Naděje?

Anotace: Je ta poslední co umírá, ale jednou zemře

Bylo ticho. Kam jsem se to kruci dostala, ptám se sama sebe. Nevypadá to ani jako peklo, ani jako nebe. Nevím proč, ale vždycky jsem si představovala, že po smrti se dostaneme buď do pekla, nebo do nebe. Popravdě jsem spíš počítala s peklem. Ale tohle se mojí představě pekla nepodobalo. Byla to louka? Ale na louce přece rostou květiny. Ne, tohle nebyla louka. Ale kde to teda jsem?
Najednou jsem byla zase úplně jinde. Ocitla jsem se ve starém domě. V koutě stála žena nad dětskou postýlkou. V ní leželo dítě a žena se nad ním skláněla. Naříkala. Najednou jsem cítila, jak slábnu. Podlomily se mi nohy, třásly se mi ruce, když v tom zazvonil telefon. Žena mluvila s někým na druhé straně, a já nevěděla s kým. Když domluvila, cítila jsem, jak se mi vrací do rukou a nohou zase síla. Nechápala jsem, co se děje.
A už jsem stála zase na té louce, co nebyla loukou. Ale ani jsem se nerozhlídla už jsem byla zase v nějakém pokoji. Pokoj byl vymalován příjemnou žlutou barvou, Nábytek byl moderně zařízený, všechno perfektně uklizené, a v koutě se krčila dívka, které mohlo být tak patnáct let. Plakala. Když jsem se ocitla v pokoji, vůbec jsem nemohla dýchat. Snažila jsem se ze všech sil se nadechnout a když se mi to podařilo, dívka přestala brečet a usmála se. Oblékla se a zmizela z pokoje. Opět jsem ničemu nerozuměla.
Na otázky ale nebyl čas. Zase jsem stála na té louce, která se čím dál méně podobala louce. Chtěla jsem se jít podívat po okolí. Šla jsem, kam mě napadlo. V dálce jsem spatřila pohyb.
Ale to už jsem stála na okraji mostu. Strašně jsem se lekla, ale pak jsem si uvědomila, že jsem mrtvá. Mrtví přece nemohou znovu zemřít, nebo ano? Z těchto myšlenek mě vytrhlo zjištění, že tam nestojím sama. Vedle mě jsem spatřila muže, který se tak tak držel zábradlí. Mumlal si něco pro sebe. Málem jsem žuchla dolů, jak se mi udělalo špatně. Začala mi třeštit hlava a pálit na prsou... V tom jsem se neudržela a spadla jsem dolů. Cítila jsem ránu, asi tak jako kdybych spadla do peřin. Ještě jsem matně zaslechla, jak vedle mě dopadl muž, který před chvílí stál se mnou na mostě.
A teď stojím na louce, která už vypadá zcela přesně jako louka. Kolem mě chodí spoustu lidí. Jeden muž se u mě zastavil a dal se se mnou do řeči. Ptal se mě, jaké to bylo. Nechápala jsem, na co se mě ptá. Zeptala jsem se ho, co chce slyšet. A on se mě zeptal znovu:"Jaké to je, být nadějí?"

V tu chvíli jsem všechno pochopila...