Jenom hra??

Anotace: Kde je láska, kde už je posedlost učitele ke své studentce Sabině, která mu tolik připomíná dívku z minulosti

„Každá hra má své kouzlo,“říkávala mi maminka, když jsem byla ještě malá. Její slova jsem si vždycky brala k srdci, a i má životní hra měla nějaké kouzlo, ale tahle hra skončila hůř, než jsem si dovedla představit.
Vždycky jsem byla úplně normální holka – žádná barbína ani tuctovka. Mezi spolužáky jsem byla docela dost oblíbená a toho jsem tedy také podle toho využívala. Ono občas potrápit nějakou novou paní učitelku nebylo od věci, obzvášť když měla křivé zuby nebo orlí nos. Ale kdo by si dovolil poškádlit našeho nového učitele stolničení, kterému bylo sice jen 23, ale temperament mu rozhodně nechyběl. Možná někdo, kdo má přirozený odpor k učitelské smečce, jako třeba já.
„Hele, trochu se opozdím. Viřiď našemu novému panu učiteli, že potřebuju koupit dárek pro mamku k narozeninám,“špitla jsem kamarádce Kamile do ucha a zvedla se k odchodu. Musela jsem si pospíšit, protože až příjde pan učitel na naši první hodinu po paní učitelce Horáčkové, která musela odejít do nuceného důchodu po infarktu na naší hodině stolničení, těžko hodinu opustím.
„Sabi, neblázni. Nevíš, jakej ten učitel je.“
„Tak to taky zjistím, jeslti se po mně bude ptát, tak je to pedant, jestli ne, tak je to vůl a na jeho hodiny chodit nebudu.“
„Poroč si myslíš, že ti to bude procházet, jako u Kropáčkové, proč si myslíš, že každý bude brát věčné ohledy na to, že jsi zůstala s nemocnou maminkou sama.“
„A proč ty musíš do všeho rejpat.“
Kamila se mě snažila zadržet, ale já jsem věděla, že na tuhle hodinu stolničení prostě nepůjdu. Mamka měla dnes své 42. narozeniny a já je chtěla strávit s ní za každou cenu, a když bude potřeba, klidně nového pana učitele odprosím s brekotem na kolenou, že moje maminka je v nemocnici se zánětem chlopně.
Útěk se nezdařil, aspoň ne podle mých představ, protože pár sekund před zvoněním stanul přede mnou náš nový učitel. Na učitele byl docela pohledný a celkem vypadal, že ještě nevyšel z puberty. To by nemuselo být špatný, pomyslela jsem si a pokusila se nenápadně proplížit ven.
„Kam máte tak na spěch? Nechcete se tu s námi chvíli zdržet?“zeptal se s ironickým úsměvem a mně hned došlo, že tohle nebude jednoduché.
„Nakupovat.“
Kamila zakroutila hlavou a tiše zasyčela: „To snad ne.“
„Tak nakupovat? A můžu vědět, co budete nakupovat v době výuky, slečno?“
„To ještě nevím, ale nějaký dárek pro mamku. Ona má dneska narozeniny a chudák je musí ztrávit v nemocnici. Má zánět srdeční chlopně.“
Učitel ryhlým krokem přešel ke katedře a já se natahovala po klice pro rychlý útěk. „Tak matce vyřiďte brzké uzdravení a vy posaďte na místo. Až se seznámíme, tak vás prozkouším.“
„Cože?? Tady se bude i zkoušet?“
Taková drzost. Nikdy nás nikdo nezkoušel a teď nás bude zkoušet.
„Ale já...“
„Ale já...co??!“
„Potřebuju koupit dárek pro mamku.“ Rychle jsem padla na kolena před učitele a sehrála jsem dokonale nacvičené divadélko, které tentokrát neprošlo.
„Vy nebudete nikdo jiný, než Sabina. Vás si budu osobně kontrolovat, že nevynecháváte žádné hodiny.“

