Spletitá cesta

Anotace: Vypravování v mužském rodě.

Svět se točí a točí tak, jako mě se točí hlava nebo bije srdce. Bude se točit miliony let a nikdy nepřestane, hloupý koloběh života zde bude přežívat až do úplného konce.

Možná, že všechno skončí ještě dřív, než si jen myslím. Zatímco co tady stojím, ty, někde teď zoufalý a ztracený hledáš cestu domů. Domov, který už není…

--------------------------------------------------------------------------------
Snažil jsem se popadnout dech. V boku mě nesnesitelně píchalo, ale přinutil jsem se k ještě rychlejšímu tempu. Běžel jsem jako o život. Ztratil ses mi, znovu. A já tě měl přitom celou dobu na starost. Většinou mě to, že tě musím hlída,t strašně rozčilovalo, ale nějaké výhody to přeci jenom mělo. Tvoje nejlepší vlastnost bylo umění naslouchat a tak si se po celé roky stal mou vrbou, které můžu říct snad všechno. Nevadilo mi, že polovinu věcí, co ti říkám, mi nerozumíš. Byl jsi příliš malej na to, aby si mohl chápat, jak je člověku smutno, nebo jak ho ničí když ho ostatní šikanují. Něco v tvých očí mi ale dodávalo odvahu a já se ti svěřoval s takovými věcmi, které bych nikomu jinému neřekl.

" Do prdele Mikey! Kolikrát ti mám řikat, aby si nikam nechodil!"
"Pro-promiň Gee"
Ulevilo se mi, že jsem tě konečně našel. Prohlížel sis výlohu jednoho obchoďáku asi dva bloky od našeho domu. Pak mě, ale zaplavila vlna vzteku.
" Tohle už nikdy nedělej, rozumíš?!"
Nedostávalo se mi slov. Jen z představy kolik aut tě mohlo přejet, nebo úchylů odvléct někam pryč, se mi čelo orosilo potem.
"Ty jsi…ty jsi měl o mě strach?"
potichu se mě zeptáš s nadějí, která znamenala, že mi na tobě alespoň trochu záleží. Proč bych se taky o tebe jinak bál, že jo?
"Samozřejmě. Rodiče mi tě dali na starost. Měl bych opravdu velký průšvih, kdyby se ti něco stalo."
Možná jsem mu měl říct pravdu, že jsem o něj měl strach, protože ho mám rád. Protože to je můj bratr i přes to, že mě někdy strašně rozčiluje.
Díval jsme se na tebe, jak smutníš až mě z toho píchlo u srdce.
" Pojď, jdem domů."

Domov. Co to vlastně je?
Možná místo, kde se cítíte bezpečně. Útočiště, kde se můžete schovat před celým světem.
Otec + matka + dítě, popřípadě děti.
Jednoduchá rovnice. Jenže co když vám domov nahání strach.

"Kam zase deš! Kurva, slíbil si, že zůstaneš doma! Ten tvuj posranej barák se rozpadá…"
Bylo zajímavé slyšet matku takhle nadávat. Ale hádali se moc často na to, aby mě to už po takové době nějak vzrušovalo. Člověk si zvykne na cokoliv. Naučili jsme se, že pokaždé když něco podobného vypukne, schovat se co nejdál z jejich dosahu. Ani jeden z nás nechtěl schytat pár facek, ne-li něco horšího.
"To sis myslela špatně!"
"Nojo, běž si za tou tvou…za tou tvou děvkou!"
Tohle už očividně přepískla. Domem se na chvíli zhostilo ticho, ale netrvalo věčně.
"Cože si to řekla?"
Zašeptal otec s takovou nenávistí a hrozbou až mi přejel mráz po zádech. Byl jsem rád, že tam teď dole nejsem. Schoulili jsme se spolu s Mikeym na schodech, skrytí před zraky rodičů.
"Nic."
Pak už jen klaply dveře.
"Gerarde, proč se zase hádaj?"
"Jak to mám do háje vědět! Běž se zeptat jich. Nevím proč nemůžeme mít normální rodiče…"
Proud slov se začal valit a ani jsme se ho nesnažil zastavit. Na konci mi už tekly slzy po tvářích..

