Pouto

Anotace: Může sestra milovat bratra tou největší láskou? A jak to může skončit...

On a ona.
Leželi vedle sebe a ona do toho ticha šeptla otázku: „Co se to se mnou děje? Někdy mám pocit, že mi někdo svírá srdce. Je to bolest, ale taková...jiná, taková příjemná. Nevím, jestli si to dokážeš představit. Neumím to správně popsat slovy. Jako by někdo měl mé srdce ve svých dlaních a pomalu ho stlačoval.“ Snažila se při tom svými drobnými ručičkami ten proces předvést. Malými prstíky ve vzduchu mačkala imaginární srdíčko.
„Taky mám někdy hroznou chuť se veselit a celý svět mi připadá zalit růžovou barvou. A pak je mi zas občas tak smutno, že bych vyplakala celý kbelík slz. A najednou mi více záleží na tom, jak vypadám. Chápeš to?“ Zmateným pohledem, očekávajícím uspokojující odpověď, se mu zadívala do očí. Její bratr Pavel měl opravdu krásné oči. Takové ty oceánově modré. Chtěla se topit v jejich hloubkách...
A bylo to tu zas. Ten srdce svírající pocit. Ale nedala na sobě nic znát.
Nechtěla, aby se jí Pavel posmíval.
„To je láska, drahá sestřičko!“ usmál se vlídně. S pochopením. Vždyť Klára už nebyla malá holka. Její křivky, mimochodem velmi očím lahodící, nasvědčovaly tomu, že je již na cestě k úplné dospělosti. Na lásku byl tedy pravý čas.
„A kdopak je ten šťastný, sestřičko? Svěř se svému bratříčkovi.“
Láska, bože můj! To ne...
„Je to Petr, Klárko? Viď, že je to Petr. Myslel jsem si to celou dobu. Proto jsi byla, když jsme s ním byli na chatě, pořád tak červená! Bingo!“
Hlupáčku. Kdybys věděl, kvůli komu jsem se tam já tak rděla.
„Prosím tě, nech mě. Nebuď jak malé, zvědavé dítě...“ odvrátila se od něj a nervózně si skousla rty tak, že ji z onoho místa skanula kapička krve.
„Klárka miluje Petra, Klárka miluje Petra -...“
„Mlč! Na chvíli mlč. Nebo lépe – odejdi, prosím tě.“
Pavel zaváhal, ale pak tedy vstal a zamířil ke dveřím pokoje. Na prahu se ještě zastavil a zkoumavě pohlédl na Kláru. Asi to trochu přehnal. Teď ho to mrzelo...
Ani se na něj nepodívala. Pokrčil jen rameny a odešel do svého pokoje.
Láska... Pořád to Kláře vrtalo hlavou.
Což byla tak naivní, že to hned nepoznala? Ne, nebyla. Ale nechtěla si to připustit. Jak se to jen mohlo stát a kdy? Láska má být krásná a povznášející a Klárce teď najednou připadala jako přítěž táhnoucí ji stále níž a hlouběji. Cítila se jako nemocná. Ano, jako by ta láska byla smrtelnou chorobou.
Vždyť ona trpí láskou k vlastnímu bratrovi!
Jaké by to asi bylo, líbat jeho růžové, plné rty, dotýkat se ho a laskat jeho snědou kůži, přivonět si k těm lesklým černým vlasům a cítit, jaké je to být milována. Lehce a něžně si prsty při tom snění pohrávala s linií svých rtů. Představovala si, že ony prsty jsou Pavlovy.
Pak však rychle zahnala ty hříšné představy. Vždyť to je nemožné... Kdyby jen nemožné. Ono to možné je, ale morální to přeci není.
Nečekaně ji popadla chuť zase se zadívat do Pavlových očí. Bylo to jako závislost. Nemohla však běžet jen tak za ním a hledět na něj nebo ho zpátky zavolat, když ho před chvíli vyhnala.
Ale ta vášnivá touha se nedala ignorovat.
Fotku, chtělo by to alespoň fotku.
Uvnitř těla jí žhnulo srdce láskou.
Přehrabávala se zběsile v šuplících. Nemohla však najít jedinou fotografii s Pavlem. Byla tu spousta takových, na kterých byla ona, máma, táta a nějaký cizí kluk. Kdo to jen je? Byl jí povědomý...
Kde však je Pavel? Potřebovala ho vidět.
Láska, láska, láska... Líčka jí hořela a byla zbarvena do ruda.
