Prázdniny

Anotace: Nevím, kdy jsem to napsala, ale snad to nebude tak hrozný trapas, když se o to s vámi podělím..

Prázdniny

„Marťo ? Nechceš tyčinku ?“
To nemůže být ani pravda. Moje mladší sestřička si opravdu nedá pokoj. Toto je snad třetí otázka během 30-ti sekund.
„Nechci..“ odpovím a raději se zahledím na ubíhající krajinu za oknem. Konečně jedu na své vysněné prázdniny do Itálie. Sním o nich snad od svých 6 let, co sem se dozvěděla, že je svět větší než naše městečko. A musím jet zrovna s celou naší rodinou. Doufám, že Krista na mě bude už v hotelu čekat a nebudu odkázaná na rodinou zábavu.

………………….

S Petrem sem se domluvila na pátou hodinu. Bude čekat ve vstupní hale. Sem nervózní jak pes před kastrací. Krista se mě snaží uklidnit a přivést na jiné myšlenky. Byla se mnou od druhé hodiny odpolední, a když se začala blížit čtvrtá, musela na mě navlíknout předem vybraný hadry a málem celou mě namalovat. Neměla jsem sebemenší šanci samostatně myslet. Petr, jako velkej pohodář, seděl na sedačce přesně tam, kde se se mnou předem domluvil. Černé vlasy měl ležérně rozcuchané. Tenhle účes mu musel zabrat aspoň půl hoďky. Volné triko a kalhoty mu dodávaly na sexy vzhledu. Když se na mě zadíval v jeho černých očích přeskočila jiskra. Málem se mi podlomily kolena, když se usmál a vykročil ke mně. Srdce až v krku a Krista už dávno pryč.
„Ahoj..“
„Ugh..“ začínám fakt dobře. Ještě pár těchle inteligentních poznámek a můžu se jít utopit. Moře je kousek od hotelu.
„Můžeme jít ?“ zeptal se pomalu abych mu rozuměla. Vlastně mi to vyhláskoval, protože můj speciální jazyk bohužel neumí. Raději jsem jen bezhlesně přikývla.

……………………………..

Chodili jsme po pláži. V jedné ruce svoje boty, v druhé jeho teplou dlaň. Písek mě hřál mezi prsty. Povídal mi o sobě, o své rodině a o svém životě a plánech. Najednou se zastavil a zahledělel se před sebe. Pohlédla jsem stejným směrem a uviděla pár blížících se postav. Šli rychlým krokem přímo k nám. Petr se otočil a začal utíkat. Mě vláčel za sebou. Snažila jsem se mu vytrhnout, přece nebudu utíkat, když mě nikdo nehoní, ale držel mě pevně. Dorazili jsme za první kámen a tam, díky bohu, Petr konečně zastavil a posadil se. Oba jsme zhluboka oddechovali, ale mě se přece jen podařilo ze sebe dostat otázku, co to sakra mělo bejt ?
„Můj brácha, nemůže mě tady vidět. S tebou.“ Provinile se usmál. Z jeho očí čišelo dobro, ale přece se nenechám využívat, když se za mě i stydí. Měla sem opravdu v úmyslu vstát a vrátit se do hotelu a hezky si poplakat do polštáře, jakou já mám jenom smůlu, když mi jeho ruka jemně zastrčila pramínek vlasů za ucho. Sjel pomalu po mé tváři. Nepřestával se mi dívat do očí. A pak se ke mně naklonil a spojil svoje rty s mými. Asi sem vydala nějaký zvuk, když mi jazykem olízl ret a něžně vklouzl do mých polootevřených úst. Začal mě hladit po celém těle. Jeho teplé ruce se dotýkaly takových míst jako nikdy nikoho před ním. Líbal mě dlouho. Potom jsme si lehli v pevném obětí do písku a dívali se na západ slunce. Hezčí sem snad nikdy neviděla. Jsem zamilovaná jako kotě. Doufám, že mě už nikdy nepustí.
Bohužel pustil. Usnuli jsme sice spolu, ale ráno jsem se probudila už sama. Vedle sebe jsem měla jen lístek, že se určitě ještě uvidíme. To teda není opravdu moc. Pomalu sem se šourala k hotelu. Máma hned spustila tyjátr, kde se celou tu dobu toulám a proč sem proboha tak rozcuchaná ?! Moje pravdivá odpověď, že jsem usnula na pláži, v obětí krásnýho kluka, kterej se se mnou líbal, by jí asi neutěšila a vyvolala by desítku dalších otázek. Zvolila jsem variantu dvě. Teda vlastně zvolila bych, kdybych nějakou měla. Ale moje hlava byla dutá a velice šťastná. Zmohla sem se jen na pokrčený ramena a vyfasovala hotelový vězení.
Když mi Krista přišla zpříjemnit můj prázdninový pobyt ve vězení, měla pro mě i pár dobrých zpráv. Viděla Petra, mluvila s ním, on se po mě ptal ! a dal jí pro mě dopis. Rozrušeně jsem ho vybalila a četla snad ta nejkrásnější slova na světě:
„Zkus dnes okolo půlnoci utýct. Budu na tebe čekat.“ No pravda není tam žádný „Miluji tě“ nebo „miláčku“, ale život je přece jen krásný.

………………….

