Nevěděla, že...

Anotace: Toužíte, ale neměli byste...Milujete, ale nesmíte... Příběh kdy něco, co mělo být pro toho druhého nejlepší, bylo to nejhorší. Příběh, kdy jedno špatné rozhodnutí bylo pro toho druhého i to poslední.

Seděla na střeše…Střeše jednoho z největších paneláků u nich ve městě s nohama svěšenýma dolu.Dolu do té prázdnoty pod ní.
Dobře se tam přemýšlelo, i když nevěděla, jestli přemýšlet chce.Co kdyby si to rozmyslela?
Byla temná a tichá noc.Sem tam zavál slabý větřík.Všude bylo ticho a tma, jen okna a lampy svítili a ona tam seděla.Tam nahoře.Schovaná ve tmě noci, v tom černém, tmavém plášti a čekala.Čekala, až bude mít dost odvahy udělat to, proč tam přišla.
Nikdy by nemyslela, že tady někdy skončí a bude chtít skončit, ale to ještě neznala někoho, kdo jí k tomu dovedl.
Jednoho dne jela vlakem, jako každý den a po chvíli přistoupil muž.Mladý, tajemný, elegantní, a mnoho jiného, co si představíte pod pojmem "muž snů".Šel z něj strach a zároveň dokázal uklidnit.Nedal se přehlédnout.I ona na něj chvíli koukala, ale když po chvíli zamířil k ní, odvrátila se.
Neptal se, prostě si sedl vedle ní a začal mluvit.Jak po chvíli zjistila, mluvil na ní.Dnes už si nepamatuje, co říkal, to nebylo důležité, jen ví, že jí děsně naštval a proto vystoupila hned jak vlak zastavil v další stanici.
Druhý den se dozvěděla, že vlak kousek za tou zastávkou vykolejil.Už na něj neměla vztek, ale byla mu vděčná.
Po týdnu ho viděla zase...Chtěla zrovna přeběhnout přes silnici na druhou stranu, když na ní někdo zavolal.Otočila se a uviděla jeho.Usmál se na ní.Kolem něj šel hlouček lidí, přes který ho neviděla, a když přešli, byl pryč.
‚Nevěděla, že kdyby na ní nezavolal a ona se neotočila a nezůstala stát, srazilo by jí auto jedoucí na červenou…‘
A pak ho začala vídat často.Vždy se ale vypařil stejně náhle, jako se objevil. ‚Nevěděla, že jí pokaždé nějakým způsobem zachránil život...‘
Jednou, když ho viděla zase, už toho měla dost, myslela si, že jí sleduje a částečně měla pravdu.Dohlížel na ní.Chránil jí.
Když se na něj přestala vztekat, začali spolu mluvit nezávazně, o čem je napadlo.Po chvíli, když se otočila, zase jen tak zničeho nic zmizel.Během těch pár minut na něj změnila názor.Dost se v mnoha věcech podobaly.Padl jí do noty…
Takhle to šlo ještě hodněkrát.Pokaždé byla ráda, když se potkali a pokaždé se zlobila, že zase zmizel bez rozloučení. ‚Nevěděla, že musel…‘
Pomalu si na něj zvykla, i na to, že pokaždé zmizí.
Přátelství přešlo v lásku.Cítili to oba.Milovala ho, ale myslela, že on to neopětuje… ‚Nevěděla, že nesměl…‘
Časem se smířila, že nikdy nedostane, co si přeje.
A pak jednou nepřišel..Snažila se si namluvit, že jen nemohl.Uběhlo pár dní.
Doufala.Pořád doufala, že se objeví a bude to jako dřív, ale po měsíci to vzdala.Nepřišel.Nepřišel už nikdy. ‚Nevěděla, že chtěl pro ní to nejlepší…‘
Vydržela se rok přetvařovat.Snažila se žít zase jako dřív, ale už to nešlo.
Taky proto teď sedí tady.Tady na střeše a chce skočit.Ani ho neznala a chce kvůli němu skočit.Znali se sice asi půl roku, ale nikdy o něm moc nezjistila.Jen, že se jmenuje Gabriel a jeho zájmy.Nic víc, nic míň.
A pak…padala.Ten pocit se nedá popsat.Snad jen volnost a svoboda. ‚Nevěděla, že on o tom ví a lituje…‘
Necítila žádný náraz, ani bolest.Byl to prostě konec.Ale když už byla skoro v náručí smrti, něco jí z ní vytrhlo.
Chvíli stála a koukala.Byla uprostřed louky.Byl to jen zelený kus trávy.Nic víc.
A pak si ho všimla.Stál kousek od ní a usmíval se tak, jako tehdy u té silnice.Přišel k ní.
Dlouho si povídali a pak, když už nebylo o čem, dostala to o čem dlouho snila.Polibek.Jen obyčejný polibek a tolik znamenal.Pak se znovu usmál. ‚Nevěděla, že to bylo naposled…‘
Než se plně vzpamatovala, byl pryč.
‚Nevěděla, že to bylo rozloučení…‘
‚Nevěděla, že to on jí na chvíli vytrhl samotné smrti, aby se s ní rozloučil…‘
A ona?Postupně se rozplynula.
‚Nevěděla, že on byl archanděl a bude žít navěky s věčným smutkem v srdci, protože myslel, že pro ni bude lepší zapomenout…‘

A tak, kvůli jednomu omylu, kdy myslel, že bude lepší zmizet a ona bude žít šťastně dál zavinil, že žít už nechtěla.Vydala se proto do náručí smrti, aby utišila smutek.Nemohl už nic dělat.Nemohl ovlivnit její mysl, i když moc chtěl.Mohl se jen rozloučit.
A tak, kvůli jednomu omylu už jí nikdy neuvidí, ani na ten krátký okamžik, než zase bude muset zmizet, aby pomohl těm, kteří to potřebují.