Měsíční sonáta

Anotace: Povídka se smutným koncem inspirovaná Měsíční sonátou od Beethovena..Díky za komentáře

Nad městem zářily hvězdy a měsíc. Měsíc v celé své kráse. Jeho záře pronikala i do oken nejvyšších pater budovy, ve které kdysi sídlil hotel Royal. Celý dům vypadal opuštěně, jak se tak nořil do noční tmy velkoměsta. Skutečnost ale byla jiná.
V jednom z horních poschodí totiž před malou chvílí dozněl výstřel. Výstřel, který zasáhl tělo mladé ženy. Dopadla na zem, ruce si křečovitě tisknouc na břicho. Nebyla mrtvá. Stále žila a bolest jí stravovala vnitřnosti jako rychle se šířící požár.
„Vím, jak máš ráda Beethovena, Katarino. Přece bych ti ho neodepřel na smrtelné podlaze.“ Řekl s nechutným sarkasmem Dmitrij. Střelec opustil místnost s lehkým úsměvem na rtech.
Najednou se ozvala hudba. Nešálil jí sluch. Dmitrij jí skutečně pustil vážnou hudbu. Náhodou nebo možná cíleně zvolil Měsíční sonátu. Milovala tu skladbu a nechala se unášet těmi tóny, tak jako už tolikrát předtím. Křečovitý tlak na její břicho povolil. Ruce jí smáčela její vlastní krev. Na rtech se jí objevil lehký, skoro až nostalgický úsměv.
*Je to tak dramatická smrt. Za zvuků své nejoblíbenější skladby mi pod rukama pomalu utíká můj život. Ten Dmitrij je ale hajzl…* pomyslela si Katarina
Dveře se otevřely a hudba najednou utichla. Někdo jí vypnul.
„Katarino...co ti ten grázl udělal?“ zeptal se udýchaný Michail.
Jakmile uviděl ránu pod jejíma rukama zalapal po dechu. Oči mu na okamžik zaplavily slzy. Hlavou mu prolétlo snad milion myšlenek a vzpomínek. Nakonec zůstala jen jedna neodvratná. Věděl, že jeho milovaná umře a on tomu nedokáže zabránit.
„Lásko...neboj se pomoc už je na cestě. Sanitka tu bude hned. Dostaneš se z toho...“ Snažil se, aby jeho hlas byl pevný a přesvědčený.
„Ne Míšo…Oba to víme. Viděl jsi to už tolikrát, ani teď to nebude jiné.“ Řekla smutným hlasem.
Po tvářích se mu začaly hrnout slzy. Nekontrolovaně se rozbrečel. Při pohledu na plačícího manžela Katarině přelétl přes tvář lehký úsměv. Zvedla ruku, aby mu setřela slzy. Michail ucítil letmé pohlazení na své tváři a nejen to. Ucítil teplou krev, tu co zůstala na jejích jemných rukou.
„Lásko mohl bys zapnout tu hudbu? Je krásná…“ požádala ho tiše.
Přikývl a vstal. Slyšela jeho tiché kroky a pak cvaknutí přehrávače. Začátek Měsíční sonáty zazněl podruhé. Rychle se k ní vrátil zpátky.
„Mám dvě prosby Michaile. Ta první je, aby mi tahle skladba hrála na pohřbu…“
Ať už byla situace jakkoliv vážná či smutná, musel se usmát. Byl to ale spíš zoufalý úsměv, ten který doprovází potoky prolitých slz.
„A druhá je…polib mě. Líbej mě miláčku…“ zašeptala Katarina.
I ona cítila slzy. Stékaly jí z koutků očí k uším a padaly na zem. Její tělo už ochabovalo ze ztráty krve. Ruce složila volně podél těla a prohlížela si Michailovu tvář. Plakal. Sklonil se, aby jí splnil její přání. Byl to nesmírně dlouhý a krásný polibek. Byla v něm láska, oddanost, zoufalství, smutek. Do toho polibku jakoby se schovaly všechny jejich vzpomínky, všechny sny a společně strávené chvíle. Měla pocit jakoby při něm letěla do nebes a zároveň padala do pekel. A pak najedou všechny pocity skončily.
„Miluju tě…“ vydechla.
„Miluju tě, lásko…“odpověděl roztřeseným hlasem a objal jí.
Dýchala už jen přerývaně. Michail plakal a pevně objímal její tělo jakoby jí tím mohl udržet při životě. Světlo měsíce v úplňku pronikalo do místnosti a Měsíční sonáta se blížila ke konci. Katarina vydechla naposled za zvuku posledních akordů její nejmilejší skladby.