Tohle někdy musí skončit, říkal jsem si v tvém obětí.
Taky že skončilo.
Hádali se. Zase. Otec se už neudržel a praštil mámu až sebou praštila. Udělala si něco s hlavou a do týdne v nemocnici zemřela. Otce chtěli zavřít do vězení, jenže utekl s tou jeho "děvkou", jak jí nazvala matka. Ještě předtím, ale stačil podpálit náš dům.

Dali nás do opatrovnictví naší babičky. Teď když na to vzpomínám, myslím, že to byli asi ty nejšťastnější roky, co jsme kdy zažili. I když byla babička dost přísná a potrpěla si na pořádku, měla nás ráda.
Dokonce i mi dva jsme se sblížili. Stal ses mým nejlepším přítelem.
Jediná věc, která mi kazila tohle poklidné období byla škola.

"Ále náš Gerardíček, to máš odvahu jít do školy?"
Zahnali mě do kouta. V těhle ranních hodinách nikdo ještě ve škole není. Naschvál sem chodím takhle brzo s naivní nadějí, že se jim snad vyhnu.
Čekal jsem, kdy mě začnou mlátit, když v tom jsme uslyšel ten nejúžasnější hlas, který jsme si kdy mohl přát slyšet.
"Nechte ho bejt!"
Úlevou se mi až zamotala hlava. I když jsi byl mladší tebe poslouchali. Bylo až zvláštní, jak se někdy naše role staršího a mladšího bratra pomíchali.
"Gee, jsi v pořádku?"
"Jo." Až po chvíli mi došlo, že se celý třesu.
"To bude v pohodě."
Rozbrečel jsme se v tvojí náruči a věřil ti. Ano, bude dobře.

Jenže nebylo. K těm všem hnusným věcem, co se nám už stalo, přibyla další.
Babičku jsme našli, jak spí v křesle. Snažili jsme se jí probudit, ale mě došlo, že se nám to nepodaří. Že už se to nepodaří nikomu. A tak jsme ze dne na den neměli zase kde bydlet.
Zuby nehty jsme se bránili aby nás nerozdělili. Zhroutil ses a mě bylo jasné, že to beze mě nezvládneš. Abych popravdě řekl, já bych to bez tebe také nezvládl.
Tohle se neděje v reálným světě. Jen v knížkách, jenže nám se všechno tohle dělo. Jako by ten pojebanej život už nebyl takhle špatnej.
Nezvládl si celou situaci a pokusil si se zabít. Dali tě do psychiatrický léčebny a já zůstal sám v nějakym děcáku, kde si na mě všichni dovolovali. Proti šikaně, kterou jsem zažil ve škole, jsme se už vcelku obrnil. Ale tohle bylo něco Nového, něco ještě zlejšího. Něco, co jsme si ani nedokázal představit. Vím, že o tomhle nikdy nebudu schopný mluvit. Tohle neřeknu nikdy ani tobě, Mikey.

Asi bych to všechno vzdal kdybych neměl tebe. Mohl jsem tě chodit navštěvovat, sice málo a jen na krátkou dobu, ale alespoň něco.
Nedařilo se ti moc dobře. Popravdě si na tom byl pořád dost špatně. Možná ještě hůř, než když si se zhroutil. A tak mě něco napadlo.

