Rovnice o dvou vzdálených

Anotace: ...

První vzdálená a…

Seděla na posteli a rozmýšlela svou další taktiku. Ta už ovšem bude muset vyjít, protože nemůže mrhat zbytečnými pokusy. Takhle by to moc daleko nedotáhla. Bude muset vymyslet něco neotřelého, jednoduše něco, co ještě nikdy nezkusila…
(- Co zkusit vylézt z okna?)
Lehla si na záda, dívaje se na modře vymalovaný strop. Měkká deka pod jejím tělem dotvářela pomyslný vrchol pohodlí. Voněla po levanduli, kterou měla tak ráda. Ta vůně ji vždy uklidnila. Když se vrátila po náročném dopoledni ze školy, když se pohádala s kamarádkou. Příjemné a lehké aroma jí vklouzávalo kožními póry do těla a spustilo svou taneční hru na téma „No tak klid holka, to nemáš zapotřebí.“ Oční víčka jí pomalu začala klesat, byla ztěžklá únavou.
Ovšem teď usnout nemohla. Musí to risknout, ač se to zdá zbytečné.Vstala ze svého postelového útočiště a rozhodla se sejít dolů do kuchyně, kde její matka právě vařila večeři. Nejspíš něco italského, celý dům byl totiž provoněn směsicí bylinek, kterou jižani tak rádi používali.
(„Zase tu smrdí ta její tráva. To bude zas žrádlo pro králiky!“)
Pomalými kroky (stále se jí v hlavě formovaly myšlenky, jak zapůsobit a dotáhnout se k brance tak blízko, aby mohla vstřelit gól a matka jí dnes večer pustila) se sunula ke schodišti. Ještě se zastavila před velkým zrcadlem, aby se prohlédla.
(- „Ježiši, já jsem tak tlustá!“ Zvolání, jež se stalo rutinou, znějícím po každém přechodu kolem zrcadla už ani nemyslela vážně. Je nepsaným pravidlem být nespokojená se svým tělem. Tohohle pravidla se držela a vlastně i ráda.)

Váhavými kroky sestupovala z jednoho schodu na druhý.
-Čím blíž byla kuchyně, tím víc si věřila-

„Ale kdopak, že by naše mladá dáma dostala rozum a rozmyslela si to?“ Její tón byl iritující.
-Všechny pokusy o taktizování byly rázem fuč-
„Víš mami, myslim, že bys mě pustit měla! Budou tam všechny holky od nás ze třídy…“ Lhala, ale nedala to na sobě znát jediným zaváháním. Jestli byla v něčem zkušená, bylo to tohle.
„ Opravdu všechny? Vždyť je zítra škola. To mi tu nevykládej, že tam budou opravdu všechny. Myslím, že tam chceš jít jediná nebo maximálně s tou…“ Matka pro ni marně hledala ten správný výraz. Tu štětku od vedle nesnášela, akorát kazí její vlastní dceru…
„ Janis, jmenuje se Janis! A kolik nás tam bude je úplně jedno. Ty mě tam prostě musíš pustit!“
-(nástroj hlas, volume>přidat> potvrzeno,
potvrzeno
potvrzeno…)-
„ Já nemusím nic, holčičko. Zítra je škola takže nikam nejdeš a končím tuhle debatu…“ Matčin hlas byl naopak provokativně pořád stejný. Žádný náznak emoce…

„ Zejtra se nic důležitého nepíše, prostě budu jednou chybět.“ Neviděla v tom žádný problém, je to tak jednoduché. Napsat do omluvného listu nevolnost a nic dalšího neřešit.

„ Ty tady jíš, spíš a koupeš se. Ty tu prostě bydlíš a já tu rozhoduju. Ty jsi ten, kdo poslouchá, já jsem ten, kdo zakazuje a povoluje. Dokud si tady, tak budeš chodit do školy, jak si školní řád žádá.“ V místnosti zavládlo nervózní ticho…
„ Nesnášim školu, nesnášim tenhle dům, nesnášim tebe!“Byla plná vzteku. Vyplňoval její tělesné útroby stejně jako kožní póry.
( …Do levandule měl však daleko…)

Matka se neudržela. Tohle nečekala a hodně ji to zabolelo. Vzrušené nervy pojednou převzaly vládu nad tělem a matka se rozpřáhla avšak k fyzickému kontaktu nedošlo. Zastavila se kousek před dceřiným obličejem…

„Ty…Ty nemáš právo mě bít! Nenávidím tě!“

-Vyčítavý pohled a rychlý útěk do svého pokoje-
--Myslela si, že trpí, jako nikdo jiný--
---Byla tak naivní---

Druhá vzdálená b:

„Jen se ničeho neboj, holčičko.“Khady nechápala, co se bude dít. Bylo jí osm a stále ještě poznávala svět kolem sebe.
„Povídej mi, co by sis přála…?“ Matka držela svou dcerku pevně za ruku a její stisk nepovoloval. Měla ji moc ráda, ale věděla, že tohle přijít muselo.
„Chtěla bych umět číst a psát, jako ten bílý pán, co tu byl nedávno!“ Opravdu si to přála. Přišlo jí úžasné napsat si vše, co jí napadne. Myšlenky, sny i obyčejné hlouposti. K tomu ovšem potřebovala umět i číst. I přes svůj věk však tušila, že je to skoro nemožné.

