Astralonie: Branou dál beze strachu

Anotace: K růstu a postupu je třeba nebát se toho ;)

Sbírka: Astralonie

Franco se se smíchem svezl po písečném svahu až dolů. Pak se zvedl, oprášil si zadek a uklonil se.
"Nikdy se necítím líp," chechtal se, "než když můžu někoho rozesmát."
"To vidím."
"A když tu nikdo není?" zeptal se Max.
"Tak rozesmívám sebe."
Max na mě upřel zvláštní pohled, jenž vykazoval známky toho, že by chtěl každou chvíli utéct. Soucitně jsem na něj mrkla a podržela ho za rameno, aby z něj spadlo to překvapení, na němž měl zásluhu anděl vozící se po strmých stěnách svahů.
"Dobře, dost legrace." pravil Franco. "Je čas na to, abych vám ukázal jednu zásadní věc, kterou jsem si chtěl původně nechat na později."
"A co to je?"
"Uvidíte. Teď pojďte se mnou nahoru."

Přenesli jsme se na vrchol svahu a Franco zasněně vzhlédl k obloze.
"Teď sjeďte dolů. Tak jak jsem to udělal já."
"Co?" zasmála jsem se.
"Tak jak to říkám. Podívejte se dolů."
Já i Max jsme shlédli z místa, kde jsme stáli, dolů. Dráha, po níž se anděl sesunul, se zdola nezdála být tak dlouhá... a ani tak hrozně strmá.
"Franco, ty chceš, abychom se zabili?" udivil se můj společník, který odvážně pohlédl našemu průvodci do záškodnické tváře.
"No, když tak nad tím přemýšlím..."
"Tváří v tvář smrti!" vykřikla jsem a propukla v hlasitý smích, který nešel nijak zastavit.
"Tím smíchem odbouráváš svůj strach z té jízdy. Jen se směj, jak můžeš. Uvolníš se a už se nebudeš ničeho bát."
Je pravda, že jsem se cítila tak uvolněně, že bych v pohodě osedlala prase a odjela na něm. Mým tělem se rozléval hřejivý pocit a zároveň ze mě opadávala tíha skrytá někde v mém nitru.
"Udělej to taky." nabádal Franco Maxe.
"Mám se začít smát?"
Tato otázka mě rozesmála ještě více. Chlapec se na mě pořád díval a nakonec se poddal té radostné emoci jen díky tomu, že sledoval jak se já směju.
Po chvíli nás Franco pobídl ke sjezdu po svahu.
"Nemyslete na nic, jen mějte na paměti to veselí."
Max byl sice i přes křeče rozvážný, ale následoval mě, jakmile jsem seskočila na strmou stěnu.
Písek uhýbal do stran, takže nám nekončil v očích, ani nás nepálil, nelepil se na nás, a ten pocit, který jsme cítili, se nedal popsat. Byli jsme naprosto oddáni rychlosti, jíž jsme se řítili dolů. Přestože jsme takto jeli nějakou dobu, konec jako by se stále neblížil. Nevěděla jsem, zdali pod námi nějaký konec vůbec je.
Za krátkou chvíli se mezi námi objevil Franco, který se přidal k nám, čímž v nás podnítil další veselí a úsměvy. O chvíli později jsme jeli po rovině, a pak se zastavili.

"Řekněte, nebylo to skvělé?" otočil se na nás.
My, místo abychom mu odpověděli, jsme se se smíchem svalili do písku. Náš průvodce byl natolik komický a plný žertu, že na jeho nadšený vytřeštěný výraz se nedalo jinak reagovat.
Když jsme se zklidnili, vstali jsme a Franco nás vedl ke dvěma branám, skrytým za malým lesíkem.
"Tak, strachu už jste se zbavili. Nyní vám nic nebrání v tom, abyste prošli branou. Jedna uvádí na cestu tebe, Maxi, druhá se otevírá tobě, Fabianne."
"My půjdeme každý jinou branou?" podivila jsem se.
"Ano, zde vaše společné učení končí. Dál pokračujete každý sám po své vlastní cestě. To, co jste se měli naučit společně, jste splnili."
"Myslím, že půjdu tou branou nalevo." řekl Max a přistoupil ke zvolené bráně blíž.
"Já půjdu doprava."
"Těšilo mě." prohlásil Franco.
Pak nám potřásl rukama a zamával nám. Nato se otevřely obě brány a my oba jsme prošli dále, každý sám.

