Pravidla I.

Anotace: no nevím :-) zkuste a když se vám to nebude líbit, tak se omlouvám a když jo, tak děkuju ;)

Je to tak jednoduché. Chladná ocel tlačí na tvůj spánek. Má krev pulsuje pomalu v mých žilách, ruka se netřepe. Nemá proč, jsem si jistá. Jediným pohybem měním kusíček olova na součást tvého těla. Bez hlesu, bez svědků, bez zbytečných řečí.

"Sbohem..." vyklouzne mi ze rtů. Tlumič zašeptal pohádku, která nemá šťastný konec. Ale mohla mít. Teď když tě pomalu přikrývá rudá peřina, přemýšlím proč. Proč?
Ta otázka trápí každého - každou generaci, každého člověka, každou lidskou mysl. Proč... od nepaměti se ptáme... ta nejjednodušší otázka má vždy tu nejtěžší odpověď.
Sednu si na okraj postele. Zapálím si cigaretu. První a poslední. S úšklebkem si uvědomuju, že opravdu pokaždé něco končí a něco nového začíná - tys skončil žít, já začala kouřit. Na každé věci je něco zlého. Naši ledově kovovou přítelkyni položím vedle tebe. Postel zaskřípe, když mé nohy oděné v černé kůži zapadnou jedna do druhé. Klapne podpatek. Tak jako v nějakém filmu - černě oděná žena s dlouhými vlasy... sedím na posteli a přemýšlím. Nic není takové, jak se zdá. Zbytek cigarety zašlápnu špičkou černé lodičky. Vyfouknu poslední obláček modrého kouře. Na chvíli se na tebe zadívám. Z očí ti nezmizela ani jedna z těch jisker, která jsi tam měl. Ne, jsou tam, ale zhasly. Navěky a navždy. Všude je ticho, jen budík odpočítává sekundy času. Čas, milosrdný vrah, milující nepřítel, pomocná ruka svírající kudlu. Čas. Je pomíjivý, ale trvá věčně. Stejně jako krása - byla, je a bude ale jen na krátkou chvíli. Paradoxy? Zákonitosti?

Lehnu si na druhou stranu postele a obrátím se k tobě. Odhrnu ti vlasy z čela. Je studené. Obrátím se na záda a rukou si podložím hlavu. Strop je bílý. Jako ten osudový listopadový den...

Bylo chladno. Vítr foukal snad ze všech stran. Vlasy mi vlály tak, jak to nemám ráda. Stáhla jsem je do copu. Pár pramenů mi ale přece jen bránilo v jasném a čistém pohledu na svět. Svět. Plný a špinavý, neradostný a neodpouštějící.

Na vozovce bylo kluzko, auta do sebe narážela s rychlostí letícího šípu, a stejně jako on, i auta zabíjela. Je rozdíl soudit vraha a auta. Auta nemají duši. Ale co když vrah také ne?

Jel jsi kolem, díval ses na ten krach lidských životů. Všude bylo plno přihlížejících lidí. Mladý otec, stará babička, pilná studentka... zmizely jejich jiskry. Dočista. Ne jako tobě. Tobě jen zhasly. Jsi výjimečný. Byl jsi výjimečný.

Na krátký okamžik se naše oči spojily. Naše oči - oboje tak chladně modré, lítostivé nad tou ztrátou. Jel jsi dál, ale já tam musela zůstat ještě chvíli. První setkání bývají radostná. Kecy. Lidé mají vsugerovány spousty hloupých a naivních představ. Třeba jako štěstí, úspěch, láska... Láska. Co je to? Nikdo to nedokáže vysvětlit. Z filosofického hlediska jde popsat vše. Je na nás, abychom si uvědomili, jak pravdivé jsou tyto teorie. Z Božského hlediska je láska ovšem taky "něco", zajisté je to pravda, zajisté, jen v některých případech. A z pohledu lidí? Peněženka, postel, lítost, motýl, černá kočka, tajný trumf, často sto padesáté patro... Kde je pravda? Kde byla, když jsme ji hledali? A proč přichází, když ji nechceme? Nezvaná návštěva... co s ní uděláš? Budeš předstírat, jak jinak. Život je plný předstírání.