"Psst… Mikey probuď se!"
Snažil jsem se tě, co nejtišeji probudit, abych nevzbudil někoho dalšího.
"Gerarde, já ještě nechci do školy. Nech mě spát"
"Mikey, prosím. Probuď se. Nejdem do školy"
Chvíli mi trvalo než jsme tě přesvědčil, že do žádné školy opravdu nejdeme. Snažím se vzpomenout od kdy do ní nerad chodíš. Vždycky tě bavila.
Aniž bych ti něco vysvětlit potichu jsme se kradli nemocniční chodbou. Teď si byl potichu, ale věděl jsem, že až vyjdem ven, budeš mít spoustu otázek. Ale mýlil jsme se. Co mě překvapilo nejvíc, že si s úsměvem řekl
"Já věděl, že si pro mě příjdeš, Gee"
Gee. Takhle si mi už hodně dlouho neřekl.
"Půjdem domů?" zeptal se potichu a potlačil zívnutí.
Neměl sem sílu ti říct, že nevím, kam pujdem, že domov nemáme. Prostě jsme jen přikývnul.
Všechno jsme měl pečlivě připravené i oblečení pro tebe, ale to kam půjdem pro mě bylo záhadou.

Důvěřoval si mi ve všem, co jsem ti napovídal. Netušil jsem, že máš výpadky paměti nedokázal jsem odhadnout, co všechno jsi zapomněl.
Dva týdny, které jsme strávili ve starém domě babičky, jsem ti zdůvodnil, jako že se u nás přestavuje a že musíme zůstat tady.
Jenže jsem si začal všímat, že už mi všechno tak nežereš. Musel jsem s pravdou ven. Dál už to nešlo.

"Víš, Mikey..." Nakousnu, ale pak začnu z jinéh konce.
"Zahrajem si hru, jo?"
Nadšeně přikývneš.
"Budeme si říkat hezké i špatné vzpomínky za poslední roky. Jo? Kdo jich bude mít víc vyhrává."
Snadno jsem si takhle mohl ověřit, co všechno si pamatuješ.
Jediná věc, která ti unikala, byl náš dům. Všechno jinak sis pamatoval, ale mluvil jsi o tom, jako by se to nedělo nám, ale někomu úplně jinému.

"Mikey, teď mě, prosím, poslouchej."
Přikývneš.
"Dům… dům vyhořel."
Čekám na tvou reakci, ale když se nedostavila pokračuju dál.
Shořelo téměř všechno. Žádný dům není."
"Ne."
"Ano," odvětím ti nešťastně.
"Ty lžeš!" rozčílil ses na mě a se slzami v očích prudce vstaneš.
"Mikey nelžu! Tobě bych nikdy nelhal!"

Snažil jsme se tě obejmout. Odstrčil si mě o utekl ven.

Utíkám a snažím se tě najít. Vím, kam půjdeš. Vím, kde tě mám hledat, ale děsil jsme se toho. Venku nás ted určitě všude hledaj, divím se, že je nenapadlo nás hledat v domě u babičky.
Příliš mi to připomíná ty doby, kdy si bez dovolení odešel. Zrovna když jsme tě měl na starost. Zoufale tě hledám a nemůžu tě najít. Ale nakonec tě najdu…

"Mikey, jsi tu?"
Zavolám v troskách ohořelého domu a začnu procházet jednotlivými místnostmi.
Nakonec tě najdu v pokoji, který dřív patřil nám dvou. Seděl jsi na kusu dřeva, který asi dřív představoval něco z našeho nábytku.
"Mikey."
Tentokrát ses rozbrečel na rameni ty mě.

Moc rád bych řekl, že to pro nás všechno dopadlo dobře. Ale říct to nemůžu. Lhal bych a to nechci.
Našli nás. Tebe a mě u nás v domě.
Nedožil ses svých šestnáctých narozenin.
Našli tě v koupelně s podřezanýma žílama. Nějaká sestřička zapomněla zamknout koupelnu. Rozbil si zrcadlo a o jeho střepy sis pořezal celé ruce a kotníky.
Ještě než někdo stačil zpozorovat, že se vůbec ztratil, bylo už pozdě.

A já? Já zůstal naprosto sám.
Největší ironie je, že mi je už 19. Mohl bych tě mít v opatrovnictvím, ikdyž těžko, říct jestli by mi tě vůbec dali.
Teď stojím tady. Na místě, kde to všechno začalo.
Otec + matka + děti

Teď už vím, že domov tohle není, možná dřív. I kdyby tu tohle všechno nebylo teď v troskách - tenhle dům, můj celý život.

Domov je tam, kde jsi ty.