Propast

Anotace: Prosím o kritiku! :)

Nee,prosím už ne! To bolí!!!!
To je jen úryvek,který si pamatuji z toho,co se včera stalo. Probudila jsem se až teď, druhý den potom, co mi to udělal. Ještě pořád ležím na zemi,cítím, jak je tvrdá. Všechno mě bolí, skoro se nemůžu pohnout. Pomalu, ne prudce, začínám hýbat s prstem, pak druhým,třetím, až je všechny rozcvičím. Zvednu opatrně ruku, ale cítím strašlivou bolest. Překonávám to a když už ji dokáži zvednout na úroveň svých očí, vidím, že je celá od krve.. Zděšeně ji položím a začne se mi zrychlovat dech. Co se stalo? Udělala jsem mu něco? Nebo snad on mně? Zatnu zuby a prudce se zvednu. Motá se mi hlava,ale já jdu pořád dál. Prošla jsem se po pokoji a už mi začalo být lépe.. Dojdu k zrcadlu. Podívám se do něj,ale nepoznávám se. Mám opuchlou tvář, pod okem zeleno-fialovou modřinu a prasklý ret,ze kterého teče hodně krve. Chvíli se ještě dívám, ale pak to nevydržím, odtrhnu svůj pohled od zrcadla a rozbrečím se. Už dál nemůžu. Otec mě pořád bije. Každý večer přijde domů opilý a začne po mně řvát. „Proč jsi neuklidila?! A kdy ses vůbec vrátila domů?! Jsi stejně líná jako tvoje matka!!!! Dobře, že už vypadla! „ A tak to vypadá vždycky. Chci se k mámě vrátit. Nesnáším ho. Po celém těle mám modřiny jen kvůli němu. Máma odešla,protože to s ním už nemohla vydržet. Odjela do Anglie a říkala,že až mi bude osmnáct,tak si pro mne přijede a budeme jen spolu.
…….

Uběhlo teprve 15 minut z druhé hodiny, ale mě to připadá, jako celé věčnost.. Všichni učitelé se mne ptají,co se stalo. Nemůžu se vůbec soustředit. Myslím už jen na to, kdy za mnou máma přijede. Teď je to přesně rok, co odjela. Ještě ani jednou se za mnou nebyla podívat. Občas mi volá,ale jenom na chvíli. Tak trochu začínám pochybovat,že mě vůbec někdy vezme pryč. Nemám tady už skoro nikoho. Ani mou nejlepší kamarádku. Někdy mně nechala u sebe přespat, abych tam s ním nemusela být. Teď ale odjela. Rodiče jeli za prací do Francie a ona musela s nimi. Je to už tři týdny a cítím, že mi pukne srdce z toho, jak se musím trápit. Je tady už jen jedna jediná osoba na světě, které se můžu v této chvíli svěřit, přitulit se do její náruče a mít pocit jistoty, bezpečí a důvěry. Tou jedinou osobou,které se můžu svěřit je Marek. Jsme spolu asi čtyři měsíce. V poslední době je opravdu jediným člověkem, který mi rozumí.
………..

Už zase…Proč mi to dělá?! Pomáhá mu to? Já už to s ním nevydržím… Sedím na posteli a brečím. Přemýšlím o tom, jaké to bylo fajn, když tady byla máma, když jsme chodili ven na procházky, do parku a na houpačky. Taky si pamatuji jak jsme byli na kolotočích a já jsem chtěla jít na horskou dráhu., ale máma s tátou nemají rádi výšky. Kvůli mě se ale rozhodli,že půjdou oba se mnou. Tenkrát se měli ještě rádi….. Musím už přestat brečet. Sedám si na okno a dívám se ven na hřiště. Je tam plno dětí, které si spolu hrají,jsou šťastné a nemají žádné problémy. Teď nějaká holčička spadla z houpačky. Maminka k ní rychle přiběhla a starostlivě vzala holčičku do náručí a foukala jí bolístku. Tolik mi chybí matčino pohlazení, pusa na čelo...

……….

