Hrdina

Anotace: Je to jen takový nápad...Nic významného, ani převratného, natož dobrého ^^

Rušná ulice. Velké kostelní hodiny s římskými číslicemi ukazují na trojku. Je odpoledne. Děti se vrací ze školy domů a i někteří dospělí opustili svou práci.
V davu všech těchto lidí je i jedna dívka. Dlouhé vlnité vlasy ji padají do očí schovanými za tlustými brýlemi. Nohy rychle kmitají, ale ještě neběží, stále je to chůze. Ve vystrašeném pohledu se zdá, jakoby před něčím prchala. Nic jí však nepronásleduje.
Dívka se zastaví uprostřed chodníku a na chvíli otočí. Stále to stojí za ní. Proč ji nenechají být?
Duch-neviditelná, nehmatatelná bytost, obraz mrtvého člověka. Jen špetka lidí je může spatřit.
Duše mladé ženy, která zde před mnoha a mnoha lety zemřela chodívala za dívkou každý den. Obyčejně se po několika metrech zastavila, dnes ale ne.
Dívka, přestože jí přítomnost duše nebyla příjemná pojala podezření. Děje se snad něco? Popošla k mrtvé ženě blíž jak jen se odvážila.
Duch ukázal dlouhým prstem doprava. Nějaký muž právě přecházel silnici a blížil se k nim. Pohled, který na něj duch upíral byl plný nenávisti, jenže i lásky.
Muž se přibližoval. Dívka rozpoznávala šediny v jeho tmavých vlasech. Na sobě měl perfektně střižený oblek a hezkou kravatu. Vypadal jako obchodník nebo tak něco.
Byl to vrah. To on zabil mladou ženu, právě tu, která tu jako duch den co den čekala. Ale nikdy nebyl souzen.
Muž se blížil. Na okamžik se zastavil a z náprsní kapsy vytáhl úzký mobilní telefon. S někým hovořil a přitom prošel kolem dívky i ducha. Pak zmizel někde v davu.
Žena na dívku nechápavě pohlédla. Její oči káravě a zaraženě říkali: „Proč jsi něco neudělala?“
„Nech mě být,“ okřikla duši dívka. Lidé se ohlédli. Na koho to křičí? Nikoho neviděli. „Proč bych ti měla pomáhat? Nemusím to dělat. Už za mnou nechoď a nech mě být,“ dodala klidnějším hlasem.
Proč by té ženě měla pomáhat? Měla by přece svůj dar, to, že vidí mrtvé využít k dobrým věcem. To, co udělala bylo sobecké. Jenže lidé jsou sobečtí.
„Nedokážu ti pomoct,“ řekla dívka omluvně. „Je mi jen patnáct. Co zmůžu? Promiň,“ zašeptala. Byla si jistá, že ji slyšel jen duch. Otočila se na patě a šla domů.
Ne každý jsme hrdina.