Návštěvnost
Tma
Tma
Tma
Autor: Tereza Kiszková
Tma. Je noc, Černočerná tma, která nikde nezačíná a nikde nekončí. Prostě jen tma. Ležím, oči mám doširoka otevřené. Snažím se naslouchat, snad uslyším nějaký zvuk. Co třeba slyšet dech milence ležícího vedle mě. Nic, nic neslyším. Vždyť vedle mě nikdo neleží, jsem v bílém pokoji. Neslyším vůbec nic. Ani ten sebemenší šramot. Tak moc bych si přála zaslechnout alespoň něco. Ale neslyším nic. Snad,..., teď? Ano, mám pocit, že slyším v dálce zvonit kostelní zvony. Snad, pokouším se počítat. Jedna, dvě, tři,... Tři hodiny v noci nebo spíš ráno? To už nevím. Nedovedu si představit, jak je to vůbec možné. A vůbec žiji ještě? Nebo už jsem mrtvá, nevím, myšlenky se mi pletou dohromady. Už nevím ani kdo jsem. Ale chtěla bych vám popsat svůj příběh, ale jaký příběh. Nevím, plete se mi všechno dohromady. Dnes už nevím, jestli to, co se odehrálo byl sen nebo skutečnost. Všechno mám popletené a dny se mi míhají před očima jako barevné šmouhy. Vlastně dnes už nejsou ani ty šmouhy barevné, vše se změnilo, zbyla jen ta tma. Pokoj mám vystlaný bílými matracemi nebo jsem měla? Nevím, možná už nejsem. Už to nevím. Ty matrace tam mám prý, abych si neublížila a hrozně bych si přála vědět proč a jak jsem se tu dostala. Ale to už se dnes nedozvím. Zbyla už jen ta tma a myšlenky, které jsou zmatené. Chci vám vyprávět svůj příběh a rozhodla jsem se, že ho budu vykládat i kdybych měla být už po smrti. Chci vám ten příběh říct, ale nevím, jestli mi budete věřit. Ten příběh je krásný, plný lásky. Hrozně mě bolí, když na to vzpomínám. A je těžké odlišovat realitu od snů, ale pokusím se vám ho vypovědět, tak jak si myslím, že se stal.
Byl krásný sluneční den. Nevím, jestli to bylo pondělí nebo neděle. Ale vím, že ten den byl krásný. Vzbudila jsem se celá nevyspalá. Víte, nikdy jsem nesnášela dobře vstávání na budík. Ale musela jsem. Ano, bylo to úterý, protože jsem spěchala na 9 hodin do práce. Abyste tomu rozuměli. Jsem zvyklá spát hodně. Někteří přátelé říkají, že spím až moc. Ale já s nimi nesouhlasím. Ten den jsem vstávala už v 7 hodin, ale dlouho jsem se v noci převalovala a nemohla jsem usnout. Mám to do práce 20 minut jízdy autobusem, ale ten den jsem věděla, že musím jít pěšky. Pracuji jako úřednice za přepážkou, spousta lidí říká, že to není dobrá práce, ale mě ta práce hrozně moc baví. Vlastně ani nevím, co mě na ní tolik baví. Možná to bylo pozorování lidí. Každý den jich přišlo strašně moc a já jsem je mohla pozorovat z bezpečí. Nebo jsem se jenom cítila bezpečně díky tomu sklu, které mě dělilo od venkovního světa. Nevím, chodili za mnou různí lidé. Ale ten den byl něčím zvláštní. Zdál se mi zvláštní od samého rána. Vlastně se mi ten den ani nelíbil a do práce jsem s chutí nešla. Chtěla bych říct, že mi pohyb na čerstvém vzduchu udělal dobře, ale asi to tak není. Když jsem přišla do práce, měla jsem ze všeho špatný pocit. A pak se to stalo. Asi nevíte co a já bych vám to měla pěkně povědět. Přišel za mnou k přepážce muž. Říkám za mnou, protože jsem měla pocit, že ten člověk tam musel přijít kvůli mně. Byl to krásný urostlý muž. No, kamarádka by řekla přesně tvůj typ. Moc se mi líbil. V průběhu dne se tam ten muž vrátil ještě několikrát. Dneska už nevím, co po mně chtěl a myslím, že jsem to nevěděla ani tehdy. Byla jsem z něj unesená. A to tak moc, že jsem si nezapsala ani jeho jméno a vlastně ani jeho adresu. Možná, kdybych to udělala, tak ten příběh nemá pokračování. Ten večer, když jsem přišla domů jsem myslela jenom na pana Tajemného. Řekla jsem si, že toho muže musím „dostat“. V noci jsem vymýšlela plány, jak se k němu dostanu a myslím, že na takové věci jsem vážně dobrá. Všechno jsem si napsala přesně krok po kroku. A pak jsem to začala realizovat. Najednou jsem nepotřebovala spát, poháněla mě touha udělat všechno tak, jak jsem si to naplánovala. Nevím už jak dlouho mi trvalo ho vyhledat. Byl to možná rok nebo dva. Taky to mohl být týden. To nevím, ale mě to připadalo jako celá věčnost. Svůj plán už jsem znala nazpaměť. Nepotřebovala jsem žádné pomocné papírky, věděla jsem přesně co chci udělat. Když vám to tak vykládám, mám pocit, že mě musel někdo ovládat. Že jsem byla v moci ďábla. Takové myšlenky nemohly přijít z mojí hlavy, ale líbily se mi to. Hrozně moc se mi to celé líbilo. Byl to opravdu ďábelský plán. Psala jsem mu dopisy, spoustu dopisů. Nedbala jsem na to, že mě ten muž nezná, že vůbec neví o koho jde. Psala jsem mu ty dopisy, protože jsem je psát chtěla. Ale on? Nevšímal si mě! Přála jsem si s ním vyjít. Přála jsem si, aby mi odepsal alespoň na jeden dopis, ale on neudělal nic. Vůbec nic! Chtěla jsem ho více poznat. Chtěla jsem, aby poznal on mě. Chtěla jsem, aby pochopil, že jsem správná ženská, ale on prostě neměl zájem. A co jsem udělala já?! Vlastně už ani nevím. Ono všechno vzniklo už nějak samo. Snad se teď vzbudím a zjistím, že se mi to všechno jenom zdá. Ale vypadá to, že nespím. Je ráno, zrovna mi do pokoje vlezla ošetřovatelka. Ptá se mě, co si tady spisuji. Odpovídám jí, že jí do toho nic není. Že papír a tužku mi ještě nezakázali. Jo, čeká mě ranní hygiena a pravidelná porce léků. Nějaká sedativa, to asi abych nezačala vyvádět. Mají ze mě strach, ale já vůbec nechápu proč, vždyť jsem nic špatného neprovedla. Nebo provedla? Nevím. Musím ty léky spolknout, proč nade mnou pořád stojí. Stojí nade mnou pokaždé, tak dlouho, dokud je všechny nespolykám. Snad to budu moct dopsat. Pronásledovala jsem toho muže. Nevšímal si mě a já mu chtěla dokázat, že jsem tady. Že žiji, a že mi není lhostejný. Až jednoho dne jsem se k němu přiblížila tak blízko, že neměl šanci si mě nevšimnout. Byli jsme sami. Úplně sami v tmavé uličce, nic tam nebylo slyšet a byla tam tma. Ach, tak krásně voněl. Vychutnávala jsem si jeho vůni a pak jsem mu s ďábelským uchechtnutím vrazila nůž do břicha. Byla jsem u něj tak blízko. Cítila jsem jeho dech na své tváři a vášnivě mu přiložila své rty na jeho. Byl to slastný pocit. Jako když se had ovíjí kolem své oběti a ví, že ho čeká chutná večeře. A jeho krev mi stékala po pažích. Bylo to jako pohlazení saténovým šátkem. Bylo mi nádherně. Tak nádherný pocit, to si nedovedete ani představit. Nůž jsem do něj zabodla ještě několikrát. A on mi umřel v náruči. Cítila jsem se nádherně. Byl to první muž, který umřel kvůli mně. Už nevím přesně, co jsem udělala s tím nožem. Ale mám takový pocit, že jsem ho umyla a používala dále ke krájení masa. Jak příznačné to bylo. A jak jsem to měla krásně vymyšlené. Znovu mi do pokoje vešla ošetřovatelka, co tady pořád chtějí? Volají mě na nějakou skupinovou terapii. Co to má probůh být? Řeknu jí, že mi je hrozně špatně, musím to dopsat dřív, než se mi všechny myšlenky smísí a zůstane mi v hlavě už jen tma. Umřel mi v náruči a já doufala, že teď už mě chce milovat, že už si mě zapamatuje navěky. A dnes už nevím, jestli to byl výplod mé fantazie nebo skutečnost, ale já toho člověka vídávám. Slýchala jsem jeho kroky a vím, že mě pronásledoval. Určitě mě chtěl ještě jednou políbit. Jsem si jistá, že se mu to líbilo. Takový polibek nikdy od žádné nedostal. Ale nikdy mi nic neřekl. Škoda. Avšak láska je