Asi takovej sen

Anotace: Sen, ze kterého jsem se málem nevrátil… (říjnový pokus)

Jsem obyčejnej chlap, bylo mi pětapadesát…a moc toho vod života nečekám.
Prostě to beru, jak to leží a běží.

Přemýšlení jen zdržuje od práce.
A já pracuju rád.
Dělám v jednom velkým skladě, baví mě to tam, a jsem dobrej.
Rovnat věci a počítat a kontrolovat…člověk cítí klid.

Nikdo mě nebuzeruje, že nemám maturitu anebo že jsem málo perspektivní, jakože starej.
Necítím se na svuj věk, a ty mladý týpky, co se mnou dělají, strčím hravě do kapsy.
Nestačej mi, i když jim je o dvacet míň.
Furt jsem na nástěnce jako nejlepší pracovník týdne, měsíce, a tak.
Což je sere, ale maji se víc snažit.

Já prostě přijdu, nasadím svý tempo…a jedu.
A je fuk, jestli je venku noc nebo den…během těch dvanácti hodin to je celkem nepodstatný.
Dělám hodně přesčasů, vydělám pak víc peněz, zatím nejvíc, co jsem bral.
Příští rok si asi budeme brát hypotéku na byt, privatizace…co se dá dělat.

Děsim se dluhů, a nejistoty, jenže nemáme jinou možnost…a taky aby kluk měl jednou byt.
Žena sice remcá, že nejsem skoro doma, ale neví, co chce.
Donedávna jsme měli hluboko do žlabu, a jeli každej měsíc na doraz.
Ani na pořádný jídlo jsme neměli.
Teď si ještě dáváme stranou…

Tuhle jsme se zase rafli: řvala na mě, že mám určitě nějakou babu, a nedala si to vymluvit.
Já se dřu na rodinu, vstávám před čtvrtou, abych dojel na šichtu, a vona takhle !
Nemohla by se divit, kdybych měl…je pěkně protivná.
Jak moje máti v přechodu, ale moje žena je celkem mladá, v přechodu není, tak co ?!
Ale nikoho nemám…zatím.

Jo, točej se tam v práci kolem mě ženský, hlavně ty brigádnice.
Pomáhám jim s těma těžkýma bednama, a některá by si dala říct, ale já nechci.…
Jsem ženatej, a chci bejt dobrej táta.

Kluk bude mít za chvíli občanku, a tak bych ještě rád viděl, jak půjde třeba na vejšku.
Už mi to jednou nevyšlo.
Mám dceru z prvního manželství, je jí přes dvacet, mám ji moc rád,
platím na ni, kolik můžu, scházíme se, ale vychovával ji cizí chlap.

To já si svýho táty neužil…
Bylo mi šestnáct, když umřel.
Na rakovinu.
A dost vošklivě…

Celej život, teda tu dobu, co byl můj táta, byl ve stínu mojí máti.
Vona u nás všechno řídila.
Táta s náma byl, ale tak nějak vedle.

Až teď, co jsem dospěl do jistýho věku, přemýšlím, jakej byl a co mám po něm.
Taky si dělám takovej soukromej rodokmen.
Pro syna.
Jednou…
Ale mám tam bílý místa…

Von muj otec byl za války zavřenej.
Znám to tak po kouskách.
Nemluvil o tom.
Nikdy.

Byl voják, a když přišli nacisti, dali se s bráchou k jedný odbojářský skupině.
Ale byli to amatéři, brzy na ně přišli, a gestapo začalo zatýkat.
Naštěstí to bylo ještě před Heydrichem, jinak by všichni dostali provaz.

Mýho tátu nejdříve vyslýchali v Pečkárně v Praze.
A nějakou dobu byl na práci v Říši, snad ve Zwickau, v nějaký fabrice.
Pak byl dlouho v Terezíně, v Malý pevnosti.

Konec války prožil tam, kde přečkal epidemii skvrnitýho tyfu.
Viděl asi strašný věci, na jaře přijížděly transporty z koncentráků…

Vydržel všechno, dostal taky tuberu, a kdovíco…a když se v červnu vrátil do Prahy,
vypadal prej hrozně…vážil 43 kilo.
Ale nikdy o tom neřekl ani slovo.
Nevím, jestli byl hrdina…a už se to nikdy nedozvím.

Umřel brzo.
Matka mi nic neřekla, jakoby na něj byla naštvaná, že ji tady nechal
se třema děckama na krku.
I všechny jeho věci vyhodila…knížku z Terezína, vězeňskou lžíci,
a potvrzení, že byl politickej vězeň - nezbylo nic.

Ale máma už je taky po smrti, a o mrtvých jen dobře.

Nedávno jsem přes internet napsal do památníku v Terezíně, a všechno mi potvrdili.
Dokonce je tam záznam, že měl dluh za léky !
No, voni si to totiž museli sami vězni platit nebo spíš jejich rodiny.

Občas na něj myslím, a mívám takový divný sny:
někdo mě honí nebo stojím v mrazu na place , křik a psi…
budim se pak celej zpocenej…

Ale tuhle…to si musíte poslechnout…
no prostě jsem byl v metru na Hlavním nádraží v Praze, a najednou mě napadlo vystoupit.

Bylo hodně brzy ráno, neděle…
venku taková ta mlha, co se teď na podzim válí při zemi…

Přešel jsem park, co se mu říká Sherwood, a došel jsem až do Opletalky,
a pak na třídu Politických vězňů…
Kolem divný ticho, lidi ještě spali.

Došel jsem ke dvacítce, co ji nechal postavit židovskej podnikatel Ignaz Petschek .
Tehdy to byla banka…než ji gestapáci zabrali, a dělali tam výslechy…
a tátu tam vyslýchali taky…

Šel jsem po druhym chodníku.
Pomalu, nějak jsem nemohl popadnout dech…snad že jsem šel moc rychle.

…trochu se mi motala hlava, ochladilo se, a začal foukat vítr…

A najednou jsem viděl, jak z toho obr paláce visej rudý prapory
s bílym středem a hákovym křížem…ale ani se nehnuly,
ale ten vítr foukal , listí se točilo pod nohama, asi z toho parku,
ale ty vlajky, ty nic.
Byly mrtvý….jako lidi, co je fašouni zabili.

Jako když se zastavil čas kolem mě…ale jinak běžel dál…asi řikám blbosti.
Zkrátka takovej pocit.
A cejtil jsem ten strach a děs, co měli lidi, když dostali do Pečkárny předvolání
nebo je tam vezli v bachratejch černejch auťákách…

Co tam asi dělali s mym tátou, co jim řek´, a kdo ho vlastně udal, že ho zatkli…

Celý to ,,vidění“ trvalo … ani nevím kolik…ale pro mě to byla věčnost.

Nějak jsem tam v tý mlze nastyd, a večer už jsem měl teplotu…a tak nevim,
jestli jsem to zažil nebo to bylo něco v tý horečce…nebo se mi to zdálo.

I kdyby, tak to byl sen, ze kterýho jsem se sakra rád vrátil.

Protože muj táta, a teď mi je to jasný, byl hrdina…a nejsem si jistej,
jak bych dopad na jeho místě já...