"Jsem moc rád, že tě vidím."
Z oslepující záře jsem zaslechla klidný a jemný hlas, který mi byl důvěrně známý.
"Alexi! To jsi ty!"
"Ano, to jsem já. Povedu tě dál na tvé cestě."
"Já myslela, že už tě neuvidím!"
Jakmile se světlo zeslabilo, rozběhla jsem se k jednorožci a zavěsila se mu na krk. Zabořila jsem svůj obličej do jeho hebké třpytivé hřívy a užívala si tu velkou radost z opětovného setkání s mým průvodcem.
"Není žádný důvod, proč bys mě už neměla vidět. Řekl jsem ti, že budu stále s tebou."
"Já vím. Ale jen v srdci... Jako vzpomínka... Jako pouto ze sdílení toho jablka..."
"Jen v srdci? V srdci jsem ti mnohem blíž než takto. Aniž bys mě musela vidět, cítíš mou přítomnost ve svém srdci. A to je o moc cennější než přítomnost fyzická. Záleží, jestli pro tebe víc znamená láska nebo hmota."
"Máš pravdu. Trochu se stydím."
"Nestyď se. Stále se ještě učíš. I já se stále učím." zamrkal na mě.
"Pověz mi, jak je možné, že mě teď doprovázíš, když jsi mi předtím řekl, že tvá úloha je pouze úvod pro nové návštěvníky?"
"Byl jsem povolán k tomu, abych doprovázel tebe na tvé cestě. Vysvětlení, které jsem ti poskytl dříve, ti mělo ukázat, že okruh tvých přátel se mění v závislosti na tom, jak právě rosteš a čím se zabýváš. Abys neměla strach z toho, že někteří odcházejí a přicházejí noví. To jsi pochopila. Franco ti ukázal podstatné věci, které bych ti však já nemohl předvést stejným způsobem - to jistě chápeš." usmál se Alex a já přikývla.
(Tak klidná bytost s něžným vyzařováním by nemohla sjíždět po zadku písečný svah :-)
"A co Max? Co bude s ním?"
"Pozná svého nového průvodce. Já mu ukázal začátek, Franco mu předal některé důležité informace, aby pochopil to, co se bude učit, a teď se setká se svým osobním průvodcem, jakým jsem třeba já pro tebe."
"To jsem ráda. Z Franca moc nadšený nebyl..."
"Ale byl." pousmál se jednorožec a naklonil hlavu na stranu. "Jen to tak navenek neprojevoval."
"Měla jsem dojem, že byl spíš vyděšený."
"To ano. Protože jsi neviděla do jeho nitra. On si vše prožívá sám ve svém nitru. A protože nechce, aby ostatní věděli, jak věci vnímá, nemohla jsi to poznat."
"Ale ty to poznáš, viď?"
"Já nejsem člověk. On své nitro uzavřel před lidmi, protože jim nedůvěřuje. Před všemi lidmi. Ne před námi. Proto my do něj vidět můžeme, ale tobě to dovoleno není. Tím, že respektuješ jeho postoj, přinášíš do vašeho vztahu harmonii. Nesnaž se do něj vidět, pochop ho."
"Já mu rozumím, Alexi. Vím, jak mu asi je."
"Mezi vámi je hlavním rozdílem povaha. Ty jsi otevřená a on uzavřený. Proto mu v některých oblastech nerozumíš. Ale ať už jsou lidé jací chtějí, jedno je spojí vždy, a to je láska. Láska, kterou nosíš ve svém srdci."

Alex mě vedl podél řeky tekoucí na okraji lesa. Nad hlavami nám létali ptáci a v čiré vodě byla vidět spousta spokojených ryb.
"Vidíš je?" zeptal se mě. "Jsou němé. Nemluví s ostatními. Žijí pod vodou, kde mají svůj vlastní svět, v němž se cítí dobře. Nevytahuj je na sucho, kde jsi ty, jen abys jim porozuměla, co říkají. Nech je tam a bude mezi vámi panovat harmonie. Jakmile s těmi rybami souzníš díky lásce ke všem bytostem, porozumíš jim, aniž bys je musela vytahovat nad hladinu nebo sebe potápět. Láska ti pomůže pochopit i tu nejuzavřenější duši. Díky respektování jejího světa a díky harmonii můžeš docílit toho, že se ti jednou ta duše sama otevře."
"Rozumím. Děkuju. Jsem ráda, že mě zase provázíš ty."
"To je vzájemné." uklonil se Alex. "Neboť jsme spojeni láskou."