pomíjivá. Věděla jsem o něm jen díky tomu, že za mnou chodil. Já se mu vysmívala. Říkávala jsem mu, že si chce vychutnat krásu polibku a on se vždycky jenom usmál. Alespoň si myslím, že se usmál. Ale láska je opravdu pomíjivá. Zahořela jsem znovu plamenem. Tentokráte to bylo jiné. Ten muž mě neodmítal. Všude kam jsem šla já šel i ten předešlý, ale mě to nevadilo nechtěla jsem se ho zbavit, však ať se podívá na lásku dvou lidí. Bylo to ode mě asi škaredé, ale i kdybych chtěla, stejně jsem se ho nemohla zbavit. A zažívala jsem stejné pocity jako předtím. V noci jsem nemohla spát a vymýšlela jsem plány, jak dostat toho nového člověka. Věděla jsem, že to nebude těžké. Ale chtěla jsem to udělat tak, aby se mi to líbilo. Chtěla jsem znovu prožít ten slastný pocit. Nikdy dřív jsem nezažila nic tak krásného. Tak jsem vymyslela plán. Byla hluboká noc a já se vydala na procházku. Neznám téměř nic krásnějšího, než se procházet nočním lesem. A nebyla jsem tam sama. V tu chvíli jsem toho člověka bytostně nenáviděla. Udělala jsem krok a on ho udělal taky. Dýchal stejně jako já a já jsem znovu zatoužila po kouzlu posledního vášnivého polibku. Po polibku před jeho smrtí. Věděla jsem, že svůj plán mám dokonale připravený. Že jej můžu vykonat. Zavolala jsem svému příteli. Přijel téměř okamžitě. Skoro jsem si nestačila zout boty a nachystat led do nádoby. Nechtěla jsem ho dát k ledu. Ale nadrtit sklo zabere něco málo času. Sotva jsem všechno připravila zazvonil zvonek. Šla jsem ke dveřím a můj bývalý „milenec“ tam stál taky. Chtěl ho varovat, ale naštěstí neměl tolik síly, aby to zvládl. A přesto jsem čekala, jestli se mu to nepovede. Nepovedlo. Vlastně ani nevím proč jsem čekala, vždyť jsem neudělala nic špatného a nechystala jsem se nic špatného udělat. Zeptala jsem se ho, jestli nechce něčeho napít. Nabídla jsem mu whiskey s ledem. Neodmítl. Dostal notnou dávku pití a ještě větší dávku ledu. Říkal, že je moc dobrá. Umíral krásnou pomalou smrtí. Trvalo tak dlouho, jak jen jsem potřebovala. Alespoň jsem si neušpinila postel. A ten předešlý? Díval se na nás. Díval se, jak se spolu milujeme. Bylo to jeho poslední milování. Ale to on nevěděl. Snažila jsem se, aby si to ještě naposledy užil. Cítila jsem, jak z něj vyprchává život. Ach. Bylo to tak krásné. Říkala jsem mu, že život a láska je pomíjivá. A on to nemohl nebo nechtěl pochopit. To nevím, jsem si jen jistá, že to nepochopil. A pak umřel. Zavolala jsem pohřebáky, že mám v posteli mrtvého chlapa. Na nic se mě neptali. Tedy ptali, tak jsem jim řekla, co jsem jim řekla. Pak přišel lékař, podíval se na věk a řekl, že to byla srdeční zástava. Žádný div, nebyl nejmladší. Měla jsem to opravdu moc dobře vymyšlené. Byl to slastný pocit vědět, že ten člověk není už na tomto světě. Byl to slastný pocit vědět, že se mi můj plán bezezbytku vydařil. A dál mě neprovázeli už jenom jedny kroky. Nevím, o čem se ti dva spolu bavili, ale měla jsem pocit, že si dobře rozumějí. Myslím, že se jim to oběma líbilo. Ale stále jsem neměla dost. Chtěla jsem se mstít všem mužům tohoto světa? Nevím a nevím vůbec, proč bych to měla dělat. Spíš si myslím, že mě ten pocit naplňoval. Věřila jsem, že alespoň nějaký muž je za mě ochotný položit život, i když to bylo takovým způsobem. Ale oni o ničem nevěděli. Už toho nešlo nechat. Byla jsem jako vyprahlá studna. Nikdy jsem se necítila tak sama, tak opuštěná. Přinášelo mi to všechno tolik slasti. To si nikdo z vás nedokáže představit. A tolik radosti. Bylo to nádherné. Vymýšlela jsem stále nové a nové způsoby, jak dosáhnout svého cíle. A všechny mi