Jdu za Markem. Rozhodla jsem se. Zavolám mu a sejdeme se v parku.Řekla jsem mu, že s ním potřebuji mluvit, že potřebuji jeho pomoc. Souhlasil, ale měl divný hlas. Nezdálo se mi to. Neptala jsem se ho, jestli se něco stalo,protože vím,že to nemá rád….. Šla jsem se umýt. Když jsem seděla na zemi v koupelně, můj zrak utkvěl na žiletce. Vzala jsem ji do ruky a pevně sevřela pevně sevřenou dlaní jsem se dívala na své žíly. Přiložila jsem jemně žiletku k ruce a přemýšlela. Mám zatlačit nebo ne?! Ne, přece mám na světě ještě Marka, ten mně má rád. Tomu by ublížilo,kdybych tady nebyla. Ne, to neudělám….. Když jsem byla připravená, vzala jsem kabelku a přemýšlela, co si mám vzít. Chtěla jsem zůstat někde venku, ale nakonec jsem se rozhodla jen pro nejnutnější věci. Ještě můj zrak krátce utkvěl na žiletce. Váhala jsem, jestli ji vzít nebo ne. Překonala jsem to a vyšla z bytu…. Zatím bylo moc hezky, ale vypadalo, že bude pršet. Přišla jsem do parku a čekala. Byl tam za pár minut. S poněkud skleslým výrazem.. Nadšeně jsem k němu přišla a objala ho, ale on nebyl moc veselý. Zeptal se mě, co jsem potřebovala, tak jsem mu to všechno vylíčila. Jenom smutně přikývl hlavou a dlouho mlčel. Čekala jsem, co mi chce říct. Věděla jsem, že teď přijde něco zlého, nepříjemného. Za chvíli začal: Musím ti něco říct. Přemýšlel jsem o nás a nemá to už smysl. Nehodíme se k sobě a neklepe nám to. Omlouvám se ti, jsi fakt fajn holka, ale nemá to budoucnost. Tak promiň a ahoj. S těmito slovy odešel…..

……..

Nemůžu tomu uvěřit. Jediná osoba,které jsem mohla věřit, která mi rozuměla mě teď opustí. Sedím na starém kolotoči, na který jsme chodili s rodiči každý víkend. Teď je rozbitý a nebezpečný pro malé děti.. Nedokázala jsem vyhnat jeho slova z hlavy. Seděla jsem na houpačce, když začalo pršet.. Teď už nebylo pro co, nebo spíš koho žít. Není tady už nikdo, komu na mě záleží…. Přišla má chvíle….

………..

Otevřela jsem dveře a otec na mě zase začal řvát. Naprosto jsem nevnímala co říká, jen nepřítomným pohled šla do pokoje.. Zabouchla jsem dveře, vlezla jsem do koupelny a zamkla se. Vzala jsem žiletku a ještě naposledy jsem se podívala na Markovu fotku v mobilu. Vlezla jsem si do vany , napustila vodu a ještě chvíli si pohrávala s žiletkou v ruce. S naprostým odhodláním jsem ji přiložila k levému zápěstí, zhluboka se nadechla, zavřela oči a …silně škubla. Žiletku jsem upustila a dívala se na vodu, jak se pomalu zabarvuje mou krví. Cítila jsem bolest, ale taky úlevu a pocit, že jsem udělala dobře. Krev tekla a tekla, já byla slabá,ale měla jsem skvělý pocit….Omdlévala jsem… V tom slyším, jak zvoní mobil a ze záznamníku se ozývá jeho hlas. Lásko? Chci se ti omluvit za ten dnešek. Nevím vůbec co to do mě vjelo.. Byl jsem podrážděný a naštvaný na celý svět.. Moc se ti za všechno omlouvám! Miluji Tě.
Neeeeee!!!! Proč?! Jen pár vteřin je rozdělilo na vždy. Snažila se ještě sebrat všechny své síly do rukou, natáhnout se pro mobil a poprosit ho o pomoc, ale smrt byla rychlejší. Splnila to, k čemu se rozhodla a odešla.V posledním okamžiku myslela už jen na něj a omdlévala… Zvládla vyslovit už jen poslední slova…
Taky tě miluji!!!!!……………. Ale bylo pozdě…….