Miffol a Rhea

Anotace: Lidé se navzájem opouštějí, ubližují si a pak se stane, že se probudí a uvědomí si, co udělali. Dokáží to napravit??

Vstoupil hlavními dveřmi, a to, co uviděl v něm vyvolalo vzpomínky. Krvavé vzpomínky z dob dětství, jak ho matka práskala páskem z kalhot a on s tim nemohl nic dělat, ne v tý době, ne na tom místě.
Na zemi byla Rhea, opřená o záda smetanově bílé sedačky, v levé ruce držela malý kus skla. Byl to takový roztomilý střípek. Pravou ruku měla v kaluži krve a v očích nepřítomný výraz. Byla jinde, daleko.
Neměl jsem odejít, neměl jsem ji nechat samotnou, měla pravdu. Rheja je svatá!
Když byl ještě malý kluk, měl ji strašně rád, Rheu. Ale časy se měnili a on postupně poznával další lidi, v srdci měl stále místo pro ni, ale přibývaly další ženy a na ní časem zapomněl.
„Vždycky jsem tě milovala, od prvního okamžiku na tom stromě, v našem bunkru. První pusa, vzpomínáš? Byla tak sladká. Udělal si pro mě tolik, a já nevim jak ti to splatit.Doufám, že mě budeš mít rád, aspoň z poloviny jako já tebe. Miluju tě. Sbohem“ byl tam dopis. Na stole za sedačkou byla rudá obálka a v ní tento dopis. Miffol četl řádek po řádku se slzami v očích, nevěděl, co má dělat. Může ji ještě zachránit? Rhea byla pro něj všechno, uvědomil si to ale moc pozdě. Rozhodně tu nemůže jen tak stát a číst ten zatracenej dopis, kterej by to všechno pekelně dokončil. Musí jí pomoc.
Musí jí pomoc co nejdřív.
Jenže Miffol nevěděl, že tam Rhea byla už dost dlouho na to, aby umřela. Nevěděl, že je už příliš pozdě na záchranu. Rhea odešla s vědomím, že ho již nespatří. Tak jako on nespatří ji. Miffol bude trpět, ale Rhea bude klidně spát. V životě to tak chodí, vždy jedna strana trpí, aby se ta druhá měla fajn…