bezmezně prošly. Věděla jsem, že mi projdou, protože mí milenci už nemohli promluvit. Myslím, že si docela dobře popovídali mezi sebou, ale na mě měli ruce krátké. Bohužel jenom po nějakou dobu. Pak jejich síly rostly. Vůbec nevím, jak se to stalo. Jak se vůbec taková věc může stát, ale začali se mnou mluvit. A bylo jich moc. Už jich bylo moc. Přála jsem si, aby všichni zmizeli. Aby mi nemluvili do života, ale oni zmizet nechtěli. Tvrdili mi, že co jsem si navařila, to mám. Jak to tak píšu, říkám si, že jsem mohla být mnohem horší mohla jsem si z nich udělat alespoň polévku a strčit je do mrazničky. Ale bohužel na to už je teď pozdě. V tuto chvíli si opravdu moc přeji se probudit. To, co se stalo potom už nebylo krásné, i když na chvilku ještě ano. Ale bohužel ne na moc dlouho. Chtěla bych si říct, že to všechno potom byl zlý sen. A já jsem se ho zúčastnila jen jako divák. Možná to tak bylo, ale myslím si, že spíše ne. Všude kolem je vidím. Tedy teď už vidím jenom tmu. Ale předtím jsem je viděla, pořád a všude. Bylo jich 15. 15 je přímo magické číslo. Tolik síly a energie z ní plyne. A oni, oni to celé tak strašně kazí. Mysleli si, že teď to zpraví. Ale je po všem. Bylo to krásné a s každým jenom jednou. A pokaždé to bylo jiné. Ach, tak krásný pocit, chtěla bych to zažít ještě jednou. Alespoň jednou. Kdybych si mohla vybrat, vybrala bych si toho patnáctého. Mám pocit, že mi někdo vymývá hlavu, musím to napsat dřív, než zapomenu, co jsem všechno chtěla říct, co jsem chtěla udělat. Tma. Zase tma. Ať to ještě chvíli počká, prosím. S tím 15 to bylo nejkrásnější. Zatoužila jsem po něčem zvláštním, už mě nebavily lodě, střepy, lana, nože, palice. Už ne. Ani biče s olověnými kulačkami. Chtěla jsem něco krásného, něco nového. A pak jsem potkala toho muže. Byl to ředitel pitevny. Ten muž byl nádherný. Žádný z těch předchozích se mu nevyrovnal. Prošlo mu pod rukama tolik mrtvol a přesto jeho ruce zůstávaly stále tak jemné, tak pozorné. Řekla jsem si, že ten muž musí být můj. Můj, jen můj. A byl, přímo tam v paláci. V pitevním sále. Připadala jsem si jako královna. Měla jsem v ruce žezlo a vládla jsem mocnými nástroji. Mohla jsem si na něm vyzkoušet všechny možné i nemožné techniky. Řezy hlubší a povrchní. A on se na mě usmíval. Ze začátku mi dokonce radil, jak mám říznout. Bylo to nádherné. Byl krásný, krásný k zulíbání. Dívalo se na mě všech 14 tváří. A tvářili se nemálo zhnuseně. Ještě dneska nechápu, proč se na mě dívali, když se jim to nelíbilo. Ale byla to jejich věc. Bohužel v mé korunovační místnosti měli kamery. Kdyby je tam neměli, tak asi neskončíme na čísle 15, mohla bych být ráda, to číslo je pro mě velice mocné. A brzy se rozšíří ještě o jednoho. Ano bud jich 16. A pak... přijeli si pro mě. Vůbec nevím, jak se to seběhlo, bylo to všechno moc rychlé. Něco mi píchli, nevím, co to bylo. Ale od té doby vidím jenom tmu. Černou tmu. Je všude kolem. Obklopuje mě. Dneska mi zapomněli dát kelímek. Nebudu jim to připomínat. Dali mi skleničku. Mám dovoleno chodit volně po pokoji. Chci je všechny ještě jednou políbit a vím, že se mi to splní, už za chvíli. Dívám se ze zamřížovaného okna. Chovám se jak blázen. Je mi to líto. Ale vždyť mi nemá co být líto. Je to nádherné. Krásný pocit, že už je brzy všechny uvidím. A pak každého z nich políbím. Možná mi konečně něco řeknou. Tma. Sklenička. Vidím všech 15 mrtvých. Jako na zavolanou. Už jdu za vámi mí drazí přátelé, mí drazí milenci. Tma. Zděšený hlas ošetřovatelky. Teď už mě nezachráníte. Poslední chvíle mého pozemského života už jsou pryč. Tma. Už navždy jenom tma.