Každý den byl celkem stejný. Musela jsem docházet na hodiny, což mě zrovna nebavilo a za kadé vyrušení výuky jsem trávila pět minut po škole s tím nejhorším učitelem, kterého jsem kdy poznala. Věčně jsem poslouchala jeho hloupé přednášky, že budu poslouchat, že nemá rád neposlušné dívky, a že bych mohla dopadnout, jako nějaká Vendula. Několikrát jsem se ho ptala, kdo je Vendula, ale vždycky mi odpověděl stejně: „Neposlušné děvče, jako jsi ty,a le to se změní nebo zkončíš stejně jako Vendula!“ Na to jak zkončila Vendula jsem nikdy od něho odpověď nedostala.
Den ode dne mi připadalo, že je na mě zasedlejší víc a víc a chtěla jsem se mu pomstít. Dlouho jsme s Kamilou vymýšlely, jak zařídit, jak se ho zbavit. Od té doby, co byl v naší škole tenhle podivný zlý učitel se děli divné věci: Dva kluci zemřeli při autonehodě, jedna dívka byla nedaleko školy znásilněna a následně rozřezaná na několik částí, další tři dívky se ztratily a zatím se neobjevily. Bylo tomu už jedenáct měsíců, co tenhle přízrak nastoupil k nám do školy a všichni studenti z něho začínali mít hrůzu, jen ředitel s ním měl tajnou úmluvu, o které nikdo nevěděl a věčně se ho zastával.
„Sabino, ty se vážně nedokážeš chovat. Dnes budeš po škole aspoň do osmi. Budeš opisovat stále do kola: Nebudu vyrušovat výuku.“
„A co zas já? Já nic nedělala!“
„Neodporuj, nebo dopadneš stejně jako Vendula.“
A zase ta Vendula. Začínala jsem mít z Venduly opravdu podivný pocit. Nemohla jsem a ni spát. Co mohl jen Vendule provést?
Zůatala jsem s ním ve škole, jak si tedy přál a snažila jsem se být, co nejmíň nenápaná. S Kamilou jsme měly dokonale promyšlený nápad, ajk jednou provždy zkoncovat s tímto ohavným učitelem. Nejdříve se mi klidně snažil vavětlit, že to vše dělá pro mé dobro, ale potom začal být stejně agresivní, jako jindy.
„Měl byste se napít,“špitla jsem vyděšeně.
„Proč?“
„Jste nervozní. Uklidní vás to.“
Učitel se zadíval na skleničku. Až teď jsem si všimla, že se na dně usadil prášek, který jsem mu tam nasypala. Abych mohla docílit svého plánu. Chvíli sledoval skleničku s vodu a potom jí shodil na zem.
„Chceš vědět, kdo byla Vendula?“
„Chci to vědět už dlouho.“
„Tak to se posaď.“
Začal mi tedy o ní vyprávět. Byla to jeho první ajediná láska. Seznámili se spolu na střední škole. Moc jí prý miloval (já bych to spíš nazvala posedlost), když odmaturovali, ona odešla na vysokou školu a seznámila se s jiným. To byla pro něho obrovská rána, z které se nikdy nezpamatoval. Vendula se za svého vyvoleného před půl rokem provdat, ale ten náhle onemocněl, ač byl vždy zdraví, jako rybička a umřel. Po té se vrátil náš učitel, aby žádal Vendulu o odpuštění, ale ona se mu jen vysmála. To do jeho srdce zaryla největší ránu, kterou mohla a on udělal čeho by měl celý život litovat – zabil ji tím nejbrutálnějším způsobem, kterým jenom mohl...
„Jseš jí tak podobná, chováním i vzhledem. Jsi stejně krásná možná i krásnější. Kdybys chtěla, mohly bysme spolu být šťastní, ale ty si nechtěla. Chtěla jsi mě otrávit. A za to musíš zaplatit.“
Nevěděla jsem pro co sáhl do tolu,a le dala jsem se do rychlého útěku,a el daleko sjem neutekla, najednou mě pevně svíral ve svých rukou a začal mě prosit o odpuštění, ale neprosil mě. Prosil Vendulu. Připadalo mi, že se úplně pomátnul na rozumu. Do školy přiběhl učitel, kterého Kamila z alarmovala, ale než jsem se zpamatovala z rány, ležel v louži krve. Ten šílenec ho zastřelil. Potom mi vrazil nůž do břicha a nyní umírám a zpytuji svědomí...