Žádnou fotku nemohla najít. „To není možné...“ šeptala. Nakonec ho tedy přece jen zavolala.
„Pavle, můžeš sem na chvíli? Chci ti říct do koho jsem zamilovaná. A budeš koukat!“ volala do ticha bytu. Nikdo se však v odpověď neozýval.
Vytáhla si karton bílých výkresů a modrou pastelku. Oceánově modrou pastelku. Aby si mohla ty Pavlovy oči alespoň nakreslit, když je nemůže vidět.
A tak začala malovat.
„Ten koho miluju... to jsi ty, Pavle!“ rozverně pronesla směrem k zavřeným dveřím jejího pokoje. Čekala, kdy se konečně otevřou a tam bude stát on. Pořád se usmívala a tváře jí hořely.
Mezitím se psací stůl zaplnil pokreslenými čtvrtkami papírů. Všude byly modré oči. Spousta očí, spousta očí.
Výkresy teď padaly i na zem. Na stole totiž už nebylo místo.
„Miluju tě!“ křičela a v obličeji čím dál více rudla.
Modrých očí stále přibývalo.
Z tváře se jí vytratil poslední záblesk důvtipu a zbyl jen tupý výraz šílence.
Po zemi se válela její malá kreslířská dílka.
„Slyšíš, sakra? Miluju tě, bratříčku! Mohl bys k tomu alespoň něco říct...“
Dveře pokoje se otevřely, ale v nich nestál toužebně očekávaný Pavel, ale Klářina matka. Slyšela z vedlejšího pokoje svou dceru, jak křičí. Šla se tedy rychle podívat, co se děje.
Po otevření dveří jí pohled spočinul na hromádce počmáraných výkresů. Nebyla překvapená, jen strašně smutná a unavená. Unavená z věčného uklízení „modrých očí“ a ze stálého vysvětlování. Tento týden je to už počtvrté.
Protřela si oči a zhluboka se nadechla, doufala, že jí to snad dodá dávno ztracenou energii, a přistoupila k dceři. Pevně ji objala. Tak pevně, že jí tím sevřela ruce, aby už nemohla kreslit.
„Dost. To stačí! Už nemaluj, prosím tě. Žádný Pavel není, slyšíš? Poslouchej mě. Pavel není skutečný!“
Klára se vztekle vymanila z matčina objetí. „Mlč! Co to povídáš? Pavel je přece můj milovaný bratříček... Tvé lži poslouchat nebudu, rozumíš? Nebudu!“ křičela na svou matku a rozhazovala kolem sebe pomalované papíry.
Klářina maminka se sesypala a propukla v hlasitý pláč. Mezi jednotlivými vzlyky promlouvala zoufale ke své dceři, která neklidně přecházela po pokoji a ztěžka oddychovala. Znovu říkala to, co jí říkávala pokaždé, když ji našla v takovém stavu. „Pavel není skutečný a už vůbec není tvým bratrem. Tvým bratrem byl Robert, ale ten je už 6 let po smrti. Tak se z toho konečně vzpamatuj!“ mluvila a slzy jí při tom stékaly do úst.
Klára nevěřícně zírala na svou matku. „Já chci, aby sem okamžitě přišel Pavel. Kde je? Přece nemám halucinace... Vždyť před chvíli tu byl. Zavolej ho. Já totiž miluju svého bratříčka. A neznám žádného Roberta... Robert... Robert... Ne, to mi nic neříká...“
V tu chvíli jí ostře píchlo u srdce. Podívala se znova na svou uplakanou maminku a v jejích očích se místo prázdného výrazu zase objevila jiskra. Zářila však smutně a zároveň vyděšeně.
Tak moc svého bratra potřebovala a milovala, že když se zabil neopatrnou jízdou na motorce, nervově se zhroutila. Imaginární Pavel byl jen personifikovaný uzlíček přehnaných citů, které Klára cítila k Robertovi.
Na chvíli bylo zase všechno v pořádku. Klára se vyplakala mamince na rameni a pak vyčerpaně usnula. Klářina matka ji pohladila po vlasech. Na jak dlouho se asi vzpamatovala?

On a ona.
Leželi vedle sebe a ona do toho ticha šeptla otázku: „Co se to se mnou děje? Někdy mám pocit, že mi někdo svírá srdce. Je to bolest, ale taková...jiná, taková příjemná. Nevím, jestli si to dokážeš představit...“

KLÁRO!