Autor: Tereza Kiszková
Tma. Je noc, Černočerná tma, která nikde nezačíná a nikde nekončí. Prostě jen tma. Ležím, oči mám doširoka otevřené. Snažím se naslouchat, snad uslyším nějaký zvuk. Co třeba slyšet dech milence ležícího vedle mě. Nic, nic neslyším. Vždyť vedle mě nikdo neleží, jsem v bílém pokoji. Neslyším vůbec nic. Ani ten sebemenší šramot. Tak moc bych si přála zaslechnout alespoň něco. Ale neslyším nic. Snad,..., teď? Ano, mám pocit, že slyším v dálce zvonit kostelní zvony. Snad, pokouším se počítat. Jedna, dvě, tři,... Tři hodiny v noci nebo spíš ráno? To už nevím. Nedovedu si představit, jak je to vůbec možné. A vůbec žiji ještě? Nebo už jsem mrtvá, nevím, myšlenky se mi pletou dohromady. Už nevím ani kdo jsem. Ale chtěla bych vám popsat svůj příběh, ale jaký příběh. Nevím, plete se mi všechno dohromady. Dnes už nevím, jestli to, co se odehrálo byl sen nebo skutečnost. Všechno mám popletené a dny se mi míhají před očima jako barevné šmouhy. Vlastně dnes už nejsou ani ty šmouhy barevné, vše se změnilo, zbyla jen ta tma. Pokoj mám vystlaný bílými matracemi nebo jsem měla? Nevím, možná už nejsem. Už to nevím. Ty matrace tam mám prý, abych si neublížila a hrozně bych si přála vědět proč a jak jsem se tu dostala. Ale to už se dnes nedozvím. Zbyla už jen ta tma a myšlenky, které jsou zmatené. Chci vám vyprávět svůj příběh a rozhodla jsem se, že ho budu vykládat i kdybych měla být už po smrti. Chci vám ten příběh říct, ale nevím, jestli mi budete věřit. Ten příběh je krásný, plný lásky. Hrozně mě bolí, když na to vzpomínám. A je těžké odlišovat realitu od snů, ale pokusím se vám ho vypovědět, tak jak si myslím, že se stal.
Byl krásný sluneční den. Nevím, jestli to bylo pondělí nebo neděle. Ale vím, že ten den byl krásný. Vzbudila jsem se celá nevyspalá. Víte, nikdy jsem nesnášela dobře vstávání na budík. Ale musela jsem. Ano, bylo to úterý, protože jsem spěchala na 9 hodin do práce. Abyste tomu rozuměli. Jsem zvyklá spát hodně. Někteří přátelé říkají, že spím až moc. Ale já s nimi nesouhlasím. Ten den jsem vstávala už v 7 hodin, ale dlouho jsem se v noci převalovala a nemohla jsem usnout. Mám to do práce 20 minut jízdy autobusem, ale ten den jsem věděla, že musím jít pěšky. Pracuji jako úřednice za přepážkou, spousta lidí říká, že to není dobrá práce, ale mě ta práce hrozně moc baví. Vlastně ani nevím, co mě na ní tolik baví. Možná to bylo pozorování lidí. Každý den jich přišlo strašně moc a já jsem je mohla pozorovat z bezpečí. Nebo jsem se jenom cítila bezpečně díky tomu sklu, které mě dělilo od venkovního světa. Nevím, chodili za mnou různí lidé. Ale ten den byl něčím zvláštní. Zdál se mi zvláštní od samého rána. Vlastně se mi ten den ani nelíbil a do práce jsem s chutí nešla. Chtěla bych říct, že mi pohyb na čerstvém vzduchu udělal dobře, ale asi to tak není. Když jsem přišla do práce, měla jsem ze všeho špatný pocit. A pak se to stalo. Asi nevíte co a já bych vám to měla pěkně povědět. Přišel za mnou k přepážce muž. Říkám za mnou, protože jsem měla pocit, že ten člověk tam musel přijít kvůli mně. Byl to krásný urostlý muž. No, kamarádka by řekla přesně tvůj typ. Moc se mi líbil. V průběhu dne se tam ten muž vrátil ještě několikrát. Dneska už nevím, co po mně chtěl a myslím, že jsem to nevěděla ani tehdy. Byla jsem z něj unesená. A to tak moc, že jsem si nezapsala ani jeho jméno a vlastně ani jeho adresu. Možná, kdybych to udělala, tak ten příběh nemá pokračování. Ten večer, když jsem přišla domů jsem myslela jenom na pana Tajemného. Řekla jsem si, že toho muže musím „dostat“. V noci jsem vymýšlela