládá dotaz, bylo to nutné? Má příšerný strach. Strach z PŘÍTOMNOSTI. Kolem ní se snášejí myšlenky lehké jako peří a usedají jí na srdce. Při každém dotyku slzy dopadají do klína a stékají po tvářích. Vlastní bezpočet tváří. Ta, kterou lidé obvykle vnímají, je pouhá maska. Skrývá zvrásněnou duši s hlubokými krvavými šrámy. Ještě nikdy nikoho nepustila dovnitř. Musel by totiž projít zamčenými zamřížovanými vraty, které navíc střeží několik psů. A za tento čin nikomu nestála. I když kolem člověka poletuje mnoho přátel, žádnému z nich nejde věřit. Vždy totiž mohou udělat něco nečekaného. A čím jsou blíž, tím více to bolí. Lidé si s ní jen hrají. Jako s bezvýznamnou loutkou. Zavírá oči a přeje si jediné; roztáhnou křídla a nechat se unášet. Sejít z cesty plné útrap a být svobodná. Snaží se odpoutat od bolestného vzlykaní ve své hlavě. Povzdychne si, zvedne hlavu a hledí do dálky. Duše prosí o vysvobození. „No prosím…“. Odchází… Ještě jednou se ohlédne a spatří své tělo v koutě. Ničeho nelituje, nyní je pouze součástí kosmické sféry. Odráží se ode dna a míří směrem vzhůru…