Hrozně zlá ženská

Anotace: Život s námi hraje docela levou

No ano. Vyrazila mě z práce, jen jsem se tam ráno objevil. Pro nic, za nic. Jenom tak. Měla zase svůj den. Dělalo jí to zřejmou radost. Vždycky, když chtěla někoho vypakovat, hledala si oběť u toho, kdo to potřeboval nejméně. Přede mnou vyrazila pana Potočníka. Právě se jim narodilo první dítě. Někdo jí to donesl a už jel. Dneska jsem to odsral já. Ani jsem se po ránu nestačil uvítat v kanceláři a už jsem se loučil.
Tramvají jsem dojel na národní. V kiosku u metra jsem se stavěl na panáka. Koupil jsem si trojitou vodku a hledal jsem volné místo. Chtěl jsem být sám. Až u stolku vzadu stál jen jeden chlap. Postavil jsem si vodku na stolek a zapaloval jsem si cigaretu. Chlápek měl o stolek opřené berle a spíš visel za okraj, než stál. Kouknul jsem se pod stolek. Neměl nohy.
"Co čumíš?"
"Nemáte nohy."
"To vím taky."
"Tak jo, napijeme se."
Vypadalo to, jakoby byl ožralej, jak se tam tak opíral lokty o stůl, aby se nesesunul dolů.
"Jak jste sem došel?"
"Co je ti po tom? Po svejch."
"To musí jít dost blbě, bez nohou. Jak držíte balanc, že s těma berlema nespadnete na hubu?"
"Chceš to vědět? Takhle."
Zvednul jednu berli. Na konci měl míst toho gumovýho špuntu přidělanou botu. Obrovskou botu, snad pětačtyřicítku. Koukl jsem pod stůl. Na druhý berli měl botu taky.
"Základnu musíš mít. To je fór, co?"
Zaklepal si na čelo. Dál jsem byl zticha. Upíjel jsem vodku a přemýšlel, jak s tím šílenstvím může chodit. Ten chlápek zatím dopil svojí skleničku a povídá mi: "Chceš taky ještě vodku?"
"Jo. Počkejte, já tam dojdu."
"Ne, ne. Dojdu tam sám. Dokud ještě mohu dojít pro panáka, tak jsem nezávislej, svobodnej. Chápeš?"
Nějak se vmotal do těch svejch obutejch berlí a šel ke kiosku pro panáky. Vypadalo to děsně komicky, to tělo na těch berlích. Za chvíli se vrátil a přinesl dva panáky vodky. Berle zase postavil vedle sebe a vklínil se za stolek.
"To jste trénoval asi dlouho, co?"
"To si piš!"
"Nic mi do toho není, že jo, ale jak jste k tomu přišel?"
"To mi udělala ta moje květinka. Ona má takový kytkový jméno, tak jí říkám květinka. Já jí děsně kvůli tomu kytkovýmu jménu miloval. Měli jsme se brát. Jednou zajížděla do garáže. Ženský nikdy neumějí pořádně jezdit. Něco při tom zblbla. Co, to z ní nikdy nikdo nedostal. Mě tím auťákem narazila na zeď."
"Vzali jste se pak?"
"Ne, začala mě nenávidět. Asi nějak měla výčitky svědomí a proto se o mě stará."
"To se taky dá o někoho starat z nenávisti?"
"U mladý holky se to nepozná. To si myslíš, že tě miluje. Až pak se z lásky stane nenávist. Když už si je jistá, že má navrch.
Při tej nehodě mi to urazilo koule. Já jsem mrtvej na spodek, víš. To je šíleně zlá ženská. Když mě chce trápit, začne si to přede mnou dělat. Jen tak, sama se sebou. Víš, jak je to hnusný, když se tam přede mnou svíjí a řve rozkoší a já nemůžu vůbec nic? Jenom čumím a vztek se mnou cloumá. To tě to tak ponižuje, když chceš a nemůžeš!"
"Tak co od ní neutečete?"
"To nejde. Mám tam základnu. Stabilitu."
"To abyste nepadnul na hubu?"
"Tak nějak. Je to podobný."
Chvíli jsme jen tak stáli a civěli na lidi. Z metra vyběhl kluk a za ním fízl. Kluk zdrhal a porazil několik lidí. Za chvíli to polda vzdal. Přál jsem mu to. Chlápek vedle mě se hrabal v kapsách. Pak vyndal z jedný kapsy panenku.
"Víš, co to je?"
"Co by. Panenka."
"Hovno. Znáš woodoo?"
"Na to se dá ještě teď věřit?"
"Nemusíš, ale funguje to."
"Aha. Co s tím děláte?"
"Tak. Mučím jí. Když trpím já, ať i ty druhý."
"Pěkně pošahaný."
"Možná. Mě to dělá hezky. Ví, kolik lidí jí nenávidí? Kdyby mohli, tak jí zabijou. Teď se bojí. Ani do města jít nemůže. Má strach. Hrozně velkej strach."
Chlápek se zasmál. Fakticky na mě z toho smíchu šla hrůza. Dopil vodku a na těch divných berlích šel pro další.
"Čím víc lidem ublíží, tím větší strach má. Jednou zhebne strachy."
"Jak to funguje? Jako to woodoo."
"Takhle," vytáhnul jí špendlík z hlavy, "dneska jí děsně bolela hlava. Určitě někoho vyrazila z práce. Zase další, kdo jí nenávidí. Vidíš ty vlasy? Ty jsou pravý. Sesbíral jsem si je, když byla u holiče. Plazil jsem se k těm vlasům po zemi. To jsem ještě neměl ty berle. Strašlivě mě to ponižovalo. Bez toho by to nefungovalo. Jak cejtíš úzkost, strach?"
"Nevím. Asi někde v zádech. Snad jako mražení."
"To bude dobrý."
Zase se tak podivně zachechtal. Namočil špendlík do vodky a vrazil ho panence mezi lopatky. Všiml jsem si, že panenka se už na některých místech páře.
"Tak! Teď se poser strachy, mrcho zlá."
Začal panenkou tlouct o stůl a pořád se chechtal. Dopil jsem vodku a šel jsem pryč.