plány, jak se k němu dostanu a myslím, že na takové věci jsem vážně dobrá. Všechno jsem si napsala přesně krok po kroku. A pak jsem to začala realizovat. Najednou jsem nepotřebovala spát, poháněla mě touha udělat všechno tak, jak jsem si to naplánovala. Nevím už jak dlouho mi trvalo ho vyhledat. Byl to možná rok nebo dva. Taky to mohl být týden. To nevím, ale mě to připadalo jako celá věčnost. Svůj plán už jsem znala nazpaměť. Nepotřebovala jsem žádné pomocné papírky, věděla jsem přesně co chci udělat. Když vám to tak vykládám, mám pocit, že mě musel někdo ovládat. Že jsem byla v moci ďábla. Takové myšlenky nemohly přijít z mojí hlavy, ale líbily se mi to. Hrozně moc se mi to celé líbilo. Byl to opravdu ďábelský plán. Psala jsem mu dopisy, spoustu dopisů. Nedbala jsem na to, že mě ten muž nezná, že vůbec neví o koho jde. Psala jsem mu ty dopisy, protože jsem je psát chtěla. Ale on? Nevšímal si mě! Přála jsem si s ním vyjít. Přála jsem si, aby mi odepsal alespoň na jeden dopis, ale on neudělal nic. Vůbec nic! Chtěla jsem ho více poznat. Chtěla jsem, aby poznal on mě. Chtěla jsem, aby pochopil, že jsem správná ženská, ale on prostě neměl zájem. A co jsem udělala já?! Vlastně už ani nevím. Ono všechno vzniklo už nějak samo. Snad se teď vzbudím a zjistím, že se mi to všechno jenom zdá. Ale vypadá to, že nespím. Je ráno, zrovna mi do pokoje vlezla ošetřovatelka. Ptá se mě, co si tady spisuji. Odpovídám jí, že jí do toho nic není. Že papír a tužku mi ještě nezakázali. Jo, čeká mě ranní hygiena a pravidelná porce léků. Nějaká sedativa, to asi abych nezačala vyvádět. Mají ze mě strach, ale já vůbec nechápu proč, vždyť jsem nic špatného neprovedla. Nebo provedla? Nevím. Musím ty léky spolknout, proč nade mnou pořád stojí. Stojí nade mnou pokaždé, tak dlouho, dokud je všechny nespolykám. Snad to budu moct dopsat. Pronásledovala jsem toho muže. Nevšímal si mě a já mu chtěla dokázat, že jsem tady. Že žiji, a že mi není lhostejný. Až jednoho dne jsem se k němu přiblížila tak blízko, že neměl šanci si mě nevšimnout. Byli jsme sami. Úplně sami v tmavé uličce, nic tam nebylo slyšet a byla tam tma. Ach, tak krásně voněl. Vychutnávala jsem si jeho vůni a pak jsem mu s ďábelským uchechtnutím vrazila nůž do břicha. Byla jsem u něj tak blízko. Cítila jsem jeho dech na své tváři a vášnivě mu přiložila své rty na jeho. Byl to slastný pocit. Jako když se had ovíjí kolem své oběti a ví, že ho čeká chutná večeře. A jeho krev mi stékala po pažích. Bylo to jako pohlazení saténovým šátkem. Bylo mi nádherně. Tak nádherný pocit, to si nedovedete ani představit. Nůž jsem do něj zabodla ještě několikrát. A on mi umřel v náruči. Cítila jsem se nádherně. Byl to první muž, který umřel kvůli mně. Už nevím přesně, co jsem udělala s tím nožem. Ale mám takový pocit, že jsem ho umyla a používala dále ke krájení masa. Jak příznačné to bylo. A jak jsem to měla krásně vymyšlené. Znovu mi do pokoje vešla ošetřovatelka, co tady pořád chtějí? Volají mě na nějakou skupinovou terapii. Co to má probůh být? Řeknu jí, že mi je hrozně špatně, musím to dopsat dřív, než se mi všechny myšlenky smísí a zůstane mi v hlavě už jen tma. Umřel mi v náruči a já doufala, že teď už mě chce milovat, že už si mě zapamatuje navěky. A dnes už nevím, jestli to byl výplod mé fantazie nebo skutečnost, ale já toho člověka vídávám. Slýchala jsem jeho kroky a vím, že mě pronásledoval. Určitě mě chtěl ještě jednou políbit. Jsem si jistá, že se mu to líbilo. Takový polibek nikdy od žádné nedostal. Ale nikdy mi nic neřekl. Škoda. Avšak láska je pomíjivá. Věděla jsem o něm jen díky