>(…Nesnáším školu, nesnáším tenhle dům…)<

Bylo nesnesitelné horko, rozpálený písek zastupující funkci podlahy v chýši byl o to agresivnější. Drásal se do pokožky jako semínka té suché trávy, co roste nedaleko. Ty s drobnými háčky, co nejdou dostat z kůže dolů. Malá Khady se té rostlině snažila vyhýbat.

„Ničeho se neboj…“ Matčin stisk stále nepovoloval. Děvčátko netušilo proč.
„Musíš být čistou ženou…“ A pochybnosti se opět rozrostly.
„Co to říkáš maminko?“ Khadiny oči se zatřpytily zvědavostí.

Do chýše vstoupila stará žena. Děvče se jí polekalo. Její vrásčitý obličej připomínal strašidelnou masku, jež si občas kreslí muži při slavnosti deště. Bála se jí…

„Lehni si na záda, Khady…“ Dcerka svou matku vždy poslechla, proto neměla důvod porušit to i teď. Lehla si do rozpáleného písku, do křemičitého hedvábí, jež hebkostí neoplývalo ani v nejmenším.
( A ten se pustil do jejích zad i drobných ramenou, zarýval se do těla a nešlo se tomu nijak bránit. Byl všude.)
Dívala se na strop chýše. Špinavou stěnu v níž se lámaly silné sluneční paprsky. Holčička těkala očima z místa na místo, netušila, co se bude dít. Matka si sedla k její hlavě a vzala si dceřiny tenké ruce do svých a stiskla.
(Teď však mnohem silněji, než předtím.)
Holčička ji zespoda pozorovala a byla fascinována tou hrou stínů. Paprsky se teď nelámaly jen o strop chýše, ale především o její maminku. Vyčarovaly kolem ní zvláštní svatozář.

Stará postava začala odříkávat slova, které dívka nikdy neslyšela. Zpozorněla a naslouchala. Nervozita se začala projevovat silnějším buchotem srdce.

( …A svatozář zmizela…)

„Maminko…?“ Khady se začala cítit v nebezpečí. Ta cizí žena byla u ní až moc blízko a ona netušila proč. Pohlédla na svou matku, snad chtěla ujistit, že se nic neděje. Ta se ovšem dívala na starou ženu a jasným pokynem kývnutí hlavy jí dala najevo, že může začít.

„ Musíš být čistou ženou, dítě…“ Zvýšený hlas teď připomínal saharský vítr , jež občas v podvečer proplouvá mezi větvemi.
Khady se dala do pláče. Nechtěla zde tu ženu, nechtěla ani aby jí matka držela tak pevně…
--Stará žena se dotkla její vyhublé nohy—
„Ne, já nechci…“ Slzy jí pomalu kanuly po obličeji, jako malá závaží kutálející se v písku.
--Stisk obou žen ještě zesílil—
„Mami…“ Závaží se rozkutálela mnohem rychleji.

Stará žena jí odtáhla nohy dál od sebe, dál odříkávajíc nesmyslná slova.
„Neboj se, hned to budeš mít za sebou. Bude z tebe žena, jež se bude moci provdat!“

Khady se snažila z toho sevření dostat, to však na ni bylo moc silné. Zvedla hlavu a na chvíli zahlédla tu střenu, držící v ruce velký skleněný střep…

>(„Ty…Ty nemáš právo mě bít!“)<
(-Snad jiná dimenze-)

…A potom jí projela tělem nesmírná tupá bolest. Vycházela z podbřišku, jako drak mající na svém těle ostré trny. Pomalu se táhnul celým tělem.
-Výkřik bolestí, jež jí paralyzovala celé tělo-

„Musíš být čistá! Musíš!!!“

…A druhá vlna, mnohem silnější. Ten drak se rozrostl o jednu hlavu. Nemohla dýchat ani polknout. Hlas jako by jí odnesla písečná duna. Khady omdlela…

Proud krve z její pochvy se mezitím mísil z pískem a tvořil hmotu smrti.

……………Khady od té doby nežila.
……………….Ona jen přežívala.

/
/
/
/
/Rovnice o dvou vzdálených?

A + B= Svět