Zlomená křídla 25 - Mlč!

Anotace: ........

Sbírka: Zlomená křídla

Mohlo uplynou několik minut, ale i dost hodin, než se Azrael ve své nové podobě odhodlal vstát a někam odejít. Ale bylo už světlo a svět se začal probouzet k životu, takže musel jednat rychle. Vypadal totiž jako ubožák, čímž by jistě vzbudil pozornost. Většina lidí by nad ním jen mávla rukou, ale někteří by se jistě u pomyslného bezdomce zastavili a mohl též přilákat pozornost policie.
Kam se však ukrýt? Do nebes nemohl, ty už mu nepatřilo.
Hned jako druhá alternativa ho napadl původní úkryt Tristaina. Lepší skryté místo si nedokázal představit. Ale musel počítat s tím, že se mu budou vracet vzpomínky, ať už milé, nebo ty bolestné.
Momentálně byl však tak unaven, že jedinou rozumnou myšlenkou bylo pomyšlení na spánek a postel.
Do kanálu vlezl v jedné z poloprázdných odlehlých ulic a cestu do prohlubně Tristaina našel spíše už popaměti.

Když se probral, byla už venku hluboká noc, což on zatím nevěděl. Po chvilce rozkoukávání se ve tmě, si všiml čísi postavy který stála přímo naproti němu.
„Kdo to je?“ Optal se nejistě. Bez své moci věděl, že je snadno zranitelný.
„Azraeli, probůh, co ti to provedl?“ vyjekne v odpověď Ellanor a vrhne se mu kolem krku.
Anděl si oddychne, ale v tom okamžiku i zpozorní. Vždyť on je už člověk a Ellanor upír.
„Jsem ráda, že žiješ, ale co to s tebou příteli provedli. Vždyť nemáš křídla, ani magie z tebe nesálá.“ Odklonila se a smutně ho pozorovala.
Azrael rozsvítil baterku, kterou těsně před spánkem našel v posteli a ve zkrate Ellanor vypověděl události, které se staly po jejím odchodu od hrobu.
„To je strašné a za všechno můžu já.“ Rozplakala se.
„Ne, tohle je moje chyba. Ty jsi v tom nevinně. Ellanor. Za to může má hloupost a nerozvážnost. A hlavně jsem vystavil v nebezpečí vás dva. Promiň.“ Začal ji konejšit a objal ji. Určitě nedostane chuť na jeho krev.
Ano. Krev je to správné slovo.
„Ellanor, udělala bys pro mě něco moc důležitého? Co by nám obou pomohlo?“ svitla mu v hlavě jedna úžasná myšlenka.
Upírka se na něj podívala. „Povídej.“ Byla zvědavá, co Azrael vymyslel a doufala, že to bude něco, co jim opravdu pomůže.
„Víš, když jsem teď obyčejný člověk a ty upír-“
„Mlč!“ vyjekla. Ihned si domyslela, co jí chtěl říct.
„Ty jsi upír a mohla bys mě-“
„Buď zticha. Neříkej to strašné slovo!“ Samozřejmě že její pudy ji dohnaly k myšlence, jak by nejspíše chutnala jeho krev, ale vždyť to byl Azrael, její přítel.
„Mohla bys mě vysát.“ Dokončil konečně svoji myšlenku.
„Nikdy, k tomuhle se nikdy nesnížím. Ty budeš žít. Musíš!“ šlehla po Azraelovi pohledem, který jasně hovořil o tom, že odpor nepřichází v úvahu.
A tak tu seděli mlčky vedle sebe. Ani jeden z nich se neodvážil cosi říct po těch několik málo minut ticha.
„Půjdeme k hrobu?“ navrhl nakonec Azrael.
Ellanor jen přikývla a vstala.
Cestou se k němu moc nepřibližovala. Ne proto, že by nevěřila svým pudům, ale bála se, že by Azrael udělal něco, co by ji vyprovokovalo.

Jaké bylo překvapení, když u hrobu spatřili postavu mladého muže. Azrael se zarazil a může se zájmem pozoroval. Kvůli ztrátě svých schopností nedokázal zjistit, kdo to je a proč tu je. Nemohl nic. Jen se dívat.
Zato Ellanor začala syčet. Poznala, že je to vlkodlak, a proto se k muži zezadu pomalu vydala. On ji však ucítil, otočil se a vykřikl. Ne však strachem. Byl to spíše nenávistný výkřik.
„Upírka!“
„Vlkodlak!“ zasyčí a vrhne se na něj.