tomu, že za mnou chodil. Já se mu vysmívala. Říkávala jsem mu, že si chce vychutnat krásu polibku a on se vždycky jenom usmál. Alespoň si myslím, že se usmál. Ale láska je opravdu pomíjivá. Zahořela jsem znovu plamenem. Tentokráte to bylo jiné. Ten muž mě neodmítal. Všude kam jsem šla já šel i ten předešlý, ale mě to nevadilo nechtěla jsem se ho zbavit, však ať se podívá na lásku dvou lidí. Bylo to ode mě asi škaredé, ale i kdybych chtěla, stejně jsem se ho nemohla zbavit. A zažívala jsem stejné pocity jako předtím. V noci jsem nemohla spát a vymýšlela jsem plány, jak dostat toho nového člověka. Věděla jsem, že to nebude těžké. Ale chtěla jsem to udělat tak, aby se mi to líbilo. Chtěla jsem znovu prožít ten slastný pocit. Nikdy dřív jsem nezažila nic tak krásného. Tak jsem vymyslela plán. Byla hluboká noc a já se vydala na procházku. Neznám téměř nic krásnějšího, než se procházet nočním lesem. A nebyla jsem tam sama. V tu chvíli jsem toho člověka bytostně nenáviděla. Udělala jsem krok a on ho udělal taky. Dýchal stejně jako já a já jsem znovu zatoužila po kouzlu posledního vášnivého polibku. Po polibku před jeho smrtí. Věděla jsem, že svůj plán mám dokonale připravený. Že jej můžu vykonat. Zavolala jsem svému příteli. Přijel téměř okamžitě. Skoro jsem si nestačila zout boty a nachystat led do nádoby. Nechtěla jsem ho dát k ledu. Ale nadrtit sklo zabere něco málo času. Sotva jsem všechno připravila zazvonil zvonek. Šla jsem ke dveřím a můj bývalý „milenec“ tam stál taky. Chtěl ho varovat, ale naštěstí neměl tolik síly, aby to zvládl. A přesto jsem čekala, jestli se mu to nepovede. Nepovedlo. Vlastně ani nevím proč jsem čekala, vždyť jsem neudělala nic špatného a nechystala jsem se nic špatného udělat. Zeptala jsem se ho, jestli nechce něčeho napít. Nabídla jsem mu whiskey s ledem. Neodmítl. Dostal notnou dávku pití a ještě větší dávku ledu. Říkal, že je moc dobrá. Umíral krásnou pomalou smrtí. Trvalo tak dlouho, jak jen jsem potřebovala. Alespoň jsem si neušpinila postel. A ten předešlý? Díval se na nás. Díval se, jak se spolu milujeme. Bylo to jeho poslední milování. Ale to on nevěděl. Snažila jsem se, aby si to ještě naposledy užil. Cítila jsem, jak z něj vyprchává život. Ach. Bylo to tak krásné. Říkala jsem mu, že život a láska je pomíjivá. A on to nemohl nebo nechtěl pochopit. To nevím, jsem si jen jistá, že to nepochopil. A pak umřel. Zavolala jsem pohřebáky, že mám v posteli mrtvého chlapa. Na nic se mě neptali. Tedy ptali, tak jsem jim řekla, co jsem jim řekla. Pak přišel lékař, podíval se na věk a řekl, že to byla srdeční zástava. Žádný div, nebyl nejmladší. Měla jsem to opravdu moc dobře vymyšlené. Byl to slastný pocit vědět, že ten člověk není už na tomto světě. Byl to slastný pocit vědět, že se mi můj plán bezezbytku vydařil. A dál mě neprovázeli už jenom jedny kroky. Nevím, o čem se ti dva spolu bavili, ale měla jsem pocit, že si dobře rozumějí. Myslím, že se jim to oběma líbilo. Ale stále jsem neměla dost. Chtěla jsem se mstít všem mužům tohoto světa? Nevím a nevím vůbec, proč bych to měla dělat. Spíš si myslím, že mě ten pocit naplňoval. Věřila jsem, že alespoň nějaký muž je za mě ochotný položit život, i když to bylo takovým způsobem. Ale oni o ničem nevěděli. Už toho nešlo nechat. Byla jsem jako vyprahlá studna. Nikdy jsem se necítila tak sama, tak opuštěná. Přinášelo mi to všechno tolik slasti. To si nikdo z vás nedokáže představit. A tolik radosti. Bylo to nádherné. Vymýšlela jsem stále nové a nové způsoby, jak dosáhnout svého cíle. A všechny mi bezmezně prošly. Věděla jsem, že mi