Boj

Anotace: Boj sama se sebou...

Šel bezhvězdnou nocí temným parkem a jeho přítomnost prozrazoval akorát rozžhavený konec cigarety. Nebál se tmy a šel pomalu, s klidným dechem. I když se občas něco šustlo v keřích po stranách, nelekl se a vyrovnaně kráčel dál a splňoval tak každonoční rituál, který praktikovat už tři roky. Po krátké vzdálenosti zahodil nedopalek a rychlým pohybem ho uhasil patou boty. Přemýšlel o své komplikované situaci a čelo se mu při náporu nehezkých myšlenek bezděčně zkrabatilo. Už nechtěl, aby to pokračovalo, protože pochopil, že tím by zahodil sám sebe a to bylo to poslední, oč stál.
Pozdě v noci se vrátil tiše domů, aby nikoho v domácnosti nevzbudil a zamířil do svého pokoje, kde se zamkl a rozsvítil jen pár svíček po obvodu místnosti, jak to měl rád. Rodiče mu za to sice pořád nadávali, že jednou nebude dost opatrný a byt podpálí, ale on nad tím jen kroutil hlavou. A užíval si malého prskajícího plamínku jedné dlouhé svíčky. Byl dost starý na to, by věděl, co je správně a co ne. Nebo se o tom alespoň ujišťoval.
Ve světle svíček přemýšlel nad tím, jak se vypořádá se svým kamarádem, kterého už kamarádem nepovažoval, ale pořád se k němu stejně přátelsky choval. Ale po chvíli, kdy jeho zelenkavé pronikavé oči téměř tupě hleděly na jedno místo a jeho mysl přestala pracovat, usoudil, že bude lepší, když se půjde alespoň trochu prospat a vyřeší celou situaci za pochodu. Prsty uhasil plamínky svíček, svlékl se a ulehl do postele. Téměř okamžitě usnul.
Ráno se probudil sám od sebe, ještě předtím než měl obvykle vstávat, tak se pomalu vykolébal z postele, i když se mu nechtělo, ale věděl, že musí a rukou si prohrábl rozcuchané hnědé vlasy. Oblékl si první kalhoty, po kterých hrábnul, aniž by věděl, které to jsou. Rychle se vypořádal s ranními zvyky a vyrazil do teplého letního dne.
Díky velkému množství času se rozhodl jít na určené místo pěšky. Chůze ho uklidňovala. Čerpal energii ze slunečního svitu a i přes to, že postavou nebyl zrovna silák, tak se teď silný cítil. Měl za to, že teď by se vypořádal s čímkoliv. Utopen v myšlenkách dorazil na místo, kde se po chvilce vytvořila skupina asi pěti kluků, kteří se až příliš hlasitě bavili, až na jednoho.
„Půjdeme na to pivo?“ zeptal se ho jeho kamarád Patrik, jak se sám ochotně nazýval a lišácky na něj hleděl, protože veděl, že neodmítne. Klidně přikývl, i když uvnitř křičel, že s ním nikdy.
„Oukej, ale platíš ty.“ Pronesl spokojeně kamarád a zazubil se na něj. V duchu nad tím jen zavrtěl hlavou, ale ve skutečnosti pokrčil rameny „Jako vždycky.“ Zamumlal tiše a nejradši by si dal facku. Zamířili tedy do hospody v doprovodu dalších tří. Tam už je znali velice dobře, takže se ani neptali a přinesli obvyklých pět světlých piv.
Jen pomalu upíjel. Pivo mu nechutnalo. Ne proto, že mu ho zošklivila skupina, se kterou u něj seděl. A násoska taky nebyl. U hostinského si objednal menší svačinku v podobě výtečných utopenců, které měli vyhlášené. Ale když je přinesli na stůl, Patrik se na ně hned vrhnul. Jen se na něj zamračil, ale nic neřekl a snažil se, aby kamarád napáchal co nejméně škody, což znamenalo, aby mu toho nesnědl moc. Štvalo ho to, ale něco mu bránilo mu něco říct. Spokojil se tedy s menší polovinou své porce a nasadil pak trpký výraz, kterého předstírali, že si nikdo nevšiml. Zase prohrál.
„Hej, tak co je?“ mával mu před očima Patrik a on jen překvapeně zamrkal. Vzpomínkami se vrátil k jedné chvíli a úplně zapomněl, že stojí jakou dobu uprostřed hloučku s rukama v kapsách a upřeně se dívá na jedno místo v zemi. Ne, už nechtěl, aby to takhle dál pokračovalo.
„Promiň, zamyslel jsem se.“ Odvětil suše a pokřiveně se usmál. „ Zamyslel, jo?“ řekl pochybovačně kamarád a vysmíval se mu do očí „A nad čim jako, prosimtě?“ byla to jen zdvořilá otázka, věděl, že ve skutečnosti ho to zajímalo asi jako, jak dlouho žijí mravenci. Pokrčil tedy jen rameny. A on se mu vysmál. „Ty jsi fakt debil.“ Ušklíbl se na něj samozvaný kamarád. „Jdem do hospody, máš prachy na pivo? Já totiž ne.“ Zašklebil se na něj. „A co s nima jako děláš? Dostáváš tak velký kapesný, který já v životě neuvidim.“ Patrik se zasmál: „Tak přeci to nebudu utrácet za pivo. To mám na jiný věci.“ Odfrkl si „Nebudu ti platit už asi jediný pivo. Akorát mě využíváš a víš co? Nestojim o tebe. Jsi jen hloupej příživník a nedovedeš si vážit přátel. S tebou se zahazovat nebudu.“ Řekl prudce a v očích mu najednou plála taková zlost a potlačovaná nenávist, která nevěděl, kde se vzala. „Jsi ubohej.“ Patrik neměl slov, protože nic takového nečekal. Myslel si, že s ním může manipulovat jak jen se mu zlíbí a on si to všechno nechá klidně líbit. S tímhle nepočítal. Oči mu potemněly a po chvilce řekl jen jak nejarogantněji dokázal: „ A co s tim chceš jako dělat?“ Jen se na něj zadíval. „Tohle.“ Řekl a vrazil mu dobře mířenou pěstí do obličeje. „Neopovažuj se mi přijít na oči ty ubožáku.“ Ušklíbl se a spokojeně odešel. Nakonec bitvu přeci jen vyhrál.