Věřit,...to přece už nejde

Anotace: Z mého života,....

Je to už měsíc.

Měsíc, co se se mnou rozešel. Přímo na novej rok, přišla mi SMS, ve které stálo: nemám tě už tak rád, jak bych chtěl, prostě je konec.
Ani mi to neřekl do očí, pouze přes SMS. Celý měsíc leden jsem chodila jako tělo bez duše. Čtvrtého první, kdy mělo být naše výročí jsem byla na všechny protivná. Všechno ve mě bublalo, uvnitř mě, na venek jsem ale byla jiná, taková v pohodě, hérečka jak vyšitá.
Ale když se mě na něj někdo zeptal, okamžitě jsem byla zlá a tak se mi lidi vyhýbali.

Ztratila jsem důvěru v mužské pohlaví, nechtěla jsem zase spadnout tzv. "Na hubu" a tak jsem na všechny kluky byť nevrčela, když se za mnou koukli. Byla jsem vážně odměřená a nic mě nebavilo. I když jsem se cítila relativně OK, byla jsem ve vnitř KO a k tomu mi nepomohl řetízek, co jsem měla od něj na krku k vánocům.

25. Ledna jsem odjížděla na Lyžák, kde jsem doufala, že to přežiju a nebudu na všechny zlá a protivná. To se mi vyplnilo a já si našla velké přátele.
Předposlední den jsem na naší menší diskotéce tančila s klukem ploužák a stalo se mi to, co jsem nikdy nechtěla, zastesklo se mi po NĚM. Skončila písnička a já si sedla k mým sedícím kamarádkám, seděla u ních, hlavu v jejich klíně a dívala jsem se do blba.
"Co se děje, Teri?" zeptala se mě kamarádka.
"Zastesklo se mi po NĚM." Řekla jsem. Do toho hrála další taková smutnější písnička, takže to bylo ještě lepší.
"To zkusím vytancovat." Řekla jsem a šla jsem tancovat, kámoška tam dala Mondotek Alive (nebo jak se to píše) a já tančila. Přidal se ke mě nějaký kluk, který znal jednu mou kamarádku a tak jsme si slušně pokecali, tancovali spolu ploužák, všechno prostě jako kamarádi.

Já, myslíc si, že si na mě druhý den nevzpomene, jsem se hodně divila, když ke mě v hloučku snouborďáků přišel a začal se mnou kecat.

Na svahu jsme jezdili spolu, ikdyž to byl zkušenější snowborďák, i tak na mě čekal a já na něj. Házeli jsme na sebe sníh, na vleku jsme se smáli. Byla to legrace a já jsem na svého ex, zapomněla.

Další dny jsme si psali, v pondělí pro mě měl lízátko, vymluvila jsem se z prostředku hodiny na záchod a šla za ním, povídali jsme si, smáli se. Celý týden skvělý, šli jsme spolu ven, pusa na rozloučenou, druhý den už jsem se s ním líbala a ejhle, dávám zpátečku, je to na mě moc rychlý.

Nechápe, proč jsem najednou tak odtažitá, ale já mu to nechci vysvětlovat, i když s ním často mluvím o svém bývalém. Vyslechne a dál kecáme o něčem jiném.
U něj doma jsem se zaměřila na jeho pejska, štěně. I tak se vyžadoval pozornosti i on a tak jsem mu dala to, počem toužil, polibek.

Pátek, den kdy se s ním bavím, směju se, lidi ve škole nás považují za pár, ale já jsem prostě člověk, co žije dnem, který prožívá, nechci spadnout na hubu zase.
To si stále opakuju dokola, když jsem s ním.
Po škole jdeme do parku, kde se líbáme, koušeme do krku a smějeme se.
Jdu domů, chci jít s někým ven, nechci sedět sama doma, jako pokaždé a tak, napíšu svému bývalému, který chtěl zůstat kamarádem.

Ale jak můžete brát zase člověka, kterého jste miloval(a) jako přítele? Jako obyčejného kamaráda? Tak rychle to nejde.
Něco má, ale slíbí, že klidně jindy a potom to přijde, šok, který fakt nepotřebuju ve svém chaotickém přežívání, kdy chci na něj zapomenout.

*Když jedu z praxe domů, tak jedu tramvají kolem tvého baráku a vždy si na tebe vzpomenu, každý den.* (*-to co napsal)
Tím mě dorazí, popřeji mu, ať hezky dojede a jdu se ven vybrečet.
Slzy ale nepřicházejí, tělo to nechce, ikdyž duše trpí a chce to ze sebe dostat, tělo nepřipouští, nechce, aby brečelo.

Potkávám bývalé spolužáky, kteří mě na první pohled nepoznají. Potom jsem s nimi venku, zapomínám na to, co mi napsal a jsem s nimi bavím se a směju.
"Ty si teda kočka Teri." Řekne Martin a mě to potěší.
"Jo, vůbec jsme tě nepoznali, změnila ses." Kývl Pitri.
Tím mi pomůžou.

Proč nemůžu věřit klukům? Říkám si, když jdu po schodech do bytu. Proč jsou vztahy složité a proč to mládí tak bolí? Proč nemůžu být s mým obdivovatelem? Proč se ho bojím? A proč jsem tak smutná, když na mě můj ex stále myslí?
Vždyť to on se chtěl se mnou rozejít, to on se se mnou rozešel...
Nemůžu už věřit mužům. Ikdyž jsem tak mladá, proč to nejde? Proč se tak utápím, proč se zaleknu, když se mě můj balič dotkne?

Budu moct někdy zase věřit muži, aniž by mi potom někdy řekl: Promiň, ale už tě nemiluju tak jak jsem miloval?