Já lítám!

Anotace: po dlouhé době jsem chtěl něco napsat... vylezlo z toho tohle...

Já lítám, tak mě nech letět. Chceš mi pomoct? Zapomeň…

Sedím na věži majáku. Mihotající se světlo tiskne siluetu mého těla na oblohu. Koukám se, jak ty obtloustlé rysy z nebe mizí, a zase se objevují. Je to jako štěstí. Chvíli to vypadá jasně a krásně, všechno jde nádherně vidět, nemůžete se splést. A najednou nevidíte nic.
Slyším křik racků. Taky bych chtěl být tak bezstarostný, tak proč to nejde? Lítat si ve světle majáku, pozorovat z výšky ty vlny, které se rozbíjejí o skalní útesy. Být svobodný…

Zavírám oči a poslouchám šumění moře. Je to tak uklidňující, ta symfonie přírody.

Světlo zhaslo. Moje silueta zmizela z mraků. Racci ztichli. Co se děje?
Vznáším se, jakto? Stoupám vzhůru. Dívám se kolem sebe, ale všude je jen tma. Pohlédnu dolů, zpět k majáku a zamrazí mě v zádech. Nemám slov. To, co vidím, nemůže být pravda…
To prostě nejde.
Vidím své tělo. Už nesedím, nebo ono nesedí? … vždyť já to už nejsem, já jsem tady nahoře… To je jedno, prostě už nesedím na věži majáku, ale ležím dole na útesech v kaluži krve. Musel jsem usnout… a spadnout dolů…

Já lítám, tak mě nechte letět. Chcete pomoct mě i sobě? Tak zapomeňte…