Přesně o půl dvanáctý jsem se rozloučila se svými rodiči slovy: „Dobrou noc.“ Je mi trochu trapné, když si uvědomím, že kdybych si nenařídila budíka, tak bych opravdu usnula, protože sem si prostě na chvíli do postele lehnout musela. Pro autentičnost, kdyby šel někdo kontrolovat. Nikdo nepřišel..ach ta rodičovská láska.
Dveře zamčeny, že by tady nakonec přece jen někdo byl ? To je důvěra.. Copak si myslí, že jim snad uteču ? Musela jsem vylézt oknem na balkon a z balkonu seskočit. Ještěže máme pokoje skoro v přízemí. Tak jo, jsem venku. Ale proboha, kde na mě bude čekat ? O tom se nějak zapomněl ve svém milostném dopise zmínit. Šla jsem tedy, kam mě nohy nesly. Snad ho někde potkám. Když ne, smutně skončí moje prázdninová láska, protože až se tohle rodiče dozví vystřelí mě raketou přinejmenším na měsíc. Chodila jsem po pláži, koukala na hvězdy a přemýšlela jestli za to Petr vůbec stojí.
Stojí… Teda stál. Právě přede mnou, vedle toho kamene, kde mě poprvé a vlastně naposled políbil. Usmíval se a šel klidným krokem ke mně. Jediný, kdo nebyl v tuto chvíli klidný sem byla já. Široko daleko nikdo jiný než já a on. Přišel ke mně, a aniž by se zeptal, mě políbil. Nepřipravena jsem, jakmile mě pustil, šla k zemi. Ze srdce se zasmál a pomohl mi vstát. To byl zase trapas. Petr mě vedl vedle sebe neznámo kam. Ani mě to celkem nezajímalo, protože mě držel pevně a to se mi líbilo. Najednou se před námi objevila malá chajda. Vedl mě přímo k ní..
Uvnitř byla jen postel. Ustlaná a poházená nějakým rudým sajrajtem. Až když zapálil svíčku, poznala jsem růže. Věděla jsem, co přijde. Ani jsem neměla chuť utíkat, když mě vzal do náručí.
„Víš, já jsem ještě to…“ začala jsem se koktat, ale Petr mě přerušil.
„Já vím.“
Aby nepřišly další moje námitky a otázky, jak to může vědět, zakryl mi dlaní ústa. Začal mě hladit po tváři a dávat letmé polibky na celý můj obličej. Pak jeho jazyk zaplnil celá moje ústa. Začala sem ho hladit po zádech a zkoumala každý jeho napnutý sval. Stále v těsném obětí jsme si lehli na postel. Teplé ruce mi zajely pod tričko. Dál mi vše splynulo v jeden celek, jen jsme leželi nazí uprostřed růží a vychutnávali ten pocit a vůni těla toho druhého. A když se Petr naposledy ujistil, jsem-li připravená, naše těla splynuly v jedno.

……………………………….

Ráno jsem se opět probudila sama, tenhle jeho zvyk mě docela začíná štvát. Celá šťastná a zamilovaná jsem se vracela do hotelu. Úplně jsem zapomněla na moje vězení. Když jsem vstoupila do našeho pokoje, spatřila jsem jako první moji plačící mamku a rozzuřeného otce.
„Jedeš domů!“ zařval takovou silou, že mě to málem odhodilo na zeď. „Doma tě ty roupy přejdou!“ mával mi před obličejem letenkou. Moje tašky někdo už dávno sbalil a postavil do rohu. Měla jsem odletěl asi za tři hodiny. Pláč a řev se mi slily v jedno a já jen pomalu poznávala smysl těch nepřijatelných slov, co na mě můj milý tatínek vychrlil během pěti minut. Už ho nikdy neuvidím. Slzy se mi draly do očí. Vyběhla jsem z pokoje a utíkala na pláž, kde jsme se seznámili, a kde Petr pracoval jako barman. Běžela jsem a ani si nevšímala dalších výhružek, co se za mnou nesly. Musím se s ním aspoň rozloučit.
Když jsem dorazila k baru, Petr tam nebyl.
„Šel někam támhle“ ochotně mi ukázal jeho spolupracovník. Ubrečená jsem musela vypadat příšerně. Setřela jsem si oči. Nechtěla jsem, aby mě takhle viděl, ale už by mě taky nemusel vidět vůbec. Rozběhla jsem se tím směrem, kam mi poradil barman. To co jsem uviděla bylo horší než rána pěstí do břicha. Petr stál v obětí nějaký coury, která mu strkala jazyk pomalu až do krku. Zmohla jsem se jen na hlasitý vzlyk. Zřejmě je ten zvuk opravdu vyrušil. Přestali a podívali se mým směrem. Petr rychle pochopil. Blondýna se na mě pohrdavě usmála a nepřestávala Petra jemně hladit po zádech. Po těch stejných jako jsem hladila včera večer. Chtělo se mi znovu brečet.
„Odjíždím.“ Bolestivě jsem se usmála, otočila jsem se a rychlým krokem se vzdalovala z místa činu. Nechtěla jsem, aby za mnou Petr běžel a omlouval se, ale asi jsem na to čekala. Jenže Petr vůbec nic. Žádný: „Miluji tě. Byla to chyba. Počkej, nikam nejezdi.“ Nic. Šla jsem poražená z bitvy, která ani nezačala. Jak jsem mu mohla tak naletět? Byla jsem jen další z mnoha. Vrátila jsem se do hotelu. Vzala si letenku a svoje tašky. Chtěla jsem pryč, ale asi nikdy nezapomenu..