Setkání se Smrtí

Anotace: Smrt nemusí být vždy zosobněním odporné bytosti... Tato povídka je i trochu filosofická. Nemusí se proto každému líbit.

Starý muž seděl ve své pracovně. Listoval herbářem, když v tom uslyšel zaklepání na dveře.

„Vstupte,“ řekl. Potom si uvědomil, že je zvláštní, aby teď někdo klepal. Manželka měla být v lázních a snacha přijede až příští den.

Do pracovny vstoupila mladá dívka. Bílé vlasy jí sahaly do půli zad. Pod bílými šaty se zlehka rýsovala její mladá ženská postava. Dívka byla nesmírně krásná a starý muž měl dojem, jako by ji už někdy viděl. Upřela na starce velké zelené oči.

„Dobrý den,“ pronesla příjemným hlasem a usmála se.
„Co tu děláte, slečno?“ zeptal se stařík.

„Přišla jsem pro vás,“ odpověděla.
„Nerozumím vám.“ nechápal.

Podívala se na starce laskavým pohledem a pravila: „Já jsem Smrt. Přišla jsem pro vás, protože nadešel váš čas.“

Starý muž se zasmál. Odpověděl dívce slovy, že ti mladí mají ale nějaké hloupé žerty. Nakonec se zeptal: „A jak jste se sem vůbec dostala? Dům je zamčený a klíče má jen žena a vnuk.“

Dívka na to: „Pro mě neexistují žádné dveře ani zdi. Pokud nastal něčí čas, přijdu za ním kamkoli.“

Starý muž nabídl dívce křeslo, aby se mohla posadit. Učinila tak. Mohl si poté všimnout, že se pod ní polštář na křesle vůbec nepromáčkl. I pod dítětem se musel alespoň trošku promáčknout, ale pod ní vůbec. Jako by nic nevážila.

Muž se na ni podíval s nedůvěrou a prohlásil: „Jak mi dokážete, že jste skutečně Smrt?“

Usmála se. Vstala, přistoupila ke květině na okenním parapetu a pohladila ji. Květina uschla. Starý muž se polekal. Došlo mu, že dívka nelže a začal prosit.

„Prosím, nemohl bych ještě chvíli zůstat?“
„Váš čas se již naplnil,“ dodala.
„A jak to víte? Nemůžete se mýlit?“

Smrt se opět mile usmála. „Každý má svůj Osud. A ten mu stanoví, jaký život bude žít, ale i kdy z toho života odejde.“

„O jakém Osudu tu povídáte?“ nechápal starý muž.

Smrt pokračovala: „Osud je každému daný. V Něm je napsáno, jaký život povedete, čím budete, jakého životního cíle se vám podaří dosáhnout a kdy také zemřete.“

„Prosím vás,“ nesouhlasil stařec, „spousta lidí říká, že bojuje s osudem. A také, že se jim daří. Tak jaképak, že je nám osud daný.“

„Já nemluvím o osudu, ale o Osudu,“ vysvětlovala Smrt. „To, o čem si lidé myslí, že znají, je jen jejich představa o Osudu, proto se mohou domnívat, že proti němu dokáží bojovat. Ale Osud lidé neznají. To On je vede životem, ale znát ho nemohou.“

„Jakýpak Osud,“ nesouhlasil stařec. „A jak bych se asi stal uznávaným botanikem? Vždyť jsem se musel dřít až nesmyslně dlouho, abych to někam mohl dotáhnout. Kdyby ten váš Osud existoval, nemusel bych se tolik namáhat a stejně bych se stal botanikem na úrovni.“

„Není to tak snadné,“ odpovídala trpělivě. „Bylo vám dáno, že se stanete uznávaným botanikem, ale proto jste se musel zasloužit. To Osud od vás vyžadoval, abyste chtěl jít za svým cílem. To, že se vám zpočátku nedařilo, bylo jen tím, že na vás chtěl vidět, co jste pro dosažení cíle ochoten podstoupit.“

Stařec se naklonil, protože ho slova Smrti zaujala. „Počkejte, ale přece jsem mohl vědět, že budu botanikem. Proč jsem tedy musel předtím tak dlouho pracovat v zemědělství?“

„Vy sám jste si musel najít svou životní cestu. Své zkušenosti jste sbíral tam, kde jste nebyl úspěšný. Jistě sám uznáte, že vám byly velmi cenné a mohl jste je v pozdější praxi použít.“

„Ano,“ dodal. „Měl jsem třeba větší zkušenosti s křížením zemědělských rostlin než mí kolegové ze studií.“

„Vidíte. A pomohlo vám to.“ Na chvíli se odmlčela a pak pokračovala. „Na to, že se chcete stát botanikem, jste musel sám přijít. Osud vás jen nenápadně vedl, abyste na vše přišel sám. Tedy, abyste měl pocit, že jste na to přišel sám. Přesně ten samý způsob používají u vás ženy. Dělají všechno proto, abyste něco udělal, ale zároveň si myslel, že to byl váš nápad a že jste to chtěl sám. Přesto to byly ony, kdo chtěly, aby to bylo uděláno.“

„Ano, to dělá moje žena,“ usmál se nad tím stařec.

„Přesně tak to dělá i Osud,“ pokračovala Smrt. „On vám mohl všechno přichystat a přinést, jak vy říkáte, ‚pod nos?. Ale copak byste se pro něco snažil? Všechno byste měl hned na dosah, ale tím by to pro vás ztratilo na vzácnosti. Pro nic byste nechtěl bojovat, protože byste na ten boj nebyl zvyklý a nemohl byste dnes být tím, čím jste.“

Starý muž se díval do tváře té krásné dívky. Její zelené oči upíraly na něj příjemný pohled. Tak krásnou ženu kdyby potkal, pomyslel si, asi by se do ní zamiloval.

„Jste krásná. Lidé si smrt představují jako kostlivce s kosou. Vy ale tak nevypadáte.“

„Ano,“ odpověděla. „Kostlivec je jen lidská představa. Kdo takovou představu má, cítí ze smrti strach."

On však žádný strach necítil. Měl pocit smíření. Věděl, co ho čeká.

Smrt vstala a přikročila k němu. „Pojďte se mnou.“

Starý muž řekl: „Rád bych se zeptal. Nebude mě to bolet?“

„A co?“
„No, přece víte. Umírání.“
„O to se bát nemusíte. Vždyť vy už jste zemřel.“

Starý muž nechápal: „Ale přece jsem zde a vidím své tělo. Své nohy, ruce.“

Smrt se lehce usmála a dodala: „Ve chvíli, kdy jsem vstoupila, a vy jste mě mohl spatřit, jste už nebyl na živu. Jinak byste nemohl se mnou ani hovořit. A víte, že vás nic nebolelo.“

Přistoupila ke starci a podala mu ruku. Vstal, stiskl ji a ucítil příjemný dotyk, laskavý a něžný. Smrt je krásná žena, co vede lidi z tohoto světa, pomyslel si.

Pak spolu vykročili ze dveří pokoje a nakonec z domu. Venku se svět starci proměnil v krajinu, kterou nedokázal popsat. Byla malebná a plná barev. Tam prý bude přebývat, dokud Osud pro jeho duši nenapíše nový příběh.

Další den našla starcova snacha jeho tělo v pracovně zhroucené na židli u stolu. Přivolaný lékař už jen konstatoval smrt.

„Byla to krásná smrt,“ řekl snaše. „Usnul a ve spánku se mu zastavilo srdce. Nic lepšího si nemohl přát.“