Zjištění

Anotace: Kapitola druhá

Sbírka: Arkány života

Narodila jsem se do světa plného lží a nenávisti, zloby a válek, hněvu a smutku. Ale taky lásky, radosti, dojetí a smíchu...

Nikdy jsem si nedokázala představit místo, kam by se vešlo tolik smíchu. Patetického, spontánního, upřímného i falešného, dětského, nuceného a vynucovacího... A mého.

Nikdy jsem si nedokázala představit místo, kde bych měla tolik důvodů se smát. Směšné grimasy deset čísel od mého obličeje a podělané plíny, řeknu vám, to je fór! Někoho by to rozplakalo, ale já se chtěla smát. Rozhodla jsem se, že se svým životem prosměju.

Chvílí, kdy se mi pak chtělo plakat, bylo taky požehnaně. A nezůstalo to jen u chtění. Plakala jsem. A ze srdce. Z plných plic! Křičela jsem a křičela! Všechno, co jsem chtěla říct, ale ještě neuměla, jsem vtěsnala do těhle expresivních vyjádření. Smíchu a pláče. Bylo to skvělé.

Nemusela jsem přemýšlet nad dvojsmysly mých nevyřčených slov, protože cinismu a sarkasmu jsem se pak učila až za hodně dlouho. Prostě jsem se smála, když se mi chtělo a plakala, když mi bylo smutno. Kéž by to tak mohlo zůstat na vždy...

Už mě přestávalo bavit plácat se jako ryba na suchu a zmítat se jako papírová loďka na moři. Chtěla jsem vidět víc než jen popraskaný strop a obličeje lidí sklánějících se ke mě. Chtěla jsem víc a tak jsem se začala vrtět a rozhoupala jsem se jednou natolik, že jsem se převalila na bříško. Nový pohled na svět to byl. Viděla jsem to, co jsem předtím neměla šanci vidět. Viděla jsem to, co bylo pode mnou... Skvělé.

Nebylo to moc pohodlné a protože většinu dlouho šetřené energie jsem použila na to, abych se převrátila, nezbyla mi síla, abych se otočila nazpět. Použila jsem skvělý trik. Zaručeně zabíral. Rozbrečela jsem se. Ve vteřině u mě byla máma. Jo o té jsem vám ještě neřekla!

Co jsem se narodila, měla jsem vlastní mámu! Krmila mě a starala se o mě, chovala, ukládala do postýlky... Byla na mě moc hodná. Jen se občas zlobila, když jsem počůrala právě přebalené plýny. Přišlo mi to strašně legrační, jak na mě tak šišlala a pak se začala zlobit. Tak jsem se smála. A ona se brzy přestala zlobit a smála se na mě taky.

Kromě mámy, jsem měla i tátu, ten podle všeho zase krmil mámu, protože nosil domů různé věci a těmi se máma ládovala a pak vypadala asi jako já, když jsem dostala najíst. Jen nechápu, proč jí taky nenakojil. Asi jsem byla něco extra.

No a pak tu byli takoví tvorové. Nebyli to ani další máma nebo táta, byli větší než já, ale mnohem menší, než máma s tátou. Někdy s nimi byla docela legrace, ale občas trochu neodhadli, kdy jsem jich měla plné zuby. Pořád otravovali. Ach, ti se toho naotravovali... Někdy nenachali ani mámu, aby nakrmila mě, natož sebe! A často mi strkali ty svoje obličeje nebezpečně blízko k tomu mému a foukali mi do uší a dívali se, co budu dělat. Budili mě, když jsem chtěla spát, tak jsem jim to pak vracela.

Všimla jsem si, že když začnu brečet, když mě štvou, tak přijde máma nebo táta a oni dají pokoj. To taky bylo fajn zjištění... Tak jsem občas začala brečet jen tak, co se stane, a jestli jim třeba vynadají, i když mě neotravují. No, většinou se nic nestalo. Jen táta byl mrzutý a máma vyplašená. Tak jsem to nezkoušela moc často.

Učila jsem se docela rychle a tak se mi s vydatnou pomocí mámy podařilo občas posadit. To vám pak byl rozhled. Hned jsem si připadala větší! Rukama jsem pak mohla máchat kome sebe a měla jsem potřebu mnohem většího prostoru. Rostla jsem duševně. Časem jsem se začala plazit a lézt po čtyřech. Klouzalo to, ale strašně! Asi mi to dělali naschvál, ale měla jsem pocit, že kamkoliv mě dali, tak hlavní kritérium bylo, aby tam byl co nejkluzčí povrch.

To jak jsem se naučila chodit vám popisovat nebudu. Přijde mi to až trapné. Všichni z toho byli u vytržení a natahovali ke mě ruce, ale mě přišlo trapné, když mě každý sledoval, jak padám na zadek... No prostě tuhle kapitolku s dovolením přeskočím.