To ví jen osud

Anotace: Vzpomínky a naděje:...Obě věci se stále mohou obnovovat, ale zrealizují se ještě někdy? Snad ano, ona v to doufá...

Seděla nehybně na židli hned vedle okna a zírala snad do prázdna, snad do dálky, snad do minulosti a snad i na tu poloprázdnou ulici, která se v těchto nočních hodinách postupně vylidňovala. Co nebo koho vůbec čekala? Kamarádku? Ne, sama dobře věděla, koho. Jeho tvář, kterou zdobily větší pysky a které ji tak moc přitahovaly. Stejně tak jako jeho čokoládově hnědé oči, ty které milovala stejně jako čokoládu, ba snad i víc. Neutápěla se v nich, nýbrž se již utopila. Ani teď, sledujíc temnou ulici, prosvětlenou jen pouličními lampami, neztrácela z paměti jeho. A když se ji snad ta tvář ztrácela, přesto byla schopná si ho vybavit. Měla tolik vzpomínek. Nebylo to jen jejich společné soužití a večery tak romantické, že by jim to záviděli mnozí romantici. Milovala je. Zrána je budily paprsky rozzářeného slunce a společné objetí jen umocňovalo ty krásné chvíle a upevňovalo jejich lásku. Byli jen sami dva...

A teď? Proč odešel? Věděla, jaký měl důvod, ale přesto si ho stále nedokázala přiznat. Dávala mu za vinu všechno, aniž by si uvědomovala, že to jí Tomáše nevrátí... Tak proč sakra? Proč se mezi nás vpletla? Proč jí neodolal a ji jen tak opustil? Pokládala si tisíce různých otázek, které však všechny začínaly slovíčkem: proč, a které se jí od onoho dne v hlavě usazovaly. Neproplakala jen noci, nýbrž slzy nezadržela ani ve chvílích, kde myšlenkami zabloudila na jejich společné chvíle. A co hůř, když je z dálky vyhledala očima a sledovala rozzářené úsměvy dvojice. Neustále potvrzovaly svou lásku vášnivými polibky a nikdo by snad ani nezaváhal nad tím, že k sobě patří. Ale jí se chtělo křičet, vykřičet do světa, že on patří jí a ona je tou zlodějkou! Jen horké slzy plné hořkosti, usazené někde na dně srdce jí bránily křičet. Rozběhla se k domovu a nenamáhala se ani zabouchnout za sebou dveře. Poslední dobou měl její zoufalý běh spojený slzami jediný cíl. Postel. Postel, na níž vždy dopadla a na niž dopadaly všechny kapky slz, divoce se rvoucí z očí. Nedokázala si říci stop a přestat, nedokázala se ovládat a ačkoli by ji teď někdo přirovnal k hysterce, která se nedokáže smířit se svým osudem, byla silná. Svůj dopis, napsaný ručně, podepsala a větou: "Vždy tě budu milovat." zakončila svoji vnitřní bolest, již v něm popsala. Přehnula papír a poté ho vložila do obálky, na kterou napsala čitelně jeho, teď už novou, adresu. Jak moc ji to všechno zmáhalo, ale ona byla silná, aspoň si to všechno dokazovala v jednotlivých krůčcích, které musela absolvovat ke zjištění jeho nové adresy.

A co dělá teď, po třech měsících, kdy dopis dávno podepsala? Žije sama, spí v posteli a probouzí se v nadějích. Také sama jí, ale to všechno vyplňuje sledováním ulice z okna. Nepřestává doufat, protože to je její poslední naděje. Možná přijde časem někdo jiný, ale on už bude navždy uzavřen v jejím srdci a tak to už zůstane. Miluje ho a bude milovat dál.

Tuto povídku jsem sestavila, když mi bylo smutno. Je trošku inspirována tím, co se mi stalo, ale dějem se zdaleka nepodobá. Pokračování už neplánuju, jen si sami zkuste domyslet, jak to asi dopadne. Já už konec znám, můj příběh se rozplynul. Tak snad třeba ona bude mít více toho štěstíčka. Přejte jí ho ;-).