projdou, protože mí milenci už nemohli promluvit. Myslím, že si docela dobře popovídali mezi sebou, ale na mě měli ruce krátké. Bohužel jenom po nějakou dobu. Pak jejich síly rostly. Vůbec nevím, jak se to stalo. Jak se vůbec taková věc může stát, ale začali se mnou mluvit. A bylo jich moc. Už jich bylo moc. Přála jsem si, aby všichni zmizeli. Aby mi nemluvili do života, ale oni zmizet nechtěli. Tvrdili mi, že co jsem si navařila, to mám. Jak to tak píšu, říkám si, že jsem mohla být mnohem horší mohla jsem si z nich udělat alespoň polévku a strčit je do mrazničky. Ale bohužel na to už je teď pozdě. V tuto chvíli si opravdu moc přeji se probudit. To, co se stalo potom už nebylo krásné, i když na chvilku ještě ano. Ale bohužel ne na moc dlouho. Chtěla bych si říct, že to všechno potom byl zlý sen. A já jsem se ho zúčastnila jen jako divák. Možná to tak bylo, ale myslím si, že spíše ne. Všude kolem je vidím. Tedy teď už vidím jenom tmu. Ale předtím jsem je viděla, pořád a všude. Bylo jich 15. 15 je přímo magické číslo. Tolik síly a energie z ní plyne. A oni, oni to celé tak strašně kazí. Mysleli si, že teď to zpraví. Ale je po všem. Bylo to krásné a s každým jenom jednou. A pokaždé to bylo jiné. Ach, tak krásný pocit, chtěla bych to zažít ještě jednou. Alespoň jednou. Kdybych si mohla vybrat, vybrala bych si toho patnáctého. Mám pocit, že mi někdo vymývá hlavu, musím to napsat dřív, než zapomenu, co jsem všechno chtěla říct, co jsem chtěla udělat. Tma. Zase tma. Ať to ještě chvíli počká, prosím. S tím 15 to bylo nejkrásnější. Zatoužila jsem po něčem zvláštním, už mě nebavily lodě, střepy, lana, nože, palice. Už ne. Ani biče s olověnými kulačkami. Chtěla jsem něco krásného, něco nového. A pak jsem potkala toho muže. Byl to ředitel pitevny. Ten muž byl nádherný. Žádný z těch předchozích se mu nevyrovnal. Prošlo mu pod rukama tolik mrtvol a přesto jeho ruce zůstávaly stále tak jemné, tak pozorné. Řekla jsem si, že ten muž musí být můj. Můj, jen můj. A byl, přímo tam v paláci. V pitevním sále. Připadala jsem si jako královna. Měla jsem v ruce žezlo a vládla jsem mocnými nástroji. Mohla jsem si na něm vyzkoušet všechny možné i nemožné techniky. Řezy hlubší a povrchní. A on se na mě usmíval. Ze začátku mi dokonce radil, jak mám říznout. Bylo to nádherné. Byl krásný, krásný k zulíbání. Dívalo se na mě všech 14 tváří. A tvářili se nemálo zhnuseně. Ještě dneska nechápu, proč se na mě dívali, když se jim to nelíbilo. Ale byla to jejich věc. Bohužel v mé korunovační místnosti měli kamery. Kdyby je tam neměli, tak asi neskončíme na čísle 15, mohla bych být ráda, to číslo je pro mě velice mocné. A brzy se rozšíří ještě o jednoho. Ano bud jich 16. A pak... přijeli si pro mě. Vůbec nevím, jak se to seběhlo, bylo to všechno moc rychlé. Něco mi píchli, nevím, co to bylo. Ale od té doby vidím jenom tmu. Černou tmu. Je všude kolem. Obklopuje mě. Dneska mi zapomněli dát kelímek. Nebudu jim to připomínat. Dali mi skleničku. Mám dovoleno chodit volně po pokoji. Chci je všechny ještě jednou políbit a vím, že se mi to splní, už za chvíli. Dívám se ze zamřížovaného okna. Chovám se jak blázen. Je mi to líto. Ale vždyť mi nemá co být líto. Je to nádherné. Krásný pocit, že už je brzy všechny uvidím. A pak každého z nich políbím. Možná mi konečně něco řeknou. Tma. Sklenička. Vidím všech 15 mrtvých. Jako na zavolanou. Už jdu za vámi mí drazí přátelé, mí drazí milenci. Tma. Zděšený hlas ošetřovatelky. Teď už mě nezachráníte. Poslední chvíle mého pozemského života už jsou pryč. Tma. Už navždy jenom tma.
Komentáře (1)
Komentujících (1)
Doporučit
Tisk